Výlet do neznáma s neznámým VIII.

„Myslela sis, že si se mnou můžeš hrát? Líbilo se Ti mít chvíli moc, co, děvko?". Oči se mi zalily slzami. Byla jsem šílená chtíčem, vnitřek mně hořel a on si tu užívá svou chvilku nadřazenosti?!
„Jdi se vycpat, kreténe!", ze chvíle, kdy jsem se vznášela na obláčku vášně a naprosté blaženosti přišel skok dolů a okamžitý chlad.
„Jak jsi mi to řekla?", s neskrývaným překvapením a zlostí zároveň jsem mu zkrátka zopakovala jen „Kreténe, přesně jak jsi slyšel."
Ihned jsem dostala odpověď v prudkém přírazu, protože ač se to zdálo nemožné, nejspíš tohle byl klíč k tomu, abych zažila nejlepší noc svého života, po celodenním škádlení, dobývání, hraní.
Držel mi hlavu v dlaních, lokty zapřené o můj hrudník zdvíhajícím se v prudkém návalu vášně. Zajížděl s intenzitou, která se nedala přirovnat k ničemu jinému než jen k právě tomu, co se dělo. Každé jiné přirovnání by bylo liché.
„Slez ze mně, hovado, budu mít modřiny!" zařvala jsem bráníc se
dalšímu jeho snažení.
Zlost, která mu blýskala v očích mě už neděsila.
„Já se Tě nebojím."
Musel poznat, že to myslím vážně, protože ustal. Ihned.
Vyklouzl z nitra mých hlubin, kde i když jsem se bránila, jsem ho tak strašné chtěla. Asi jsem se ale měla trochu bát, protože v mžiku, který jsem ani nezaznamenala mě otočil tak, že jsem ruce měla spuštěné u těla, on zakleknutý ve snaze bránit jakémukoli pohybu, je společně s mými boky držel v sevření svých stehen.
„Říkala jsi, že nesmím zanechat stopy?" ve stále stejné poloze jsem najednou cítila jeho jazyk na svých lopatkách. „Vážně nesmím nechat VŮBEC žádnou stopu?! Odpověz, děvko!". S koncem otázky přišel první úder na můj zadek tak přístupný, tak nechráněný.
Přesně ale poznal, jaký to v dané situaci bude mít na mě vliv.
Tekla jsem jak Niagarské vodopády a chtěla víc, samozřejmě. Jenže nesměl to vše dostat tak lehce.
„Slez z mých zad a nech mě jít!" křikla jsem ve snaze získat pár minut k dobru.
Lenošivě jazykem doputoval přes páteř, krk - kde se ochotně chvíli zdržel v ozdibování, protože věděl, že se stejně nemůžu ani hnout. Směřoval až k mému pravému uchu, olízl boltec a zašeptal: „Nevěřím Ti ani slovo! Co když vím, že chceš, abych udělal přesně tohle?" ještě než dozněl tón posledního písmena ve vzduchu, přesně v tom samém okamžiku mi zajel rukou do štěrbiny půlek.
Myslím, že tenhle zoufalý sten byl slyšet široko daleko.