Moje nové povolání

Stal se ze mě hnusný nesmlouvavý hamižník a za každou soulož jsem požadoval honorář a za každou, byť sebemenší službičku peníze navíc. Zvláště když jsem padl na nějaku držgrešli, se kterou to byla přímo kalvárie. Zakázal jsem si líbání, moje ústa patřila pouze mně. Nejvíce jsem se děsil pomstychtivých děvěk, říkaly mi drobečku, koťátko, broučku. Máš ocas velký jako negr. Házeli po mě očima jako staré utahané rukavice. Ženy jako zákaznice nejsou o nic méně ordinérní než muži. Obhroublé matrony, ramenaté, tlusté nadité v růžových leginách s kalhotkami zaříznutými do obřího zadku. Všechny do jedné myslely, že mě navnadí, když mi budou mlít do ucha roztomilé kecy a pak si pohrajou s mým bimbáskem jako bych byl nějaký plaváček z celuloidu. Všechny byla již značně v letech, přesto ovládaly současný sexuální slovník jako katechismus. Nicméně vézt oplzlé řeči vyžaduje vytříbené umění, které jenom vlásek dělí od od nechutně trapného plácání. Vulgární výrazy nemají bohužel dlouhý život a zvětrají jako víno v otevřené láhvi. Ještě horší bylo, že ošklivost pro mě přestala být nepříjemným rozptýlením, důkazem rozličnosti a agresorem. Musel jsem stále přijímat malé tlustoprdky, vyčouhlé herky, vyhublé tyčky, jejichž kosti mě zraňovaly a jejich páteř byla tvrdá jako hůl. Ubíhající brady, pokleslé zadky, umělá prsa na kostnatém hrudníku. To vše jsem snášel. Naproti tomu jsem se obával vyholených Venušiných pahorků, štěrbinek zbavených chlupů, které ve mě vyvolávaly pocit syrovosti škeblí a dodávaly nositelce pochybný statut mladé mdlé, nedospělé dívky.