Když léto končí

Vždycky, když končí léto, přepadá mě melancholická nálada. Jakoby končila zase jedna část roku. Vlastně bych řekla, že to na podzim vnímám daleko víc než koncem prosince. Letos je to období, které jsem promarnila sama a vůbec neprožila nic zajímavého. Vlastně mám pocit, že bylo jen vedro a práce. A letos mi to přijde ještě o to intenzívnější, protože přišel podzim absolutně nečekaně. Člověk se ani nemohl připravit na to, že postupně klesá teplota a rovnou nás to hodilo skoro do zimního oblečení. A to se mi teda nelíbí ani trochu.

Já podzim miluju. Vždycky, když začnou stromy měnit barvu, mám nějaký zvláštní vnitřní pocit, že musím chodit mezi nimi a vnímat tu atmosféru. Nasávat vlhký vzduch, nechávat se těmi do červena zabarvenými paprsky slunce nahřívat, jako bych do sebe všechnu tu barevnou nádheru chtěla ještě naposledy nechat vniknout do mých útrob a ponechat si je tam po celou zimu, než mi zase jarní slunce nabije.

Vždycky, když už na zemi leží to velké množství žlutých, oranžových a do červena zbarvených listů, mám strašnou chuť sebou švihnout na zem a jako se to dělá ve sněhu, válet se a dobíjet tu poslední energii, kterou ještě listy v sobě mají, než úplně uschnou nebo zetlí.

Miluju si všechno na podzim fotit a hledat to správné světlo, které udělá úplně jiné stíny než jakékoliv jiné paprsky v roce. Jednou mi dokonce napadlo udělat si takové fotky…mezi spadaným listím, kde bude jen vykukovat mé nahé tělo tak, aby vyvolalo co nejvíc fantazie v očích těch, kteří se na fotky dívají. Ale nikdy jsem to neudělala. Co ale vím, že udělám, je, že pokud přijde ještě letos to krásné babí léto, že rozhodně vyjedu někam do přírody a nechám jí na sebe působit a nasaju do sebe tolik energie, kolik zvládnu a kolik mi stromy a všechna ta nádhera kolem mě, dovolí.

Těším se na to T22