Krásná kráva

Mám se.
Mám se krásně, jenom básně nepíšu. Nepíšu nic a vlastně ani nic moc nedělám, jenom si vyrábím takový vnitřní sanatorium, ve kterým k sobě mluvím vlídně a vedu dlouhý a dlouhý bezhlesý i hlasitý monology s různejma postavama z mýho reálnýho i paralelního života. Někdy jsou ty rozhovory fakt dlouhý a často se opakujou tolikrát, dokud je nevybrousím k dokonalosti, každý jednotlivý slovo, intonaci, význam, přesně mířenej vtip, kterej je v mý hlavě samozřejmě vtipnej a sarkasmus, kterej v mý hlavě samozřejmě každej pochopí. Píšu si do sebe a pro sebe a postupně si zprocesovávám významný i zdánlivě nedůležitý okamžiky z mýho života a snažím se přepisovat neužitečný a zastaralý vzorce, který už mi neslouží jako nástroje kontroly a zabezpečení, ale svojí neaktuálností mě drží na místě.
Na zbytečně depresivním a formálním místě plným bizarních a vtipných pravidel.
Hořkosladkou melancholii si ponechávám jako oslí můstek mezi odplouvající trapností a konstantníma absurdníma výčitkama svědomí, který mi podsouvají, že nikdy nebudu dost a dospělostí, která mě snad v budoucnu konečně čeká.
Prej se tomu říká krize středního věku.
Říkají to chytrý lidi, který ale nevědí, že já plynule přecházím z jedný krize do druhý odjakživa. Jak je vidět, i když se mám krásně, i to Krásně má takovej krizovej a manickej ocas. Pravidelně jím, hodně spím, přiměřeně cvičím, nekouřím, nepiju, beru vitamíny, obklopuju se všema hezkejma věcma, který miluju, do práce chodím aby se neřeklo a když večer neuklidím nádobí, mám na to klidně celej další tejden, ale!
Můj Neklid je pryč a teď mám neklid z toho, že postrádám Neklid.
Neočekávám, že to každej pochopí, taky někdy když sedím a vedu dialog sama se sebou, říkám si, jestli jsem vůbec normální.
Řečnická otázka. Samozřejmě že nejsem a ušetřeme si prosím polemiku nad termínem 'normální'.
Nejsem.
"Mluv k sobě vlídně! Krásně nejsi normální!"

Někdy bych si přála bejt Vlastou Plamínkem.

Protože ale nejsem na rozdíl od Vlasty Plamínka Vesmírem políbená, musím si vystačit s tím, co si uměle vyrobím a tak jsem se rozhodla vyjet si vlakem do Nižboru na vejlet.
Mám ráda vlaky. Ty starý. Po cestě tam si budu ve vlaku povídat s lidma a pak si sednu na zastávce s kafem a vyšlu do Vesmíru přání, aby vedle mě posadil nějakýho báječnýho divnotypa jako za starejch časů. Budu pak sedět proti němu, pozorovat, jak se mu od pasu ke krku vrství a krčí oblečení a prstem budu zvedat lem vykasanýho trika barvy zamíchanýho latté nahoru. A nebo mu budu probírat ruce kloub po kloubu a bochánek po bochánku a zkoumat hybnost, teplotu a reakce. Nebo tam posedím sama a budu se koukat do očí lidem, který se z nějakýho důvodu budou koukat na mě a zavzpomínám, jak jsem se přes kopec odtamtud vdávala. Nebo se půjdu projít k řece, když achillovka dovolí.

