Anybody seen my baby?

Jsem překvapen, někdy ty moje bláboly čte, komentuje a dokonce přišla zpráva s žádostí, ať rozepíšu, jak to bylo s tou nejlepší z prvního blogu. Trochu to zjednoduším a zestručním, ať z toho není román na pokračování. A rovnou si to řekněme na rovinu: ano, vím, že jsem debil, že jsem to posral a taky se nechápu!

Říkejme jí třeba AA. Jednak dvě A ve jméně doopravdy má, jednak je nejlepší na světě, takže jedno A je málo a tři A jsou autobazary. Potkal jsem ji v době těsně po střední, první prvák na vejšce. Jezdil jsem pařit do okresního města za spolužákama ze střední a ona byla jedna z jejich místní party.

Pamatuju si, jak jsme se seznámili. Na nějakým plese stála s kámošem na baru a já se k nim připojil. Přiznávám, na první pohled mě extra nezaujala. Byla krásná, moc jí to slušelo, to jo, ale na plese takových holek bylo spousta a člověka to nevykolejilo. Pak jsem v rozhovoru já řekl něco rádoby vtipnýho, ona mě vtipně utřela, podívala se na mě a usmála se. A já byl ztracenej.

A to byl problém. Byl jsem v tý době trochu frajírek, co měl všechno na háku, pod kontrolou. Včetně holek. Dokázal jsem se předtím rozejít s holkou, co jsem měl fakt rád, ale věděl jsem, že ona má pořád ráda bejvalýho. Měl jsem jí rád, bolelo to, ale bylo to racionální a zvládl jsem to, protože jsem to měl pod kontrolou. Nebo měl ten pocit.

Ale u AA ne. Absolutně jsem v její přítomnosti nevěděl co dělám, nedokázal se kontrolovat, úplně hotovo. A zpětně mi došlo, že mě to strašně děsilo. A protože jsme se většinou potkávali na akcích, pařbách, plesech a podobně, asi tušíte jak to dopadlo. Pivo, panáky, tráva a v lepším případě to nedopadlo nijak, v horším jsem udělal nějakou ostudu. No debil no.

A pak to skončilo. Ona na léto odjela, já makal a u toho měnil VŠ, kontakt ustal a pár let jsme se neviděli. Když jsme se znovu potkali, už jsem pracoval. Myslím, že jsem ještě zkoušel magistra v tý době, ale už jsem chodil do práce a AA taky, ale není to podstatný. Potkali jsem se přes partu společných kamarádů, tentokrát už v krajským městě, kam jsme se oba přesunuli.

Spolu s dalšíma lidma jsme začali jednou za pár měsíců chodit hromadně na pivo a hned poprvé mi AA dala celkem jasně najevo, že minulost je uzavřená a můžeme být jen kamarádi. Já to samozřejmě vzal, i když jsem věděl, že chci víc. Ale pořád jsem si říkal, že lepší jí mít jako kamarádku než vůbec a ještě mi nedošlo, že je nejlepší na světě. Pořád jsem si tak trochu říkal, že tohle jsem podělal a potkám jinou, skvělou.

A čas běžel. Kamarádi postupně odpadali a my začali na pivo chodit sami dva. Poprvé, když jsme měli jít sami, jsme to málem zrušili, asi jsme nevěděli, co od toho čekat. Ale já se fakt snažil, nic nezkoušel, skvěle jsme si povídali a dohodli jsme se, že půjdeme za pár měsíců zase. A já v tu chvíli došel k názoru, že jestli to s AA má vyjít, tak budu mít jednu šanci a když to podělám, je konec navždy. Že budeme chodit jednou za pár měsíců na pivo a v tu správnou, dokonalou, perfektní chvíli to vyjde. No debil no.

Asi je vám jasný, jak to dopadlo. Nikdy to nebylo perfektní, dokonalý. Jednou jsme někoho potkali, podruhý nebyla nálada, potřetí bylo málo času a chvátali jsme. Prostě jsem si ve svojí debilní hlavě vždycky našel důvod, proč nic neudělat. A ještě jsem byl takovej dement, že jsem se přesvědčoval, že je to správně, že bych to jinak zkazil. I když teď zpětně už vídím, že od určitý doby chtěla, abych něco udělal, doslova na to čekala. A já nic a v tu dobu mi to vůbec nedošlo. Teď už samozřejmě vím, že jsem se jenom bál. Reálně mi nic nechybělo, nějaký ženský kolem mě byli, dobrá práce, vejplata, kamarádi, párty a AA alespoň jako kamáradka (myslím fakt kamarádka, žádný výhody) a já se bál jít do rizika. No debil no.

A asi je vám taky jasný, že když mi tohle všechno došlo a já si uvědomil, že jsem do ní blázen, bylo pozdě. To, že se z krajskýho města přestěhovala zpátky do města, kde jsme se poznali, je paradoxně ten nejmenší problém. Nikdy jsme nebyli v extra blízkým kontaktu, ale obvykle jsme si během pár měsíců vyměnili několik zpráv, v kterých jsme se nějak udrželi v obraze a během nich se domluvili, kdy se uvidíme.

To už neplatí. Neviděli jsme se několik let a prakticky nejsme v kontaktu. Když jsem se jí snažil kontaktovat, telefon mi nezvedla, když jsem na ní zvonil s kytkou, neotevřela. Asi nebyla doma. Naše konverzace přes zprávy se postupně změnila v mojí zprávu, že bych jí rád viděl a její obsáhlejší odpověď, proč to teď nejde až do stavu moje zpráva a buď žádná odpověď, nebo stručná odpověď, že to teď nejde, že toho má moc. A já vím, co to znamená. AA je hodná, slušná a skvělá, takže mi nikdy nenapíše "dej mi pokoj, nechci tě už vidět".

Aby to nevyznělo blbě, vím, že to tak je, že to nejsou výmluvy. Má v životě tolik důležitějších lidí a věcí, že na mě už ten čas prostě nemá, nechce mít. A já jí to nevyčítám, vlastně jí spíš obdivuju, že vydržela tak dlouho a těch šancí jsem měl tolik. Protože já byl debil fakt dlouho a její čas si nezasloužil. A nechci jí komplikovat život a nějak jí uhánět, vím, že by jí to nepříjemný, když o to nestojí. A tak tenhle příběh nejspíš končí. Několik let jsme se neviděli, letos už mi prakticky neodepsala vůbec, po letech mi už nenapsala ani přání k narozeninám. Teď koncem roku bude mít narozeniny ona, takže přepokládám, že jí napíšu a odpověď už nedorazí. Nebo v ní bude "Děkuji".

Možná už někoho má, nevím, ale přeju jí to. Ať je šťastná, ona si to zaslouží. Nejvíc na světě.

Anybody seen my baby? Is she really gone for good?