Milenky – tuning k manželství

Čím jsem starší, tím víc si říkám, že ty kecy o ideálním manželství jsou jenom dobře znějící pohádky pro de*ily, co ještě nepochopili, že realita je jiná. Se svojí ženou jsem už skoro 20 let – a hele, máme se fajn. Jsme ten pár, co si okolí dává za vzor. Pořád se máme rádi, sex jede (aspoň jednou týdně – což je v manželským světě asi jako All inclusive), ale... no ku*va, něco tam prostě chybělo.

Jednoho dne mi došlo, že je kolem spousta nádherných ženských – nejen ta moje. A že když budu celej život žít podle poučky „nevěra je zlo“, tak mi na smrtelné posteli nebude chybět poslední výlet do Alp, ale pořádná jízda v cizí kundě.

Jenže... já nikdy nebyl ten sexy alfa samec, co zamrká a ženská hned stáhne kalhotky. Byl jsem ten hodnej, upřímnej, co platí večeře, píše dobré ráno a věří na karmu. A výsledek? V posteli jedině když jsem si ji zaplatil – a to byla nuda jak dokument o výrobě šroubků.

Trvalo mi roky, než mi došlo, že bejt „hodnej chlap“ podle příručky pro idioty znamená hlavně bejt bez sexu. A tak jsem to začal dělat jinak. A hele, teď mám milenku. Ne k*rvu, ne poblázněnou puberťačku – ale ženu, se kterou zažívám věci, o kterých se mi dřív ani nezdálo. Šukáme jak králíci na kofeinu a já mám pocit, že konečně žiju.

A víš, co je největší paradox? Manželka mě má najednou radši. Míň hádek, víc úsměvů, a když chci pauzu od manželský rutiny, vím, že si ji dám – doslova. Jo, občas žena prohodí větu jako: a jsi mi věrnej, zejo? Jooo, jasný, maximálně...

Co mě sere? Že o tomhle se nemůže mluvit. Že společnost tě hned zařadí jako h*jzla, zrádce, svini. Přitom se cejtím líp než kdy dřív. Tak jsem si přišel ulevit. Jako chlastající zoufalec na setkání anonymních alkoholiků. Jenže já jsem k*rva závislej na sexu – a ten manželskej je sice super, ale i to nejlepší jídlo, či pití je třeba prokládat nějakou změnou.