Zahradnice

I.
Jak už to bývá, když už máte nějaké plány, zhatí vám je okolnost, která vás před okamžikem ani nenapadla. Tou okolností, byl rozhovor s šéfem firmy, pro kterou jsem pracoval. Nabízel mi v podstatě povýšení mezi nejvyšší pozice ve firmě, podíl na společnosti, spousty benefitů a volnou ruku při výběru spolupracovníků. Ta nabídka vypadala jako výhra v loterii. Skrývala však jedno ale.
Tím ale bylo, že zůstanu v lokalitě, kde jsem působil dosud. Nebudu se tedy stěhovat do nového působiště v jižních Čechách, kam jsem se děsně těšil.
Dalším, už menším ale, bylo ultimátum. Musel jsem se rozhodnout do dnešního večera.
Vzal jsem si láhev vína, skleničku a cigarety. Šel jsem k bazénu, usalašil se na křesílku, nalil sklínku a zapálil cigaretu.
Rozhlížel jsem se kolem sebe a přemýšlel. Když nabídku odmítnu, bude to téměř rovno výpovědi. V jižních Čechách se žádná nová pobočka zřizovat nebude, a pokud bych tam mermomocí chtěl, začnu ve firmě o pár pater níže, než jsem nyní zvyklý. To by se mi asi nelíbilo.
Díval jsem se na dům, bazén a zahradu, která je v docela neutěšeném stavu. S penězi navíc, by se dalo zainvestovat do její úpravy, tak aby se hodila k mým zájmům. Napadlo. mne.
V podstatě mi docházelo, že nemám nad čím uvažovat. Rozhoduji se rychle a i nyní padlo mé rozhodnutí velice rychle. Zůstanu. Budu pokračovat v kariéře a nějak už to tady asi dotluču.
Znova jsem se rozhlídl kolem a uvědomil si, že ta zahrada potřebuje úpravy jako sůl.
Když jsem se vrátil do domu, nastartoval jsem počítač a začal na netu hledat nějakého zahradního architekta. Vybral jsem si pět různých firem a začal se shánět po recenzích na ně.
Nebyl jsem zrovna spokojený. Zaujalo mne však, že recenzenti několikrát zmiňovali jednu společnost zabývající se mimo jiné návrhy zahrad. Firma nesídlila zrovna blízko. Předpokládal jsem však, že má zakázka nebude nejmenší, takže vzdálenost by neměla být velkým prolémem.
Nelenil jsem a ihned napsal meil s požadavkem na možnost zpracování návrhu a případnou realizaci. Přiložil pár fotek zahrady, situační výkres a nastínil jsem, co všechno bych si na zahradě představoval.
Hned druhý den dopoledne mne zavolal šéf firmy. Nastínil podmínky jejich práce, postup prací od návrhu po realizaci a dohodli jsme se, že ke mně pošle svého zástupce. Ještě jsme dohodli termín návštěvy zástupce a rozloučili se.
---
Ani ne o týden později, někdy odpoledne, zastavilo u mého domu auto, které jsem neznal. Vystoupila mladá žena, možná ještě slečna, trochu se upravila a vykročila k brance. Zazvonila a já ji na dálku otevřel. Byl jsem zvědavý o koho jde.
Představila se jako zástupce zahradnické firmy a mne se ulevilo, že nebudu muset jednat s chlapem. Paní byla mladá a hezká, měla sympatickou postavu, takže jsem se na realizaci zahrady začal těšit.
Podala mi pravici a řekla své jméno: „Věra.“ Taky jsem se představil a potřásli jsme si rukou.
Proběhla mezi námi zdvořilostní konverzace a já ji vzal do domu.
