Průtrž mračen

Byl večer, už šero, seděla za dřevěným stolem, na něm kus papíru a hrnek kávy.
Ano, psala příběh pro jistou sociální síť, ale řekla si, že tahle povídka bude vážně stylová.

Na sobě tílko, v ruce tužka, v očích zamyšlený výraz, uvažovala, jak začít.

Najednou se to strhlo.
Průtrž mračen.

Déšť byl sice tichý, ale silný a vydatný. Zvuk dešťových kapek ji vlastně uklidňoval.

"Dívá se z okna do deště a myslí na ni. Na její rty, na její pohled, na objetí, jehož energii ji tak barvitě popisoval."

Dobře, jak dál?

Ani si neuvědomí, že sílu myšlenek nelze zastavit a najednou stojí u ní.

Pozoruje ji, nemůže si pomoct, první pohled věnuje siluetě jejího tílka. Ano, sliboval ji objetí, ale první pohled i tak šel pod kousek látky, pátral po jejich liniích, po rytmu jejího dechu.

Pak už se ale díval na rty, na rty, u kterých přemýšlela tužka a hledala další písmena.

Venku pršelo, bylo šero, v místnosti bylo slyšet pouze déšť a pohyb tužky po papíři.

Přistoupil k ní, chytil za ruku a naznačil, aby se zvedla od stolu.
V očích měla otázku, zvedala se pomalu, nejistě.

Popodešli k oknu, dívali se do deště, poslouchali šum kapek.

Stál u ní, najednou cítila jeho ruce kolem svého pasu. Cítila, jak ji pritiskl k sobě, jeho tělo u svého.

Její smysly vnímaly proudy vody za oknem, na skle byla miliarda kapek vody, hledajících své místo na Zemi.

Pohledem přecházel od očí k jejím rtům, až po její výstřih v tenkém tílku.
Rukama si ji pritiskl k sobě, jako to žádná z kapek tam venku nedokázala.

Stáli u okna a dlouze se objímali.
Objímal jí pevné, dlouze, s energií deště, který chce všechno obnovit, vylepšit, darovat.

Objímal jí dlouze a pevně, hladil její vlasy, ramena, záda.

V očích se jí střídal úsměv s kapky deště. Na rtech úsměv s trpělivým čekáním.

Objímal ji dlouze, pevně.

Cítil jarní vůni v jejích vlasech, slyšel tlukot jejího srdce. Viděl zvedající se kůži na hrudi. Prsty na rukách pomalu procházel po jejich zádech.

Pomalu se k ní naklání, jejich oči se dívají do sebe, rty se blíží k sobě...

Déšť pomalu ustával, objevil se kousek tmavé oblohy.

Popošla zpátky ke stolu, dopsat, co měla na srdci.

Venku už neprší, vychází první hvězdy. Odkládá tužku, určitě ví, že svůj příběh odešle ke zveřejnění.