Budu ti říkat Lucie (část 1.)

Budu ti říkat Lucie, i kdyby ses tak nejmenovala. Všechny jste pro mě Lucie. Nejsi o nic víc a o nic míň než ostatní.
Povídej, po čem toužíš? Co by sis nejvíc přála? Splním ti každou tvou touhu… ale po svém.

Budu ti říkat Lucie. A tvé oči mě nikdy neuvidí.

—

Dostala ve zprávě instrukce, kam má přijet. Apartmán číslo tři. Na recepci si vyzvedneš čip a vejdeš dovnitř. Svlékneš se do prádla a posadíš se na postel zády ke vchodu. Doufám, že sis na sebe vybrala něco pěkného, co mě potěší. Oči si zavážeš šátkem. Tím, který jsem ti poslala. Nezapomeň na něj! Budeš tam přesně v půl šesté, ani o minutu později. Přijdu.

Byla poslušná. Seděla na ohromném letišti s nebesy a její křivky zdobilo tmavě modré krajkové prádlo, kontrastující s jejími světlými vlasy. Zhluboka dýchala, ale nedokázala zakrýt, že se jí zrychlil dech, jakmile jsem vstoupila. Zaťala nehty do prostěradla, ale mlčela. Věděla, že nesmí promluvit jako první.
"Vítám tě tady."
Trhla sebou. Posadila jsem se k ní a pohladila ji, aby se uklidnila. Pak jsem z tašky vytáhla balíček. Provazy zavázané v hedvábné látce. Jejich dopad na postel zazněl tupou ranou. A ona zase trochu znervózněla. Políbila jsem ji na šíji, pohladila po rameni. Rozvázala jsem látku a vytáhla první z provazů. Uzlíky nechala dopadnout na podložku, abych jí poskytla indície. Protáhla provaz od konců mezi prsty a sama si užívala ten zvuk.
Objala jsem ji zezadu a chytila její zápěstí. Pustila prostěradlo a nechala se vést. Hezky dlaně k sobě. Omotat provazy, svázat, utáhnout. Ruce jsem jí přitáhla za hlavu. Její hrudník se odhalil v celé své kráse. Drobná prsa sevřená krajkovou podprsenkou. Bradavky rýsující se pod tenkou látkou. Provazy omotávající se pod nimi… nad nimi… svírající její tělo pevně, že až docházel dech. Pokračovala jsem, postupně přidávala jedno omotání za druhým, dokud nedýchala úplně mělce, skoro neslyšně.
"Líbí se ti to?"
Přikývla.
"Odpověz. Hezky nahlas."
Stěží zašeptala: "Ano, líbí…"
Bylo mi jasné, že to je na ní skoro až moc. Napoprvé… přesto takovou drzost si nesměla dovolit.
"Takhle se s Paní nemluví! Odpověz pořádně!"
Pokusila se popadnout poslední zbytky dechu, aby ze sebe dostala víc než dvě slova. "Ano, Madam. Líbí se mi to."
"Vidíš, že to umíš," konstatovala jsem, pohladila ji po vlasech a začala pomalu, pozvolna povolovat provaz za provazem. Poslouchala jsem, jak znovu nabírá dech a sílu. Výborně… Zápěstí jsem jí nechala svázané, ale přesunula je před hrudník, do trochu pohodlnější pozice. Provazy jí opět začaly objímat, pevně, ale ne tak hrubě jako předtím. Nebraly jí dech, jen silně obepínaly. Silně, aby neměla možnost se z nich vyvléknout. Prsty jsem jí zajela do vlasů a stiskla. Zvedla se, následujíc můj pohyb.
"Na kolena!" Sotva si stihla kleknout na postel, když jsem jí přitlačila obličej k polštáři. Ležela poslušně, přesto jsem nechtěla riskovat, že se bude vzpouzet. A provazů ještě pár zbývalo. V kleku jsem jí přivázala kotníky ke stehnům. Její vystrčená prdelka přímo vybízela k plácnutí. Zajíkla se, když moje dlaň pleskla o její kůži, ale nevykřikla. Na okamžik jí tam zůstala rudá stopa. Kochala jsem se pohledem na ni. Neuniklo mi, že její klín zvlhnul vzrušením. Jemná krajka kalhotek to už nedokázala zakrýt.
"Takže tobě se to opravdu líbí, ty malá čubko. Ale protože jsi dnes byla tak poslušná, má milá Lucie, dostaneš na rozloučenou výprask za odměnu. Budeš hezky počítat do dvaceti a potom mi poděkuješ, rozumíš?"