„Prosím, můžete mi ukázat zahradu? Jen si ji v rychlosti prohlédnu a dál budu pokračovat zítra. Dnes si musím ještě najít nějaký penzion kde se ubytuji.“
„Zahradu vám samozřejmě ukážu, ale s tím ubytováním si nemusíte lámat hlavu. Mám tady na patře samostatný, plně zařízený byt. Teda až na lednici a spíž. Jinak jsem zapnul i bojler, takže i vodu byste už měla mít dostatečně teplou. A se mnou si nelámejte hlavu. Za chvíli odjiždím do Prahy na večerní jednání představenstva naší firmy.“
Vypadala potěšeně.
„Tak to jsem ráda. To si jen zajdu do obchodu pro nějaké jídlo.“
„Podívejte Věro. Já se vrátím až zítra dopoledne. U mne v kuchyni naleznete dost jídla. A kdyby vám bylo smutno, dole, hned vedle garáže, je něco jako sklípek. Dobrá vína i tvrdý alkohol. Udělejte si pohodlí.“
„To se mi snad zdá. To mám teda štěstí. Slibuji, že vám v ledničce něco málo nechám. Mám totiž hlad jako vlk.“ Řekla žoviálně a vesele na mne mrkla.
Bylo v ní něco zajímavého. Upřímnost, pohoda, zvědavost? Co já vím.
Uvedl jsem ji do bytu, nanosil její zavazadla, její auto jsem zaparkoval vedle mého v garáži. Pak jsem ji ukázal v mém bytě kde co je a nakonec ji zavedl na zahradu.
Chudinka musela absolvovat mou přednášku o mých představách, co bych v zahradě chtěl mít. Zvláštní důraz jsem kladl na umělý potůček. Tu představu jsem nosil v hlavě už řadu let. Zahrada byla ve svahu. Umělá bystřina, která by ústila malým vodopádem do jezírka by se zde vyjímala úplně náramně. Jak ji zakomponuje aby ladila s odpočinkovou zónou s bazénem a zahradním domkem s pergolou, bude na ni.
Věra kývala hlavou, sem tam se zeptala na nějaký detail, udělala si pár poznámek.
Kouknul jsem na hodinky a omluvil se.
„Mám nejvyšší čas. Musím na sebe hodit pracovní mundůr a vyrazit. To jednání je pro mne dost důležité.“ Omluvil jsem se a odešel k sobě do bytu.
Věra osamoceně procházela pozemek a něco si skicovala do bloku. Chvíli jsem ji pozoroval oknem. Pak jsem si uvázal kravatu, hodil na sebe sako, nazul boty, popadl kufřík a vyrazil.
Věru jsem potkal ještě v garáži. Letmo jsme se pozdravili a já ji jěště navrhl, ať využije projektor, kdyby měla zájem koukat na televizi, nebo si pustit nějaký film z mé filmotéky.

Jednání probíhalo dlouho do večera. Už bylo skoro devět a my se nedobrali k hlasování. V tom se mi rozsvítil display mobilu. Překvapením jsem automaticky zvedl obočí. Nebyl to totiž hovor ani SMS ani jiná zpráva. To se jen aktivovaly kamery v místnosti CR I.
Koukl jsem na obrazovku a uviděl Věru jak vstupuje dovnitř. Zapnul jsem nahrávání a zhasl display. Kouknu se na to později.
A skutečně. Sotva jsem se ubytoval v hotelu a v pokoji si nalil víno, propojil jsem svůj telefon s televizí. Pohodlně jsem se usadil a těšil se, co ta Věrka v mém Centru rozkoší prováděla.
Obrazovka ukazovala záznam na němž Věra vstoupila do slabě osvětlené místnosti a dost překvapeně se začala rozhlížet. Otočila se ke zdi a zapnula první vypínač. Rozsvítila se vířivka, což Věra překvapivě okomentovala. Pak stiskla druhý vypínač a do místnosti pustila trochu více světla díky komornímu osvětlení. Pak se začala procházet po místnosti.
Zkusila vodu ve vířivce, nahlédla do zeměkoule-baru, prohlížela si sošky a také fotky. Ty ji navedly k dalšímu vypínači. Stiskla jej.
