Stíny

Je večer, téměř už noc. Já ležím na posteli zády ke světlu a na bílé zdi vidím svůj stín, ale hlavně stín své ruky, jak se jen tak ladně pohybuje. Tak, jak si já přeji.

Je to zvláštní, ale přijde mi to krásné, něžné a neuvěřitelně laskavé. Jako kdybych dělala laskavost sama sobě. Cítím z toho neuvěřitelný klid a zvláštní pocit blízkosti. Koukám na ten stín a představuji si, že je to ruka někoho jiného. Nevím, jestli muže nebo ženy, prostě cizí.

Jemně spolu ty naše ruce tancuji, ač je jen jedna reálnou. Dotýkam se konečky prstů vlastně jen zdi, ale je to tak intimní, jako bych cítila přítomnost někoho dalšího, ale je jen v mé hlavě a všechno mlčí. Je to krásný okamžik. Skoro jako kdybych cítila, jak se naše ruce jemně propletají, hladí a milují. Chvíli se usmívám, užívám si to, opravdu.

Ale o to je smutnější prozření. Nikdo tu není, jen chlad. A z nádherného okamžiku je ve chvíli jen prázdnota a chladná zeď.