Něco nesrozumitelně zahuhlala do polštáře. Chytla jsem ji za vlasy a zvedla hlavu, aby mohla lépe artikulovat. Co na tom, že s takhle zvráceným krkem stěží může dýchat. Jen ať se snaží.
"A…ano… ma… ma… dam." Dalo jí to zabrat. Mezi každou hláskou potřebovala nabrat trochu síly a vzduchu do plic, aby to ze sebe dostala.
"Výborně." Položila jsem ji zpátky na podložku, obličejem ke straně, abych nemusela znovu poslouchat nějaké nezřetelné zvuky. Pro dnešek jsem si pro ni vybrala tawse, takovou vylepšenou a praktičtější variantu obyčejného koženého pásku. Mám ráda jeho zvuk. A ještě raději mám jeho vůni. Koncem jsem se lehce dotkla jejího zadečku, aby tušila, co ji čeká. Skoro neznatelně zavrněla.
První rána byla až něžná.
"Jedna."
Druhá o poznání silnější.
"Dva."
S třetí už jsem vychytala ten správný gryf a kadenci.
"Tři."
Takže vzápětí mohla přijít další.
"Čtyři."
A ještě jedna.
"Pět."
Malá pauza, aby další rána nebyla tak předvídatelná.
Šestá směřovala trochu jiným směrem a s menší intenzitou, ale okamžitě ji následovala sedmá. A ještě jedna.
"Osm!" vykřikla a já se pousmála. Konečně jsem z ní vykřesala taky nějakou emotivní reakci. Cítila jsem, že si to užívá, ale hlasitá reakce bylo to, co jsem zase potřebovala já. Přidala jsem další.
"Devět.
Desátá byla znovu trochu něžnější, protože jí roztřepený okraj mého nástroje lehce lízl o kundičku. Vzdechla, otřásla se a rozechvělým hlasem vyslovila: "Deset."
Jedenáctá a dvanáctá zase věnovaly pozornost její kulaté prdelce. A třináctá je s pořádnou razancí následovala. Poslouchat její počítání bylo jak symfonie pro moje uši. Pomalu se dostávala do stavu, kdy potřebovala každou další trochu prodýchat. "Čtrnáct" a "patnáct" už nevypálila okamžitě, ale až s odstupem. Po nádechu. Vzdechu. Už jsem neubírala na intenzitě, ale ani nepřidávala. Množství mířených úderů udělalo své.
"Šestnáct."
…
"Sedmnáct."
…
"Osmnáct."
…
Devatenáctou jsem ještě jednou obrátila pozornost k její tekoucí kundičce. Tentokrát trochu svižněji. Poskočila na svázaných kolenou, ale přitom zavrněla jako kočka. A uklidnila se.
Dvacátá jako třešnička na dortu pleskla o její rudé půlky, a do ticha zaznělo: "Áaaargh… dvacet…" A po chvilce, když jí to došlo, ještě "děkuji, Madam."
"Šikovná. Mám pro tebe ještě jednu odměnu. Nebo spíš dárek, dá se říct."
Odhrnula jsem jí kalhotky a prsty zajela do její mokré kundičky. Vzdychla a sevřela mě uvnitř sebe. Tak moc chtěla něco cítit v sobě. Projela jsem prsty až na doraz a zase ven, a pak ji na chvilku nechala prázdnou, nejistou, očekávající.
Poslední věc, kterou jsem pro ni dnes přinesla, bylo malé, elegantně tvarované vajíčko. Nedalo žádnou práci, aby zmizelo uvnitř ní. Teprve poté jsem se pustila do rozvazování. Nejdřív nohy, pak ruce. Místo provazů nahradilo mé objetí. Pohladila jsem ji po tváři. Políbila mi ruku, ještě vlhkou od její šťávy. Přisála se k mým prstům a v ten okamžik jí projely vibrace. Zakňučela a trhla sebou. Svíjela se mi v náručí, v rytmu, který jsem udávala dálkovým ovládáním. Příjemné, vzrušující, ale ne úplně uspokojivé. Ne dostatečně intenzivní…
"To by stačilo. Necháš si ho a přijdeš s ním na naše příští setkání. Možná ti mezitím napíšu, aby sis ho vzala, až budu mít chuť si hrát. Dá se ovládat odkudkoliv. Ale pamatuj si, že se nesmíš udělat. Teď odejdu, Lucie. Uvidíme se brzy." Naposledy jsem ji přitulila, políbila, a nechala ji ležet na posteli. Vibrace pomalu odezněly. Posbírala jsem své věci a nechala za sebou zaklapnout dveře.

