S velkým černým fotbalistou

Měla jsem fůru brigád – pokladní, servírka, prodavačka v občerstvení, hosteska nebo třeba uklízečka. Jsem děsně ukecaná a společenská, nedovedu si ani teď, natož tenkrát představit mít práci bez lidí, zavřená někde v kanceláři, sedět na kopírce a kopírovat dokumenty, přepisovat nějaké lejstra nebo třeba sedět u nějakého stroje sama samotinká a něco dělat. I v supermarketu u pokladny jsem se s každým snažila navazovat konverzaci a dát těm klidem něco víc, než Dobrý den., Kartou/hotově? a Na shledanou. Pravdou je, že dotazem „Jak se dneska máte?“, na což se vás v některých státech zeptá i pokladní u záchodků, jsem v našem kraji pochopení nenašla a vysloužila si stížnost, že přivádím zákazníky do rozpaků. Však je nezvu na rande, byť to tak někteří pochopili. Jak jinak si vysvětlit reakci na otázku, jak se pán má, jeho odpovědí: „Fajn, máš Instáč?“
Jednou z takových pro mnohé podřadnou brigádou byl úklid. Dělala jsem uklízečku v bazénu, měla jsem na starost šatny a sprchy. V praxi jsem chodila se stěrkou a pomáhala vodě téct tam, kam je potřeba, do kanálku. Úklid byl potřeba vykonávat i v pánských prostorech, byť jsem ze začátku byla hodně překvapená, že na to není mužský kolega. Nu co, nic nepřirozeného tam snad neuvidím a s pindíkama jsem měla jen ty nejlepší zkušenosti. Pánové se přede mnou sprchovali bez jakékoliv známky studu a já k jinak lehce fádní práci měla alespoň drobnou prémii. Ehm, ne vždy byla drobná. I zde jsem se snažila zapojovat svá ústa. Mluvila jsem. Někdy moc, někdy nebylo s kým. „Jaká byla voda?“ začínala jsem často, když končili. K mému ukecanému já se nemělo ani jedno pohlaví. I zde začátek konverzace někteří muži pochopili nesprávně, na druhou stranu, když jsem viděla, na čem jsem, tedy jsem tak nějak nekupovala zajíce v pytli, měla jsem holuba v hrsti, bylo odmítání mnohem snazší. Obvykle.
Jednoho krásného slunného dne jsem opět tvrdla v práci a prázdniny trávila tak, jak každý asi chce, s klackem v ruce, na jehož konci byla vlhká stěrka. Lidí bylo málo, kdo by platil za bazén, když může jít k rybníku. Nastal pravidelný interval a já si to na kráčela do pánské sprchy. Byli tam tři muži. Jeden postarší děda, druhý nějaký pupkatý chlap a ten třetí, páni, třetí krásný, urostlý, mladý, černý, svalnatý a žilnatý fotbalista. Klacek jsem málem upustila, když jsem uviděla, ehm, věc, kterou zdrobnělinou označit nelze. Z ukecaný holčiny se stala největší introvertka pod sluncem. „Holka modrooká nesedávej vedle kluka, kluk má v gatích velký zvíře, než se nadáš, máš ho v díře,“ proletěla mi v hlavě říkanka z dětství. A to jsme se tomu tenkrát smály. Čučela jsem do země jako první den v práci a vytírala. V černouškem Bobotem, co dole mává chobotem, jsem zůstala ve sprchách sama. Hleděla jsem si své práce přesně do chvíle, kdy při koukání do země jsem mu koukala na ptáka. Opět jsem si vybavila vrabce v hrsti, jen na tohle snad musí mít extra přívěsný vozík. „Z dovolením,“ dovolí se, když i po několika trapných okamžicích stále blokuji průchodnost. „Pardon,“ ozvu se a ustoupím. Projde, vezme si osušku a ještě jednou se mi zhoupne před očima, než zmizí za kusech nasákavé látky. „Promiňte, ale neznáme se odněkud?“ zavolám na něj. Páni, jsem to ale číslo. Jak by řekl brácha, když jde do baru: „Jdu na zvířecí burzu a budu hledat jednu krávu se dvěma kozami.“ Zde to sedí naprosto přesně. Je to jediný černoch v kraji a já, jestli se neznáme. Toho bych si pamatovala celý život, kdybych ho už někdy někde viděla, byť oblečeného. Usmál se těmi obřími rty a odpověděl: „Tak jedině z fotbalu, jestli koukáte.“ Nekoukám, ale možná bych měla. Ono to vlastně není špatný sport. Prvních 90 minut je děsná nuda, ale ten konec za to stojí. Dva a dvacet chlapů, co si sundá trička, mají svalnatá těla, to je lepší, než péčko. A ještě k tomu na to mohou koukat i nezletilí na sportovním kanálu obří televize. Objímají se, radují se, jsou zpocení, za mě luxusní prémiové pánské péčko.
