Déšť bičuje myšlenky, aneb S kůží na trh

Dlouho o tom uvažoval. Dlouho o tom přemýšlel. Dlouho to zvažoval, bojoval s tím.
Nakonec se tomu podvolil, tušil, že nebude litovat.
Měl jedinou prosbu.
Aby na něj byla milá a věnovala mu pečlivou pozornost.
Svůj slib splnila do posledního písmene.
Usmívala se na něj, pohladila jej, dovolila mu pohladit ji taky.

Ležel na zádech, jemně mu hladila ramena. Tichá hudba navodila příjemnou atmosféru.

První rána přišla jako blesk z čistého nebe.

V ruce měla důtky a v hlavě svůj plán.

Každá další rána si zmapovala kousek jeho kůže, jeho mysle.

Každou ránu si pamatoval a užíval. Každou jednu zvlášť. A všechny dohromady.

Těch ran na jeho kůži přišlo mnoho. Jako když prudký déšť bičuje chodník. Jako když větve stromu šlehají vzduchem pod nápory silného větru.

Ležel na břichu, dlaně sevřené, oči zavřené, tělo napjaté. Mysl tak trochu v jiné dimenzi.

Důtky svou práci odvedly skvěle. Od ramen po lítka už jej znají, zná je důvěrně i on.

Každá rána zanechala šmouhu na kůži, jinou z hlavy ale vymazala.

Ležel tam se sklopeným zrakem ale jasnou myslí.
Tlak světa byl pryč. Přísné, ostré a důkladné důtky jej z něj vytáhly pryč každým kouskem těla. Každá prudká rána z jejích pečujících rukou byla úlevou.

Věnoval jí objetí, věnovala mu úsměv a pohlazení. Její vlasy spadly na jeho tvář, cítili své teplo. Tváře se dotýkaly, čtyři zavřené oči, jedna malá slza, jeden velký prostor ticha a objetí.

V tichu svíček obdivoval její siluetu. Kouzlo vůně jejích vlasů, umění jejího jemného pečujícího doteku.

Po bolesti zbyl klid, naděje, radost a nová energie jít zase chvilku dál.