Pobavilo mne, s jakým úlekem poodskočila do shrnovacích dveří, když se jejich lamely daly do pohybu. Pak úplně skoprněle začala zírat do mučírny.
Úplně fascinovaně si nejdřve z dálky prohlížela její vybavení. Pak se odhodlala k přímé exkurzi.
Procházela kolem všeho vybavení. Vše pohladila, hmatem ohodnotila. U mechanických věcí se pokusila o zprovoznění, a taktež u strojů se pokusila o totéž.
Vše si sama pro sebe komentovala. Podle toho co říkala, bylo vidět, že tyhle věci nevidí poprvé.
Její tiché proslovy a doprovodné zvuky přerušilo vyzvánění telefonu. Zašmátrala v kapse a přijala hovor.
„Dobrý večer pane, Ano jsem na té zakázce, No asi to bude pořádný pracháč, Ne, Pane. To mne ani nenapadlo. Víte kde stojím? V mučírně. Ano, on má svou mučírnu a pánský klub. Ne, jsem tu sama. Vždyť vám to pořád říkám. Mým jediným Pánem jste vy. Určitě.“
Domýšlel jsem se toho co asi říká ten neznámý s kým telefonuje.
Takže Věra je subinka. To je paráda. To se může hezky vyvinout. Kdo by to byl řekl. Zahrada, a kolik příslibů přinese. Pobaveně jsem se usmál. Začal jsem kout pikle.
„Ano pane, zapnu kameru.“ Řekla do telefonu a pak s ním chvíli manipulovala. Zapnula kameru a také zvuk poslala přes reproduktor. Uslyšel jsem hlas jejího pána.
„Natoč mi to děvko kolem do kola. A na každém zařízení co tam je, na chvilku zastav. Ať si to prohlídnu.
„Ano pane.“ Řekla a začala plnit příkaz.
Nebyl jsem nadšený z toho, že se někdo cizí dozví tajemství mého Centra rozkoší I. Ale nic jsem nemohl dělat, jen se s tím smířit.
„A teď se mi ukaž kurvo.!“
Věra zmáčkla ikonu na telefonu a přepnula telefon na přední kameru. Reakce na sebe nenechala dlouho čekat. Její pán se rozhněvaným hlasem dožadoval svých práv.
„Ty čubko jedna nevychovaná, ty neukojitelná kurvo, jak to že se bavíš se sým pánem oblečená?“
„Promiňte Pane, nevěděla jsem že mi budete ještě volat.“
„Tak jsem tvůj pán, nebo ne? Zeptal se hlas.
„Ano, jste můj jediný Pán. Hned svou chybu napravím.“
„Opři někde mobil tak, ať tě vidím svlíkat kurvo. Chci vidět tvé hnusné kozy a tu díru, které říkáš kunda!“
Bez řečí Věra položila mobil na koženou lavici, zapřela ho koženou podložku ve tvaru hranolu. Podostoupila a začala se svlékat.
Vypil jsem sklenici vína a nalil ji znova. To budu potřebovat, pomyslel jsem si.
Mezitím se Věra za neustálých, nelichotivých komentářů chlapa, ke kterému jsem začal pomalu pociťovat odpor, začala svlékat. Netrvalo ji to dlouho. Byla totiž už jen v úboru na spaní. Košilce a šortkách. Obojí v růžovém saténu.
Za chviličku jsem si prohlížel nahou Věru a uvědomoval jsem si, že je daleko krásnější, než jsem usuzoval, když byla oděna v civilním oděvu. Začal jsem přemýšlet jak ji získat.
Podle toho co říkala, byla oddaná svému Pánovi, i když to byl podle mne idiot. Nemám rád takové verbální pány, kteří si chladí žáhu na ženě, která se jim oddává s naprostou upřímností. Přece ta žena není žádný kus hadru. Je to přece lidská bytost. Navíc bytost, která ráda hraje tu krásnou D/s hru.
