Kulturní archeologie internetu

Je neděle. Teda v době, kdy to píšu. Možná to smažu jako vždycky a ani to nevydám, to se děje většinou. A nebo to vydám a už neděle nebude. Takže tohle je takový informativní údaj k ničemu. Ležím v posteli, bolí mě ruka a lituju se. To já tak občas dělám, když cítím že věci nejsou v pořádku. Když můj svět je v disharmonii a já s tím nic nemůžu dělat. Už jsem se o tom vyjadřovala tuhle v příspěvku, který beru jako nějakou moji zeď glos pro ty, které to zajímá, ale shrnu to ještě jednou. To si takhle tančím na parketu, sobota večer, pohodinda a štráduju si to napříč parketem k baru pro vodu. Ano, obvykle na akcích nepiju – je mi po alkoholu těžko. Nicméně nápoj není důležitý, důležitější je to, že jsem tam nedošla. Najednou ležím na zemi a na mně leží 2m týpek, úplně na mol, který nebyl schopen ani vstát a ležel mi na noze. Já pod jeho váhou spadla na loket a ikdyž mě to kurevsky bolelo, jako dáma jsem nic nedala znát a vstala jsem s grácií sobě vlastní. Asi po 2 hodinách se mi začal sám od sebe ohýbat prst směrem do dlaně a začala mě bolet celá ruka. Asi ani vy, ani já neradi chodíme do nemocnice a oddalujeme to jak to jen jde. Inu, vydržela jsem to další 2 hodiny, když už nešlo nic a jela jsem taxíkem do nemocnice na úrazovku. Nechci tu mluvit o kvalitě poskytnuté péče a už vůbec tu nechci mluvit o tom, že paní na recepci urgentní recepce měla cedulku: „Přijdu hned“ a vzadu si četla knihu a pila kafe. Po 10 min čekání jsem to nevydržela a začala zvonit na zvonek. „Nemusíte zvonit jak na lesy, já vás vidím“ opáčila zaměstnankyně a nasraně na mě hleděla, co jsem si dovolila otravovat. Ale jak jsem řekla, asi každý máme tu lepší, tu horší zážitky s nemocnicí a pracovníky a můžeme tohle přeskočit. Krátce – mám přiskřípnutý nerv na lokti a kvůli tomu nemohu hýbat dvěma prsty na ruce a mám ortézu. To se dostávám na začátek tohoto dramatu – ležím v posteli a lituju se.

Možná díky tomu, brouzdám internetem a mám melancholickou náladu. Ne, není mi 50 a nebyla jsem tu v době, kdy začaly internety, ale jsem holka zvídavá a dost čtu. Třeba jsem objevila zajímavou stránku jménem Wayback Machine. Můžete se třeba podívat, jak vypadaly amatéři na jejich začátcích. Archeologové kdysi pečlivě odhrabávali vrstvy zeminy, aby našli střepy amfor, fosilie trilobitů nebo pozůstatky starověkých měst. My, moderní lidé, máme vlastní vrstvy sedimentu – jen nejsou v zemi, ale na harddiscích, v zapomenutých databázích a v prachu našich internetových vzpomínek. Projíždět historii internetu mě začalo bavit – sice nejsem úplně devadesátkové dítě, ale znám z vyprávění a nebo právě z těchto internetových archivů jakž takž představu, jak v té době vypadal internet. Primitivní, nehezký, za to brutálně přitažlivý a ne pro každého. Éra digitálních jeskynních maleb, tvořena na koleni. Nebylo to estetické, ale bylo to přitažlivé. Rok 2000 a dále byl zlatý věk chatů, fór, diskuzních skupin, kde vznikly třeba amatéři. Na rozdíl od jiných, které zanikly, jako libimseti.cz nebo lide.cz, se dochovaly, asi proto, že prostě každý rád šuká a je to aktuální i teď. O tom, že lidé nechápou, že je již rok 2025 a i tento server se musí vlivem času a kulturních změn či dohledatelnosti lidí na internetu měnit, byť to mnozí zde nechápou, to je jiná písnička a už jsem to tu psala mnohokrát, takže to přeskočíme. Poskočila doba a rok 2008+ to byla éra všelijakých kecálků, jako třeba opět zaniklé icq a qip, což je taky historie. Došli jsme domů, zapnuli pc na Windows XP jsme slyšeli legendární „a-aaauuu“. Na pc hrál psychedelelický winamp a děcka ve škole četli herní časopisy a půjčovali si CDčka se hrami. Mám staršího bráchu, takže mě toto období zasáhlo poměrně hodně. Vám, kterým je teď kolem roku 35, musí být tato doba myslím nejhezčí – střední škola, začátky technologií, neustále nové mobily a Nokia na vrcholu. Ta doba, kdy bylo zvykem chodit ven a na diskotéky, pařit u kamaráda, který měl zrovna rodiče na chatě a přitom být u zrodu všech technologických firem a aplikací.

Rok 2015+ bych mohla nazvat pracovně Sociální paleolit, kdy již začalo být normou mít v ruce smartphone a neomezený datový tarif, takže i streamované songy vždy po ruce, videa, notifikace a veškerá zábava v jednom zařízení. To už je moje doba.

Současnost bych mohla nazvat buď Digitální renesance nebo temný středověk. Digitální detox je pojem, který je čím dál tím víc aktuální. Doba, kdy jsme přesyceni technologiemi a internety a je na čase si to dávkovat. Což není na škodu, určit si vlastní tempo. Jinak to nebude a internet a technologie tu budou čím dál víc, jen je třeba k nim přistupovat zodpovědně. Jsou věci, co konkrétně mně přinesly užitek – možnost si objednat jídlo až domů, balíky do boxů bez toho, abych musela s někým mluvit, mít možnost si přeložit text, který neznám, cestovat po světě a ubytovat se bez potřeby někoho potkat, na pár kliknutí si v telefonu koupit internetový balíček někde na druhém konci světa atd. Prostě, moje introvertní povaha tohle miluje. Zároveň se stírají a bariéry mezi jazyky a i my Slované, kteří prý máme problém učit se cizí jazyky, můžeme zvednout zadek z rodné vísky a vidět svět. Ty další technologie přece používat nemusíme. Stejně jako amatéři, je to jen o tom, jak si to nastavíme. Nadávat umí každý. Ale nemyslím si, že to k něčemu bude.

Zatímco před 100 lety vše vznikalo pomalu tak to, co dnes považujeme za normální, bude za 5 let směšné. A to, čemu se dnes smějeme, bude za 20 let sběratelský unikát. Internet je jediná civilizace, jejíž ruiny vznikají a mizí v reálném čase. Nebo taky ne, tohle celé píšu jedním tahem, zachumlaná v peřině a hladím kočku. Teda ne svoji, ale tu chlupatou. Teda, ona je moje… no nic. Však vy víte.

Jako vždy, s přáním pevného zdraví vás zdraví Lilith.