Neměla jsem tušení, jak se jmenuje, za koho hraje a upřímně nemám tušení, co je ofsajd, ale riskla jsem to: „Já hrála fotbal za ženský tým.“ Zase tak strašně z vody jsem nevařila, kamarádka opravdu za ženské mužstvo, ženské ženstvo, jen ženstvo hrála. „A co jste hrála?“ zeptal se nadšeně. A jsem v háji dubovém. Fotbal asi nebude správná odpověď, napadlo mě. „Okres nebo kraj?“ dodal téměř ihned. „Okres,“ tipla jsem si. „Prales,“ řekl pohrdavě. Co prales? Jak prales? Já se přeci holím. Koukla jsem na nohy, nebyly nějak zarostlé. A frndu neviděl. Neviděl ji, že ne? Neposlal mu ji můj ex, fotbalový fanatik, že ne? „Já hrál za prales první rok, pak jsem postoupil,“ upřesnil. Aha, on hrál za Amazonii, uklidnila jsem se. Proč bych hrála já? No to je fuk. Je dlouho ticho, mé znalosti fotbalu jsem vyčerpala. „Znáte Schicka?“ pokračoval v konverzaci. Tak jasně že ne. Hráč, trenér nebo jeho přítel? Třeba je na kluky. „Ne,“ říkám opatrně. „Možná když ho uvidíte, ukážu vám ho na mobilu, chcete?“ nabídnul mi. „Dobrá,“ řeknu. Vezme do ruky plavky a jdeme spolu k jeho skříňce. Nějakou dobu mi ukazuje fotky, neznám nikoho. „Máte nějaké fotky z fotbalu? Třeba v mobilu?“ zeptal se. „Možná,“ zaváhám a stojím jako kůl v plotě. Nestojím tak sama. „Kouknete se?“ ptá se. „Tak jo,“ řeknu a jdu do kumbálu, on se mnou. Prohrabuji se v mobilu, je mi naprosto jasné, že tam nic ani fotbalu podobného nemám. Fofrem hledám ve vyhledávači ženský oddíl, nedaří se. „Bohužel nemám, už dlouho nehraji,“ řeknu smutně. Sedne si vedle mě a pokračuje ve vyprávění. Asi jeho okolí už o kopané nechce slyšet a on má potřebu. I já mám své potřeby, od fotbalu naprosto odlišné.
Teď nebo nikdy. „Posiluješ?“ skočím mu do vyprávění. „Jo, musím,“ řekne a už už vidím, jak se nadechuje a chce pokračovat. „Ukaž,“ skočím mu do nádechu a postavím si ho. Otočí se kolem své osy. „Nice,“ špitnu. Chytím mu osušku a svléknu ji. Koukám na něj, co bude. Stojí jako ypsilon. A nejen on, oba. On má svaly snad i na kulkách, pardon, koulích. Chytím ho za něj, neprotestuje. „Tak proto jsi předstírala, že jsi hrála fotbal?“ zeptá se. „Ty jsi to poznal?“ překvapil mě. „Nešlo nepoznat,“ usměje se a hladí mě po vlasech. Přemýšlím, zda to vůbec chci. Mám strach. Hlavu mi přitlačí ke klacku a abych nenarazila, otevřu ústa. Část chlouby ve mně zmizí. Je jako tvrdý rohlík. A zkuste vykouřit rohlík, nedáte to. Ani já to nedávala. Kouření připomínalo gastroskopii, mít na konci ptáka kamerku, mohl by napsat lékařskou zprávu o mém krku a možná i žaludku. Zamknu a sundám si tričko. Zmáčkne mi je, až se o číslo zvětší. Podprsenka letí k zemi. Položím se na stůj. Pobořím polovinu věcí, tlačí mě telefon, to jsou jen kosmetické potíže. Zapomenu, že jsem v práci, že kolegyňka z dámských sprch se může vrátit, že mě může hledat, dobývat se do našeho společného kumbálu. Stáhnul ze mě kraťase. Kalhotky odsunul a vrazil mi tam prst. Zvlhla jsem. Jeho nádherné rty a ještě zajímavější jazyk mě přiváděly k šílenství. Musela jsem být potichu, co kdyby nás návštěvníci slyšeli. Přes kolena odletěly i kalhotky. Z kabelky jsem vytáhla šprčky, které pro strýčka příhodu nosím už roky, ale nikdy jsem spontánní sex neměla. Vše je jednou prvně. Hodila jsem po něm krabičku. Zuby otevřel pytlík, nasadil si ho snad do půlky a špičkou šprčky kroužil po mé mušličce. Kompatibilita s mou dírkou nebyla jasná. Byla jsem jako evropská nabíječka v Anglii, taky to tam nestrčíte. A když něco někam nejde strčit, stačí zatlačit. Takto nějak se návštěvník bazénu i mé dírky dostal vně mě. Sice jsem se musela držet a stůl udělal rýhu ve zdi, ale byl tam. Byla jsem vyčerpaná, jen tam vjel. Adrenalin a strach mi sevřel nejen prcku, ale i pipku. Je to jako jít na Sněžku za orkánu, víte, že houby uvidíte, ale prostě máte rádi extrém, tak tam jdete. Toto je něco podobného, orkán ve frndě. A to nejlepší teprve mělo přijít. Vytáhnul ho po žalud a znovu zajel. Tlak ve vaječníkách se zněkolikanásobil, protože v pipce bylo obří cizí těleso. Pak jsme prostě prcali. Nebyla to žádná divočina, jako v filmu pro dospělé, bylo to takové milé, nezapomenutelné nekompatibilní Česko-Africké prcání. Po orkánu často přichází pomoc, já jsem smolařka. Tlak rostl a já se připravovala na tsunami. Vlna postříkala mého nového fotbalového kamaráda stejně intenzivně, jako on naplnil gumový pytlík.
Kolegyňka nás nenačapala, ani nikdo jiný. Kamarádka provozuje sex turismus, v deníčku si odškrtává národnosti, kterým dala a pak je hodnotí. Já to dělám naopak, nikam necestuji a dotahuji vedení. Tak mi držte palce.