☕ Nahoře pod vocasem 🐎

... Inspiration by dnešní ráno ...

Na semaforu naskočila červená. Využije tu chvilku, aby si obtáhla rty leskem. Ráno bylo mrazivé, zatopila si a teplý vzduch vysušil pusinku, která upíjela kávu z hrnku. Neměla ráda kelímky ani umělohmotné nádoby. Prostě poctivý kafe z domova.

Po chodníku šel muž a nesl kávu ze stánku u metra. V kelímku s víčkem. Chtěl nasednout do svého zaparkovaného auta. Prostor na otevření dveří a následné nasednutí nebyl. Chtěla mu uhnout, ale nebylo kam, ve vedlejším pruhu stálo také auto. Připadala si blbě, protože na ni koukal. Stáhla okénko a omluvila se. Koukal na ni dál.

"Nedáte si kávu ?" zeptal se.
Proč lidi při mluvení tak často používají zápor ? Napadlo ji. Může přece říct: Dáte si kávu ? Jak to hned pěkně zní. Néé jako když mi ji nabízí a doufá, že odmítnu, protože si ji chce sám vypít.
Přestaň ! Okřikla se. Deformace povolání.

"Ne, děkuji. Máte jen jednu, nepřipravím vás o ni." zamrkala řasama a zařadila jedničku, protože se akorát rozsvítila zelená.
"Moment !" vykřikl. Rychle sáhnul do vnitřní kapsy saka, vytáhl vizitku a hodil ji dovnitř otevřeným okénkem.
"Ozvěte se, prosím. Napravím to. Příště budou dvě a budeme mít víc času. Slibuju."
Poděkovala a rychle odjela. Na další křižovatce si vizitku prohlédla.

Byla to zvláštní kartička. Bez adresy firmy nebo bydliště. Jen prosté jméno, bez titulu a telefon. V rohu bylo logo McDonalds.
Jejich cappuccinko by si dala. Pěnu se skořicí. Mňam. Zaparkovala, v recepci ji předali poštu a u sebe v kanceláři přemýšlela, kdy mu zavolá a co mu řekne. Nebo poslat zprávu ? Ne, nedá mu možnost, aby musel přemýšlet. Má ráda rozhodné muže, kteří vědí, co chtějí.
Počkala až bude deset hodin. Usoudila, že je to takový ten čas, kdy je už ranní práce hotová a do oběda daleko a někteří, stejně jako ona, musí předstírat, že pracují. Vzala si diář, nechala otevřené dveře a šla dozadu, až na konec chodby, kde byly balkonové dveře. Pocítila závan čerstvého vzduchu. Vytáhla vizitku a vyťukala číslo.

"Mráček, prosím ?" ozval se příjemný mužský hlas.
"Dobrý den, Marceli. Jsem ta, kvůli které, byste koupil druhou kávu." řekla a představila se.
"Koukám na oblohu a nebe je bez mráčku, vypadá to na pěkný den. Co si dát dnes odpoledne tu kávu ?" zeptala se ho.
Příjemný hlas se změnil na ještě příjemnější.
"Jsem moc rád, že voláte, Alexandro. Nebo Alex ? Ne, moment. Vypadáte ... dělala jste na mě ten dojem, že máte ráda Sašu, mám pravdu ?" zkusil to.
"Ano, mám." odzbrojil ji. Byla tak překvapená, že už nikdo neříká Alexandrám Sašo, že najednou nevěděla, co říct. Marcel Mráček je stará škola, stejně jako ona.

"Sašo ? Jste tam ?"
Nadechla se a: "Moc ráda bych si dala cappuccino. Můžu od 16 do 18 hod. Co třeba Václavské náměstí ?
"No, jasně ! Nahoře pod vocasem." smál se. "Tak v 16 hod. Budu se moc těšit. Už teď se těším." dodal.
"Tak odpoledne ahoj." rozloučila se.

To se takhle jeden těší a druhý přemýšlí, jestli nezruší tu pedikůru s masáží, protože co kdyby se to příjemně vyvíjelo s panem Příjemným s příjemným příjmením. Marcel Mráček. To se tak dobře přemílá na jazyku. A jak by se tam přemílal ... "Sašo ?! Můžete ke mně ? Jejich právníkům se nelíbí nějaký odstavec v té vaší smlouvě." vyrušil ji šéf a tak přestala snít jak kouří Marcela a šla na kobereček. Přepracovala smlouvu, odeslala a čekala až bude třetí hodina a ona vypadne z práce. Zaparkovala ve dvoře u Thajského ráje. Dala recepční připravenou bankovku s tím, že si tu nechá auto a večer možná nepřijde. Jako pravidelná zákaznice si to mohla dovolit. Měla půl hodiny čas a tak odbočila do Světozoru a dala si pořádnou porci oblíbené makové zmrzliny se švestkovým džemem. Milovala jídlo, milovala život. Po rozvodu si ho užívala plnými doušky a zmrzlina byla pro tuhle požitkářku jedna ze slabostí. Pomalu kráčela po dlažbě a ujídala malou dřevěnou lžičkou. Plast nebo dřevo, v puse je to hnusný stejně, ještě že ta zmrzlina je tak výborná. Došla nahoru na Václavské náměstí. Shledala, že lavička je suchá a kupodivu čistá a posadila se. Zbývalo pět minut. Rozhlédla se a u sochy Svatého Václava na koni, byli jen cizinci a s mapou v ruce se domlouvali, kterým směrem jít.

16,05 hod Marcel nikde. 16,15 hod Marcel Mráček stále nikde. Saša, protože měla čas, počkala ještě do půl páté a pak se s rozmrzelým výrazem vrátila do Thajského ráje. Z auta vytáhla notebook a rozhodla se do půl sedmý ještě pracovat. Recepční jí nabídla jasmínový čaj a Marcel Mráček byl zapomenut. Sašu zase zajímaly už jen paragrafy.
Mezitím, se opodál, ve Štěpánské ulici řešila kuriózní nehoda. Projíždějící policisté, kteří neměli zapnutá výstražná světla ani zvukový signál, nabourali zezadu Marcela Mráčka, který vyjížděl z parkovací místa do ulice. Už tam ale byl, stačilo přibrzdit, ale to by se museli věnovat řízení a ne primáckému natáčení Policie v akci. Vina na straně policie a u toho televize ... Marcel si na Sašu v tom stresu ani nevzpomněl, aby zavolal.

To se někdy stane. Někdo vám nabourá zadek a není to při sexu a někdo si dá radši jasmínový čaj, aby mu oblíbený nápoj nezhořkl na jazyku ...

Emil Vachek napsal knihu Zlá minuta. Každý člověk má v životě jednu zlou minutu, která sice trvá jen šedesát sekund, ale může mu změnit život.

...
..
.

☕ Dala bych si cappuccino. Protože je středa a - je mi ho třeba. 😉