Jsem v pasti

Jsem nahý a po čtyřech lezu tmavou chladnou a vlhkou směrem k hučící spalovací peci. Potím se a smyčka kolem kru mě škrtí. Moje paní mi do zad zatíná ocelové drápy. Cítím jich všech pět. Každý dráp mi do masa vyrývá samostatnou stružku. Smyčku drží nakrátko, když se vzepřu, zase mě přiškrtí. Křicí na mě: "Hni sebou, pse. Lez. Trhej. Velká tlama se jí při řevu doširoka rozevírá. Z břicha jí vychází zatuchlý těžký ply a kolem mé hlavy vytváří jedovatý oblak. Střeva jí páchnou žlučníkovým hladem.
Slyším vlastní dech. Stokrát zesílený. Můj dech se odráží od špinavých stěn místnosti a a svoji silou mě vtlouká do betonové podlahy. Přestávám se hýbat. Nemám sílu. Hlava mi leží na rozpáleném betonu, jazyk bezvládně visí z úst. Je celý oteklý k prasknutí. Ona mi okovanou botou přišlápne jazyk, usmívá se, projevuje soucit plný výsměchu. Snažím se zatáhnout jazyk zpátky do úst, abych mohl tvořit slova. Chci se omluvit, ujistit ji, že jenom sbírám síly.
Spalovací pec hučí.
Když se nakonec proberu, visím na provazech před zrcadlem. Do hrudníku mám vydrápané slovo "LEZ".
Pokusím se zavřít oči. Nejde to. Oční víčka mám buď slepená, nebo je nemám vůbec.
Jsem v pasti a zírám na to co ze mě zbylo.