Mužská masturbace pohledem žen

Představ si tu situaci. Sedíme s kolegyní u kafe, běžně se bavíme o práci, vztazích, o životě. A najednou, jakoby nic, mezi řečí pronese: „Víš co? Hrozně by mě zajímalo, jak vypadají chlapi z naší kanceláře, když si to dělaj sami.“ Mám pocit, že mi to na moment zastavilo dech. Co říct? Smát se, hrát to do autu, nebo se zkusit zeptat, jak to vlastně myslí?

Ironicky, možná trochu hravě pokračovala: „Nemysli si, nejsem žádná perverzačka, ale prostě ta představa… Ty různé tváře, zvuky, co dělají, když jsou samy a nikdo je nevidí. Myslíš, že to někdy napadlo i tebe?“ Nepřijde ti to fascinující?" A ve mně se něco zlomilo. Ne proto, že bych ji soudil, ale proto, že tohle téma bylo tak… syrové, nečekané, a přitom nesmírně lidské.

Jak bys reagovala ty? Cítíš to napětí? Tu zvědavost, možná dokonce náznak obavy? Nemluvíme o nějakém bizarním fetiši, ale o momentě intimity, který je na jednu stranu naprosto normální a na druhou stranu obrovským tabu. Masturbace je přece něco, co děláme ve skrytu, daleko od očí ostatních, s pocitem, že je to naše tajemství. A právě proto je možná ta představa tak provokativní.

Nedalo mi to a zeptal jsem se: „Proč právě kolegové?“

„Protože jsou to lidi, co potkáváš každý den. Vidíš je při práci, při stresu, když jsou na štíru s časem, nebo když se smějou na obědě. Ale co se děje, když se zavřou doma a konečně jsou sami? Jak se uvolní? Co je vzrušuje? Ten kontrast mezi jejich „normální“ tváří a tou druhou, skrytou, mě neskutečně přitahuje. Prostě je to fascinující. Tě nikdy nenapadlo, jaký by to bylo vidět?“

Musel jsem přiznat, že mě to nikdy nenapadlo. Ale teď, když to říká, začalo mi to vrtat hlavou. Možná to není o tom chtít někoho opravdu pozorovat, ale spíš o tom, co ta představa znamená. Možná nás k tomu vede zvědavost, touha vidět lidi ve zcela odhalené, zranitelné podobě. Bez masek, bez role, kterou hrají každý den. Prostě je poznat do hloubky.

A tak si kladu otázku: Je to opravdu tak špatné, že tě něco takového napadne? Nebo je to jen důsledek naší lidské přirozenosti, která chce vědět, pochopit, prozkoumat? A hlavně, proč je nám tohle téma tak nepříjemné? Možná je to proto, že odhaluje naši vlastní zranitelnost, naše touhy a myšlenky, které nejsou určeny pro oči a uši ostatních. Co kdybychom se místo toho zamysleli nad tím, proč se o těchto věcech bojíme mluvit? Co když bychom dokázali o těchto tabu mluvit otevřeněji? Nemohli bychom pak lépe rozumět nejen druhým, ale i sobě?

Tak co, jak to máš ty? Je to pro tebe jen podivný výtěr něčí fantazie, nebo za tím taky cítíš něco hlubšího?