Adonis I. díl

Vítězně si to jdu vrátit jipkové léhátko za roh na konci chodby. Jo, občas umím být i jednička. Sedí tam na bobku na zemi a řve, medik. Ale ne, Iveto, nehraj si na žádnou Matku Terezu. Vůbec si toho uzlíčku nervů nevšímej. Starej se o sebe, ty náno. Je to medik a tyhle pitomce nemáme přeci rádi. Chovají se jako snobové a bude to jen další bílý plášť na zabití. Mozek mi řve na poplach. Srdce je proti. Pane bože, vždyť je jak raněné zvířátko a ty se o zvířátka staráš ráda. Dobrých skutků není nikdy dost a nesmrtelný se člověk stává svými činy, jak to bylo řečeno v Eposu o Gilgamešovi. Dřepnu si k němu pomalu na zem a ptám se ho slušně copak se stalo a zda je v pořádku? Nezapomenu mu položit ruku na rameno. Umřel jim pacient a když on to byl tak hodný pán. Okej, tohle známe z vlastní zkušenosti. Musím ho postavit na nohy a musíme někam do pryč, pokud nechce plnou pozornost svého školitele a pak peera a psychologů. Musím ho zachránit, tak jako zachraňovali kdysi mě. Je celej nějakej slabej, bledej, opocenej, třese se a když ho táhnu na nohy tak div neomdlí. Nelíbí se mi. Chci ho vrátit na JIPku kde slouží ať se postarají jiní. Moc mě prosí, že se tam nechce už vrátit. No jo chlape, ale tobě je sakra zle. Jen tak v tom drmolení zmíní cukrovku a mě to hned trkne. Pánko má k tomu nervovému zhroucení ještě nízkou hladinu cukru v krvi. Kostkovej cukr nosím jen ke koním. Tak šacuju jeho, jestli u sebe nemá něco sladkého nebo dokonce glukagon. Jo, tomu je prý v batůžku dobře. Bezva, asi tak jako mému inhalátoru na astma. Ale ne, na jipku nechceme. Okej, tak se nebudeme dvě hodinky válet na jipkovém příjmu jak pašové a půjdeme si dát alespoň čaj z automatu.

Glukóza do žíly by byla snadnější, stěžuju si cestou co ho vleču chodbami k prvnímu automatu s nápoji. Vypadáme fakt skvěle. Neznalý člověk by řekl, že si vleču opilce a skoro pod jeho tíhou padám. Jsem pro něj bohyně, jeho Afrodita, jeho Venuše. Ne, jsem Pallas Athéna. Protáčím očima. Kéž by byl opilý, to bych ho mohla proplesknout, ale je mimo vlivem nedostatku cukru. „...jako ďábel na bělostných ňadrech Pallas Athéné....Bože, to jsou ale prsa. Ta jsou přírodní?“ blábolí a chce si sáhnout. Bezva, jisté literární nadání a slabost pro Poa bychom měli, ale vychování gentlemana ne. Musím mu přes tu ruku lisknout.

Sedíme spolu u automatu a já mu dávám pít čaje, aby to to pako ještě nevylilo na sebe. V příštím životě už určitě budu tou záchranářkou. Ptám se ho jestli u sebe alespoň má glukometr, aby si tu hladinu cukru v krvi zkontroloval. Ne. Ach jo, to je teda pacient. Zlobím se na něj, že si to má napsat na čelo, že má cukrovku. Málem jsem ho tam nechala na té zemi bez povšimnutí. V tom koutě tam taky mohl klidně upadnout do kómatu a umřít. Peskuju ho jak největší odbornice. Ani si nevšímám jak obdivně ke mně vzhlíží. Budu mu říkat Adonis. Fakt vypadá božsky když se začíná otřepávat. Až se vzpamatuje tak si na mě ani nevzpomene. Připadám si vedle něj jak ošklivé káčátko. Galantně mi cestou nabízí rámě. Ano, to bude jistě vypadat lépe, než když mi visí kolem ramen. Ale už zas natahuje kvůli tomu pacientovi. Musím ho zarazit, že si o tom můžeme promluvit po službě, ale teď se musí vzpamatovat a fungovat jestli nechce testovat peera nebo něco horšího. Ach jo, Iveto, do čeho se to zas řítíš? Beru ho sebou na oddělení. Mrsknu na sesternu papíry pacientky a rychle sáhnu pro glukometr a jehličku. Bez povšimnutí ho pašuji do naší odpočinkové místnosti, píchnu ho do prstu a nechám glukometr udělat jeho práci. Dělám to prý tak něžně až je to sexy. Měla bych mu glykémii měřit častěji. No jistě, ty Adonisi. Pak mu dám zakousnout ještě chleba s máslem. Bude dobrej a konec péče. Oznamuju mu, že se bude muset vrátit na tu jipku a dokončit tam svojí praxi. „Ale uvidíme se po službě, že jo?“ naléhá. Jemu nelze odolat. „Když si na mě vzpomeneš a nebudu pro tebe jen pouhým bludem. Sejdeme se u zrcadla,“ navrhuju místo a on tedy odchází. Ale moc tomu nevěřím, je ještě trošku mimo. Možná na to celé zapomene.


Večer čekám v hlavní budově nemocnice před velkým zrcadlem. Mám ho ráda aniž bych věděla proč. Tolik lidí se v něm fotí. „Zrcadlo zrcadlo, řekni mi kdo je na světě a ve zdejší nemocnici nejkrásnější sestřičkou?“ vynoří se s úsměvem a otázkou po mém boku. Trošku se s úsměvem začervenám. Já přeci nejsem Sněhurka, ale Šípková Růženka mi tu přezdívají. On o tom nic neví, ale rozhodně mu o tom musím vyprávět. Chci jít, ale on mě otočí zpět k zrcadlu, chytne mě kolem pasu a přivine k sobě a ať se dívám. Ó jaký krásný pár. Ptám se ho jestli se už cítí dobře. Všechno v nejlepším pořádku a je to jen a jen moje zásluha. Jsem prostě anděl. No jasně, pane Adonis. Leda tak padlej. Jsem úplně vyždímaná, fyzicky i psychicky. A co takhle si ty baterky dobít? Zavírám oči a nechávám se objímat a hladit. Šeptá mi do ucha něžná slůvka obdivu, i trochu té poezie a já se pod jeho rukama kroutím a chvěju vzrušením. Hezky se o něj třu a zjišťuji jak moc mě chce. Tolik se tomu chci poddat. Potřebuju to. Ale dnes je mozek po všech mých excesech v pozoru. To vážně skončíme s každým samcem hned v posteli? Neměli bysme už jako pracovati na nějakém vztahu a vytvářet nějaké hodnoty? Haló, nechovej se jako coura. Přestaň myslet píčou. Tenhle Adonis si na tebe na univerzitě ani nevzpomene. Koukej to brát pěkně popořadě a neskákej hned do postele. Mozek mi řve na poplach. Nevím jak to s tím rozumem můžu vydržet. Musím to utnout. Vždyť tu jsou všude kamery a určitě tudy někdo půjde. Určitě nebudeme dělat hlídačovi u kamer soft porno. Jen nerada ho přerušuji, ale musíme nejdřív především mluvit. Správně, vidíš jak seš chytrá holka. Sex až později. Možná.