Indiánský

Jsem perníček bez polevy, hrneček bez ouška, kolíček v plotě.

Můj Muž si splnil životní sen a bude teď pár let pracovat na březích Severního moře.

To moře mu závidím, ale jinak mě představa, že bych měla opustit svoje teritorium a všechny svoje lidi vyděsila natolik, že jsem se rozhodla nepřemístit a neopustit Jeskyni.

Kluci jsou taky pa, odrostli a odešli.
"Si pamatuju, jak jsi říkala, že nevíš, jak to přežiješ a je to tady. Sluší ti to, sluší ti ten klid. Už seš to zase ty," řekl mi Svědek tři měsíce zpátky, když se odstěhovali.
Asi to říct může. Asi mě zná ze všech nejlíp a já si možná ani moc nepamatuju, jaká jsem byla v době před klukama. Pravděpodobně šťastná přešťastná, protože teda co odešli, mám pocit, jak když jsem se znovu narodila.

Jinak si ale momentálně přijdu spíš jako trochu smutná, osamocená fosílie. Takovej jako patvor bez obrysů. Částečně za to může fakt, že jsem ze dne na den vypadla ze zažitý denní rutiny. Větší průser je ale to, že jsem si v zimě několikaměsíčním pajdáním s rozdrceným palcem pořídila zánět achillovek.
Dost měsíců trvalo, než mi to došlo a další dva měsíce trvalo, než jsem pochopila, že tentokrát to nezlomím a tak se tady teď doma pimácim na podpatkách skrz září a lituju se, protože ono se to asi nezdá, ale pro mě není zas tak úplně lehký se zastavit a nic nedělat. Do práce jsem se šla jenom párkrát podívat a když jsem po každým takovým dnu v noci lezla na záchod po čtyřech, vzdala jsem to a vzala si až na pár výjimek úplný volno.

Čtyři roky jsem se nezastavila a teď nemůžu ani na štafle.
Buď dělám všechno a nebo nic. Pro mě tak typický.
Moje životní tempo má maniodepresi.

No a stejská se mi.
To ticho, klid, čisto, žádný lidi, jenom kočky, kytky a já je zase můj splněnej sen, ale to stejskání mě trochu překvapilo. Asi to ale není úplně nelogický. Stejská se mi po Dvojplamenovi, po umřelejch kamarádech, po odstěhovanejch kamarádkách, tak by asi bylo divný, kdyby se mi nestejskalo po manželovi, že jo.

Věděla jsem to dlouho, že bude pryč a vůbec mě nenapadlo panikařit, dokud jsme den před odletem nejeli dokoupit nějaký potřebnosti a dokud jsem Muže nepozorovala ve zkušební kabince a nedošlo mi, že odteď si bude opečovávat všechny ty košile a obleky sám a přišlo mi to najednou nějak líto, až jsem se rozbrečela.
Seděla jsem u Bandiho, dívala jsem se na Muže, jak stojí v tý kabince jenom v trenkách nasvícenej zeshora, jako by měl právě odletět stropem někam do nějaký vesmírný lodi, loket se mi lepil ke kožený sedačce, jak mi po něm tekly slzy a utírala jsem si obličej trikem s indiánem z Aliexpressu, který bylo absolutně odporný a to nejenom proto, že smrdělo gumou, nesálo a ještě na něm byly sklady z toho, jak ho Muž teprve hodinu zpátky vyndal z celofánu a nějak jsem v tu chvíli úplně fyzicky cejtila, jaká je to vlastně výsada žít s takovým báječným mimozemšťanem. Jak je dobrý, že mám vedle sebe chlapa, kterej je ukotvenej natolik, že je mu jedno, jak na něj lidi v tom strašlivým tričku koukají, když on je spokojenej. Jak je dobrý, že já jsem v pohodě s tím jít vedle chlapa, kterej to triko na sobě má, protože jsem schopná respektovat, že je spokojenej, i když moje estetický Já bytostně trpí.
Že se vzájemně nesereme s úplnejma kravinama a že si můžeme dejchat podle svýho, i když jsme ve vztahu.

Jaký jsou vlastně ženský, který žijou na pobřeží Severního moře? Mají dost velký zadky a dost dlouhý vlasy a jsou dost vřelý na to, aby dokázali pojmout někoho s diagnózou optimismus? Jednou dávno jsme se dívali na nějakej seriál z osmdesátejch let a tam byla v jednom dílu taková hezká černoška s velkým zadkem. Měla kudrnatý vlasy a tmavě modrej kostýmek s kratší sukní a Muži se hodně líbila, ale v mejch představách jsou seveřanky spíš hubený, světlovlasý a pihovatý, tak fakt nevím. Pravda asi je, že to zbytečně řeším. Že Muž si nějak poradí, ostatně jako vždycky a nějakou si najde, kterou bude pojímat zodpovědně a s radostí.

Máme v předvýročí svatby a v souvislosti s tím jsem si vzpomněla, jak jsme nějak přesně v tomhle podzimním období seděli vedle sebe na zachovalý secesní pohovce, před sebou jsme měli nějaký papíry a přes stůl seděla farářka, vysvětlovala nám, jak vypadají obřady, který vede ona a úplně na konci řekla, že budeme skládat slib věrnosti a že nás nemůže oddat, pokud s ním nebudeme ztotožněný.
Bylo to zrovna ten rok, kdy jsme se dohodli, že si dáme sexuální volnost. Ta paní na nás upřeně koukala a my jsme oba řekli, že s tím jsme plně ztotožněný a já si pamatuju, jak jsem měla pocit, jako kdybychom si právě řekli to 'ano'. A jak jsem věděla, že dělám tu nejsprávnější věc na světě a že ta správná věc je v tom, když máte vedle sebe lidi, kterým nemusíte nic vysvětlovat.
Pak jsme podepsali ty papíry a paní farářce začaly lítat do okna kameny, který tam házel její bejvalej manžel.
Ani farářky zdá se nejsou neomylný.

No a tak si tady teď žiju.
Nosím si aspoň na stůl do obýváku různý krabice a šuplíky a třídím a vyhazuju a uklízím, protože až se Muž vrátí od moře, postavíme si malej barák na jihu Čech. Se zimní zahradou na moje kytky, s dílnou na Mužovo cajky a s voliérou pro kočičí holky.
A tam s sebou žádný zbytečný krámy tahat nebudeme, natož zbytečný myšlenky a doufám teda, že ani namožený achillovky.