—

Nechala jsem jí pár dní na rozmyšlenou. A na vstřebání zážitků. Pár dní, které musely být věčnost, pokud dodržela, co jsem jí uložila.
Jen krátká, nečekaná zpráva: "Kde teď jsi?"
"Ve škole na přednášce."
"Tak si na chvilku odskoč. Určitě ho máš s sebou. Chci, abys ho měla v sobě."
"Ale… teď to začalo. Je to tak na hodinu, hodinu a půl…"
"Neodmlouvej a udělej, co říkám. Nebo příští setkání nebude za odměnu. A pošli mi fotku."
Za chvilku cinkla zpráva s obrázkem. Zdá se, že tahle poslušná čubička je nadržená na další hraní… Fajn. Dostala ještě pět minut na to, aby se stihla vrátit na přednášku a pohodlně se usadit, než jsem jí pustila vibrace v rytmu mé oblíbené hudby. Nejdřív něco lehčího na rozjezd, a pak pár dynamičtějších metalových skladeb. A zase zvolnit, aby si mohla chvilku odpočinout a soustředit se na přednášku.
"Wow. To bylo… vůbec nevím, o čem to profesor mluvil. Měla jsem co dělat, abych zůstala zticha."
"Těší mě, že sis to užila. Máš čas dnes večer?"
"Udělám si ho."
"V osm tě vyzvednu u fakulty."
"Které?"
"Tvojí."
Neříkala mi, kde studuje, ale na tom nezáleželo. Nebylo těžké to zjistit. Čekala tam. Na čas, to se mi na ní líbilo. Nechala jsem řidiče zastavit za rohem. “Černý bavorák ve vedlejší ulici, nastup si dozadu.” Chvilku se zmateně rozhlížela, než jí došlo, kterým směrem má vyrazit. Pak bez váhání zamířila k nám a přistoupila. Opět ten rozechvělý dech, když místo tváře spatřila benátskou masku, zakrývající celý obličej. “Jsi přesná. Šikovná holka. Vyrazíme.”
Dojeli jsme k malé vilce se zahradou v klidnější části města. Klidnější, ale pořád ne jako většina těch vesnických čtvrtí, kde se každý zná s každým. Tady to bylo mnohem anonymnější. A navíc, přes vysoký plot nikdo nemohl vidět. Zavedla jsem ji do obývacího pokoje, prostorného, zdobeného lehce dekadentními obrazy a fotografiemi, uměleckými díly se shibari tematikou.
“Tady bydlíš? To jsou tvoje obrazy? …”
“Mlč! Moc se ptáš. Ale jestli budeš poslušná, třeba se časem něco dozvíš.”
“Ano, Madam.” Sklopila hlavu. Odložila jsem kabát, nalila si sklenici vody a pohodlně se usadila do křesla, zatímco ona přešlapovala nejistě uprostřed pokoje.
“Tak povídej, kolikrát ses během té přednášky udělala?”
S očima upřenýma do země zarytě mlčela.
“No jen se přiznej, když to bylo tak skvělý.”
Zase nic. Jen si nervózně pohrávala prsty sepjatých dlaní.
A mně začala docházet trpělivost. Popadla jsem sklenici s vodou a vychrstla na ni její obsah. Vstala jsem a chytla ji pod krkem.
“Takže ty nebudeš mluvit, ty malá nadržená bestie?”
“...třikrát…” zajíkla se.
“A neměla jsi náhodou za úkol se NE-udělat? Co?”
