Vánoce bez radosti

Kdysi kouzelné Vánoce, teď jen prázdná nostalgie

Pro spoustu lidí nejkrásnější období roku. A já jsem dlouhou dobu nebyl výjimkou. Už od dětství jsem miloval ten čas, kdy se všechno ponořilo do světel vánočních řetězů, vůně cukroví naplnila domov a všude bylo slyšet známé melodie koled. Vánoční atmosféra měla své kouzlo – ten zvláštní pocit klidu, radosti a očekávání. Jenže teď, o několik let později, to už není stejné. A já si čím dál víc uvědomuji, jak moc mi ten pocit chybí.

Pamatuji si, jak jsem jako dítě napjatě čekal na první sníh. Jak jsem s nadšením pomáhal zdobit stromeček a každá nová ozdoba mi přišla jako poklad. Jak jsem netrpělivě odpočítával dny do Štědrého večera a představoval si, co asi najdu pod stromečkem. Tehdy šlo o něco víc než jen dárky. Byla to radost z maličkostí – z praskání ohně v krbu, z horkého kakaa po zimní procházce, z pocitu, že jsme všichni spolu. Vánoce byly takové malé zázraky zabalené do stříbrného papíru.

Ale postupem času jako by se ten kouzelný papír rozbalil a zůstal jen obyčejný dárek. Nevím, kdy přesně se to stalo. Možná to bylo s přibývajícím věkem, možná s tím, jak se Vánoce začaly měnit na shon a stres. Nebo snad proto, že už nemám to dětské očekávání, které všechno barvilo jasnějšími barvami? Ať už je důvod jakýkoli, dnes, když se blíží Vánoce, cítím spíš melancholii než radost.

Nevím, jestli je to tím, že se z Vánoc stalo spíš obchodní šílenství než svátky klidu. Možná mi chybí ta bezstarostnost, kdy jsem se nemusel starat o nákupy, organizaci nebo plnění očekávání druhých. Nebo je to jen tím, že jsem si v dospělosti nechal ukrást tu dětskou schopnost najít radost v maličkostech? Ať je to, jak chce, chybí mi ten pocit, kdy Vánoce byly opravdové.

Přesto mám Vánoce pořád rád. Miluji ty chvíle, kdy si sednu s hrnkem čaje k pohádkám nebo když večer rozsvítím svíčky a světla na stromečku. Miluji to ticho zimního večera, kdy venku padá sníh, a všechno vypadá, jako by se na chvíli zastavil čas. Jenže to už není ta radost, kterou jsem cítil kdysi. Teď je to spíš příjemná rutina, která ve mně ale neprobouzí ten zvláštní pocit štěstí.

Přemýšlím, jestli se ten ztracený pocit dá někdy najít. Možná bych měl začít hledat radost v jiných věcech – v dárcích, které dávám, spíš než v těch, které dostávám. Možná bych se měl vrátit k tomu, co Vánoce znamenají, a zapomenout na dokonalost, kterou se nám snaží vnutit reklamy. Možná stačí najít si svůj vlastní způsob, jak oslavit tyto svátky, bez ohledu na to, co od nich očekávají ostatní.

Ať už to bude jakkoli, jedno je jisté. Vánoce jsou pořád kouzelné – jen to kouzlo teď musím hledat trochu jinak. A kdo ví, třeba se mi jednou podaří vrátit se k tomu pocitu, který mi teď tolik chybí.

A nebo by mi stačilo mít po boku krásnou ženu která by to ty vánoce oživila jak u večeře tak i v posteli.