Čím víc jsem o tom maníkovi přemýšlel, tak o to víc jsem nabýval rozhodnutí, že Věra se stane mou subinkou.
Hlas v telefonu začal dávat další příkazy.
„Teď se kurvo pořádně necháš vymrdat tou šukací mašinou! Najdi si nějaké dildo na sendvič. Vymrdáš si obě díry, čubko!“
Věra beze slova odporu poslechla. Viděl jsem ji jak přistoupila k polici a vybrala si to co po ni ten chlápek chtěl. Ze strany police vzala lahvičku s lubrikantem.
„Budu ještě dlouho čekat ty špinavá couro?“
„Ne, Pane, už to bude.“ Z jejího hlasu bylo cítit vzrušení. Dost mne překvapilo, že tohle chování, může v ženě na dálku působit vzrušení. Byl to pro mne objev. Musím si to zapamatovat.
Koukal jsem na Věru jak nastavuje šukací mašinu ke kožené lavici. Jak si připravuje ovladač dálkového ovládání mašiny. Pak si na prsty nanesla trochu lubrikantu a promazala si anál. Kundu už asi měla dost uvolněnou a mokrou, protože na ni si lubrikant nedala vůbec.
Lehla na lavici, nasoukala se k dildu a zavedla si jej do obou dírek.
„Ty pičo, ty se s tím sereš. Mrdej se už! Chci tě slyšet kvílet a hekat děvko!“ Přišlo mi že maník má dost upito.
Věra spustila mašinu. Nejdřív pomalu. Přitom hledala správnou polohu, nastavovala se, aby se ji to co možná nejvíce líbilo.
„Mrdej se, mrdej se, mrdej se. Kurvo. Nebo ti přikážu podržet Nerovi! Ale to by pro tebe byla odměna. Viděl jsem jak ti dělalo dobře, když ti lízal kundu.“
Tiše jsem hvízdl. Nerovi? To bude zřejmě pes.
„Ano Pane. Už se mrdám. Jsem vzrušená, myslím jen na vás.“ Už to znělo jinak. Maník to asi přehnal. Věra sice vzdychala, ale ty kecy už byly kontraproduktivní.
Viděl jsem, že se Věra najednou ztratila ve své hlavě. Užívala si, byla zabrána jen do své rozkoše. Líbilo se mi to. Věra vzdychala čím dál hlasitěji. Cítil jsem, že se blíží vrchol.
Začala se celá třást. Prsty zatínala do lavice, kroutila se. Začala hekat a křičet: „Jo, jo, jo. Už, už.“
Začala stříkat. Proud jejich šťáv pulzoval z jejího rozkroku, zatímco ona lapala po dechu, poulela očima, zakláněla a předkláněla hlavu.“
„Vidíš kurvo, tak se mi to líbí.“ Ozval se maník.
„Na to ti sere Bílý tesák“ Pronesla uspokojená Věra tiše, že jsem to slyšel asi jen já, díky ruchovým mikrofonům, a hned utnula hovor. Měla ho v tomto rozpoložení zřejmě pokrk.
Další sledování přerušilo opět upozornění mobilu. Někdo opět vstoupil do CR I. Byla to opět Věra. Tentokrát si sebou nesla kbelík a začala po sobě v mučírně uklízet.
Přestal jsem to sledovat. Už jsem viděl dost. Ta Věra, ta by ale stála za to. Taková oddanost, taková poslušnost. Taková benevolence. Taková krása. To se jen tak nevidí.
Dopil jsem láhev vína, zalezl do postele a přemýšlel nad Věrou. Rozhodl jsem se. Zítra ji získám a vyzkouším. Uvidíme, jak pevný je ten status „Jediného Pána“. Usmál jsem se. Možná, že mu zítra do telefonu ještě jednou řekne, že její jediný Pán. Ale jen já budu vědět, že je to naposledy.

