Sladký hřích rozumu

„Za tělesné spojení bez lásky skončíš v pekle. Snad se tam tedy shledáme.“

Tato slova pronesl s lehkostí, která ostře kontrastovala s okamžikem, jenž jim předcházel. Mohou znít přímočaře, snad až dekadentně – a z jistého úhlu pohledu tomu tak skutečně je. Avšak z jiného se nejedná o provokaci, nýbrž o prosté konstatování skutečnosti.

Diskuse o tom, zda je fyzická blízkost výhradně důsledkem lásky, by nás sotva dovedla k jednomyslnému závěru. Chemie mysli i těla nás nutí toužit po přítomnosti druhého – avšak lze tento neklid nazývat láskou?

Zamilovanost bývá pomíjivá; několik měsíců opojení, po nichž zůstává otázka, zda jsme ochotni sdílet nejen lože, ale i ticho, ráno a odpovědnost. Co však v případě, kdy chemie působí výhradně na úrovni těla? Kdy každá buňka prahne po doteku nikoli z citu, nýbrž z vědomí, že se pohybujeme na hraně zakázaného – a že právě tam se rodí nejsilnější vzrušení?

Proč se mi zrychlí dech už při pouhé představě jeho pohledu – pohledu, jenž v sobě nese více porozumění, než by jeho vzezření slibovalo? Proč toužím po jeho rukou, jen proto, že vím, že on sám se této touze neubrání?

V jeho očích není něha, nýbrž hlad. Závoj pudu, který žádá, aby si přivlastnil každý náznak mé blízkosti, aby poznal mou zranitelnost a na okamžik ji učinil svou.

To není láska. To je chtíč.

Je to omamná látka, snad ta nejsilnější ze všech. Dotek, který vyvolá chvění, zatajovaný dech a krátké, nebezpečně sladké opojení – pocit, jenž rychle pomine, ale v paměti zanechá stopu, již nelze zcela vymazat.