Ela psala:
"Napiš nám, jak trávíš čas bez manžela. Co kytky, co kočky?"
Bez manžela si trávím čas hezky. Dokonce bych tenhle způsob života nezávislejším typům doporučila. Máme teď každej svůj byt, ve kterým si každej po svým hospodaříme. Pak se zas na chvíli sestěhujeme. Na dva dny, tejden, dva, tři, jak se podaří. Netvrdím, že si občas nestejsknu, to zase jo, ale jinak musím zodpovědně říct, že jsem spokojená přespokojená. Přispívá k tomu pravděpodobně i vědomí toho, že to jednou skončí. Tahle definitiva z toho dělá výjimečnost. Asi něco jako když si koupíte třeba hezký mejdlo a pak si pokaždý myjete ruce s vědomím, že se z něj neodvratně stává lžička šlemu v mýdlence.
Uvidíme, jak se budu cejtit třeba za dva roky, pořád jsme ještě na začátku.
Jinak je náš vztah s Mužem paradoxně mnohem intenzivnější. I sex je lepší. Vzácnější. Vědomější. V noci ležím a poslouchám, jak vedle mě dejchá a i to poslouchám vědomě. I když jsme nikdy nebyli klasickej stereotypní pár, stejně jsme měli období, kdy mě vůbec nenapadlo to dejchání vnímat a nějak se nad ním pozastavovat. Prostě tam bylo a bylo tam tak dlouho, že ho člověk přestával slyšet.
Teď ležím, poslouchám a něco ve mně se vždycky tak stáhne, až cejtím klíční kosti a musím si vzdychnout, protože se dojmu.
Můj Muž měl nedávno před cestou rychlou transcendentální zážitek, po kterým je ještě vyzenovanější, než byl doteď. Říká kupříkladu, že už se nebojí umřít a když si na něj v noci posvítím, vidím, že se ze spaní vždycky usmívá. Vždycky. Dost mě to uklidňuje.
Někdy mám pocit, že jsme se poznali včera, jak je to pěkný. Jenže tuhle jsem po dlouhý době jela tou trasou, na který jsme se kdysi poprvý potkali a připomněla jsem si, že ta naše lavička už tam roky a roky nestojí. Dlouhý roky. Tu klíčovou vzpomínku mám ale v hlavě furt, jak jedu vzadu v tramvaji a ta přibržďuje na zastávce, kde sedí a čeká můj Muž v džínách a bílým triku, ruce má složený v klíně, kouká se kolem sebe a je veselej.
Když nad tím tak přemejšlím, už tenkrát jsem se napíchla na ten jeho klid a takovej zvláštní druh uzemněnosti a sebevědomí.
Můj Muž je prototyp chlapa, zdá se mi a já vedle něj můžu bejt prototyp ženský. To se mi strašně líbí.

Kytky se mají taky hezky a jediná jejich vada je v tom, že rostou. Jaro slaví jako obvykle explozivním růstem a já nevím, jestli se mám radovat, nebo brečet. Chvilkama se dostávám do rauše a pak se zas propadám do pocitů beznaděje, když přesazuju kytku do většího, co se už na původní místo nevejde. Letos jsem aspoň v rámci nácviku dospělosti všechno prostříhala a porozdávala. Asi vůbec poprvý. Dokola jsem se těm kytkám omlouvala.
Taky jsem koupila na balkon síť proti ptákům, protože ty si k nám zvykli lítat a v obýváku sedat na větve pod stropem. Nedivím se jim, já bejt pták, taky by se mi tu líbilo. Protože ale nejsem, nelíbí se mi to tóčo, který se tady při každý takový návštěvě spustí, protože kočky. Na síť jsem rozvěsila světýlka a pod ně přichystala kalfasy na rajčata a papriky, truhlíky osázela karafiátkama a sezóna budiž zahájena.

No a kočky se taky mají hezky. Hebulky, užívají si mě doma labužnicky.
Koluje takovej vtip, že Bůh stvořil kočku, aby udržovala veterinu v chodu a člověka na mizině. Naneštěstí se všechny vtipy zakládají na pravdě. Naposledy jsem třeba Čvachtičku omylem přiotrávila chlorem. Dvakrát. Trauma z toho mám doteď.

Chybí mi Slovák. Chybí mi strašně moc.
Odstěhoval se na podzim na nějakou dobu daleko a naprosto nečekaně a napsal mi k tomu noc před odletem:
"Vieš čo... s tebou by sa mi nelúčilo dobre. Budeme sa tváriť, že som stále na Vltave a budeme si písať. A ani sa nenazdáme a bude tu máj."
Jenže já nepíšu, jen jsem dávala palce na fotky, který mi z toho svýho dočasnýho domova posílal. Teď už je neposílá, protože mě zná a ví, že je něco špatně. Můj Muž mě uklidňuje, když natahuju, že Na Lepším, kde teď Slovák žije, není tak daleko a že tam můžeme někdy zajet, ale o to nejde. Já se cejtim zrazená, že mě tu takhle z ničeho nic nechal a trucuju, byť vím, že tahle cesta je jeho snaha o to dát si do pořádku život, což je něco, co fakt potřebuje a taky možná jediná věc, se kterou mu já pomoct nemůžu, protože doby, kdy jsem si myslela, že on je bratr a já sestra, jsou pryč a to co potřebuje nejvíc mu já ze svý pozice nabídnout nemůžu.
Zlobím se, i když je mi jasný, že na to nemám žádný právo. Hledat viníka je ale jednodušší a Slovák je jeden z mála lidí, který mě můžou obejmout, až mi praští kosti.
Nebude to s tou brzkou dospělostí zas tak horký.
Prostě trochu kráva.
Vlastně...
"Krásná kráva."