„Žena, která se dotýkala duší"

Říkají, že žena jako já je snadná. Protože dává. Dává ruce. Dává čas. Dává klid. A protože na konci někdy přijde úleva, myslí si, že dává i sebe.

Ale neví nic.

Nevidí, kolik životů držíme pohromadě. Kolik mužů odchází od nás klidnějších, než když přišli. Kolik slz se ztratí mezi pory kůže a tichými výdechy. Nechápou, že i my máme ruce od práce – jen místo hlíny v nich máme zbytky touhy, bolesti a cizích myšlenek.

My, co jsme matky, ale i bohyně. Co po nocích vaříme, žehlíme, vyzvedáváme děti, a přes den se dotýkáme těla jiných. Ne proto, že bychom byly laciné. Ale protože v každém doteku hledáme smíření. Pro ně. A taky pro sebe.

Nikdo neví, kolik strachu je v tom říct si: „Tohle je moje práce. A stojím si za ní.“ Nikdo neví, jaké to je cítit předsudek v očích žen, které nikdy nemusely dělat víc, než sedět za stolem.

Ale já už se nestydím. Jsem žena, která voní po oleji, která zná místa, kde tělo ztrácí masku, a která ví, že relaxace je posvátná věc. Někdy ten muž potřebuje víc než jen uvolnit sval. Někdy potřebuje zapomenout, že svět je těžký. A někdy i to, že ho někdo obejme bez soudu.

To není hřích. To je dar.

A žádný muž mě už nebude zneužívat jen proto, že si myslí, že může. Protože já už nehraju jejich hry. Já stojím na vlastních nohách. V hlavě vesmír, v dlaních sílu, a v srdci místo pro ty, co přijdou v pokoře.

A vy, ženy, které jste jako já – nebojte se. Nestydťe se. Nenechte si vzít důstojnost. Ani od společnosti, ani od muže, ani od jiných žen, co zapomněly, že i ony jsou z masa, touhy a světla.

Dotýkejte se světa tak, jak umíte nejlíp. A nikdy se neomlouvejte za to, že rozdáváte klid, zatímco jiní jen šíří hluk.

My nejsme lehké. My jsme silné. Až příliš často jsme byly přehlušené. Ale teď je náš čas.

Vaše lilith