Místo odpovědi po mně vrhla vzpurný pohled.
“Co?”
…
“No jak myslíš.”
Ze stolu jsem vzala rákosku a ostentativně s ní švihla do vzduchu, až nadskočila.
“Lucie… vím, že rákosky nesnášíš, takže máš ještě možnost si to rozmyslet. Klekni si a omluv se.”
Ani se nehla. Ale když jsem jí vyhrnula sukni a napřáhla se k ráně, zatajila dech. A rákoska znovu švihla do prázdna.
“No tak?” Tentokrát už za mlčení schytala lehké švihnutí.
“Na něco jsem se tě ptala!”
Pořád nic… druhé šlehnutí, silnější. A ještě jedno, následované jejím výkřikem. V očích se jí zaleskly slzy. Nebo to byly jen poslední kapky vody? Čtvrté. Byly to slzy. Ale ústa držela semknutá. Po patém klesla na kolena a vzhlédla ke mně.
“Já… nedalo se to vydržet. Bylo to skvělý. A sama jsi řekla, že si ho mám vzít… Nemůžu za to.”
“Ale jistě že můžeš. A to už jsi zapomněla, jak se mnou máš mluvit?”
Začala ze sebe chrlit slova, věty… ale “ano, Madam” v nich nezaznělo ani jednou. Čas na roubík.
“Už jsem ti říkala, že moc mluvíš, ty malá čubko.” A jako čubka dostala kost, aby zmlkla. Jistě, umělou a připevněnou k řemínku jako jiné roubíky. Ale mohla si začít domýšlet, co ji čeká. A spolu s roubíkem taky pěkný kožený obojek.
“Je na čase, aby ses naučila plnit rozkazy. Svlékni se. Psi přeci nechodí oblečení.” Kupodivu neprotestovala, jen se postavila, aby se jí lépe sundávalo prádlo.
“Na čtyři. Nebudeš mi tady panáčkovat.” Neochotně, pomalu, ale přeci jen si klekla zpátky na zem a já se bavila její nemotorností.
“Sedni, Lucy!” - posadila se na koberci vedle křesla, do kterého jsem si znovu sedla.
“A teď dej pac.” - podívala se na mě nevěřícně, jako by mi chtěla říct, že takové trapné povely vykonávat nebude.
“Řekla jsem, že se naučíš poslouchat.” Kolem ní vzduchem znovu prosvištěla rákoska. Schoulila se. A poslechla.
“Šikovná holka.” Podrbala jsem ji za uchem.
Pokračovaly jsme ještě dlouho. Pořád dokola. Z úst jí tekly sliny a spolu se šťávou z její kundičky máčely koberec, na kterém klečela. Očividně jí to dělalo dobře. A já se postupně dostávala do nálady. Nakonec jsem jí vyndala roubík. Nadechla se, jako by chtěla něco říct, ale okamžitě zmlkla.
“Výborně. Budeš teď poslušná fenečka a hezky mě vylížeš.” Vyhrnula jsem svou sukni a přitáhla si její hlavu ke klínu. Dlouho se nerozpakovala a přisála se ústy, laskala mě jazykem a sála mou vlhkost. Lízala mě pomalu, pečlivě, něžně, pomalu přidávala na intenzitě. Tiskla jsem ji k sobě a pevně svírala, dokud nesplnila svůj úkol až do konce. Pak jsem ji pustila a pohladila po vlasech. Přitulila se mi k nohám a nechala se drbat.
“Šikovná… opravdu šikovná. Lucy. Myslím, že příště už bych tě mohla představit Pánovi."