Šaty - druhé pokračování

Už jsem měl takový hlad, že se to nedalo vydržet. Už ani nebylo co vylučovat.
Začal jsem zbaběle kňučet, že bych potřeboval jíst. Z reproduktoru se ozvalo, že neví, v čem vidím problém, vždyť jídlo mám celou dobu k dispozici. Nesmělý dotaz a kde?
Tak snad vidíš, že tam máš didlo, které ti stoprocentně, když ho budeš dostatečně sát, určitě něco dá.
Trošku překvapení, že celou dobu bylo jídlo před očima. Ale zase na druhou stranu, takto se najíst?
Bojovaly ve mně ty dva pocity. Ale hlad je nejlepší kuchař.
Tak jsem začal zkoušel olizovat to didlo visící ze zdi a nic. Asi po hodině snažení se zase ozvalo, že musím sát, jinak nic nevyteče. No, byť to bylo složitější, ale tak opatrně jsem to zkoušel. No jako bylo cítit, že něco saju ale víceméně jen vzduch.
Už unavený a vzdávající to se ozvalo: Ano už to chápeš, ale problém je v tom, že si ho musíš zasunout do hrdla minimálně na stupeň pět.
Jaký stupeň pět? Nějak jsem nechápal. No z boku jsou napsány ty stupně, +- odpovídající cm. Pokud nebude tak hluboko, tak nic nevyteče.
Až tak? Ale hlad je svině. Přeci jen 5 cm mne nemůže snad zabít. Tak jsem to zkusil vsunout do pusy a začít sát. A najednou to šlo, chuť nezvyklá, lehce teplá, ale konečně to bylo jídlo.
Jenže. Po třech dnech nic. Ať jsem se snažil, jak jsem chtěl. Zoufalý zase se ptám, vždyť dělám vše, jak chcete a stejně nic. Chvíli ticho a po nějakých minutách se ozvalo: Ale to byl jen tréning, teď je třeba se dostat o dva stupně dál. To mi ještě přišlo v pohodě, ale začínal jsem tušit problém.
No tak jsem zasunul hlouběji a už mi zase dával.
Už nepřekvapivě, skoro, po dalších třech dnech zase přestával dávat stravu. A to už jsem poctivě vylučoval do funelu, jak mne to naučili. Tak už jsem jen se zeptal, přeci jen ta výživa nebyla nějak moc sytá, co tedy musím udělat teď. Ozvalo se, teď do musíš zasunout na doraz a pokud neolízneš koule, tak nic nepoteče. Tam je čidlo. Takže musíš lízat a sát souběžně.
Už jsem si ho musel zasunout tak hluboko, že šlo až za mandle. Jenže to byl problém. Více jsem vyzvracel, než jsem spolykal. Asi až na 8 pokus jsem to pojmul bez dávivého reflexu (kdy jsem více vyzvracel, než dostal), alespoň na chvíli, než jsem byl schopen nasát nějakou dávku. Ale najednou to teklo výrazně více. Říct, že jsem byl spokojen, je nadnesený popis pocitů, ale jedna věc tam byla jiná, už jsem necítil ani chuť.

Pokračovaní příště, pokud má někdo zájem ;-)