Hned ráno, tak jsem vyrazil z Prahy domů. Na dálnici jsem si krátil čas myšlenkami jak tu zahradnici získám. Napadaly mne různé věci, různé varianty. Mé myšlenky přerušila rozsvícená obrazovka mobilu s informací, že opět došlo ke vstupu do CR I. Natáhl jsem se k mobilu v držáku vedle volantu a zapnul přenos z kamer.
Viděl jsem jak Věra vstupuje do CR I. Měla na sobě župan, který si půjčila ze skříně v koupelně. V ruce držela telefon.
Využil jsem blížící se čerpací stanice a sjel z dálnice na parkoviště u ní. Našel jsem opuštěný kraj parkoviště, kde jsem mohl nerušeně sledovat dění v mém domě.
Věra mezi tím nelenila a natáčela se. Snažila se o rajcovní záběry, na kterých seznamovala diváka se svým tělem i s vybavení mučírny. Doprovázela to mluveným slovem, kdy popisovala svému Pánovi co dělá, kde je a jak by ráda byla v takové mučírně s ním. Závěr videa věnovala detailům své masturbace a zřejmě nahranému orgasmu.
Co udělala později mne dost zarazilo. Začala telefonovat. Pozdravila svého jediného Pána a řekla mu, že mu posílá video.
„To jsi mi udělala radost čubičko, že sis konečně na mne vzpomněla.“ Ozval se z telefonu mužský hlas. Zpozorněl jsem. To přece není hlas toho chlapíka ze včerejška. Jejich další hovor mi to potvrdil.
A potvrdily mi to i další tři telefonáty s dalšími jedinými Pány s velice podobným obsahem. Až u toho posledního jsem poznal hlas onoho včerejšího „jedniného“ Pána.
Začal jsem se té situaci smát. Podívejme se. Pomyslel jsem si. Zahradní čubka bojuje na více frontách! Kolik Pánů vůbec má? A kolik jich už měla? Moje plány na dnešní odpoledne a večer dostaly vážnou trhlinu. Dost pro mne tím ztratila na atraktivitě. Dělit se o čubku s dalšími čtyřmi maníky se mi nechtělo.
Na druhou stranu mi těch chlápků bylo docela líto. Asi ji důvěřovali. Co vím, tak v bdsm světě je nepsané pravidlo, že subinka má jen jednoho Pána. Všichni tedy předpokládají, že jsou sami. Netuší, že je ve hře ne jeden Pán navíc, ale dokonce více Pánů.
A proč ale ona má více Pánů? Jeden ji nestačí? Nebo to bere jako náramnou legraci? Je to touha po dobrodružství? Nedostatek uspokojení?
Nerozuměl jsem tomu. A napadlo mne, že to dnes zjistím. Myslím, že nebude problém ji dostat kam budu potřebovat. Do mučírny a pak i do hrátek. Podle toho co jsem zjistil, je dost možné, že ona sama tomu půjde naproti.
V hlavě mi z ničeho nic uzrál plán. Vyrazil jsem z parkoviště a začal se hnát dálnicí domů. Děsně jsem se začal těšit na to co mne čeká.

II.

Když jsem dorazil domů Věra seděla nad blokem a výkresy. Před sebou otevřený notebook, ve kterém si podle zaznamenaných výsledků zaměřování, vytvářela 3D model mé zahrady.
„Kde máte tu bystřinu a bazén?“ Zeptal jsem se.
„Dělám si jen podklady a také vybírám rostliny a další komponenty do zahrady, které bych tam ráda umístila. To bych s vámi potřebovala probrat. A jakmile se dohodnem na tom inventáři, tak bych to potom zanesla do konečného návrhu. Bude to chvilku trvat, ale tak do týdne až deseti dnů bych vám poslala návrh v 3D, abyste se k němu vyjádřil.“
„OK, to zní skvěle.“ Odsouhlasil jsem plán a pokračoval.
„Jak se vám spalo, nerušilo vás nic? Někdy tu bývá takové totální ticho, až se člověk skoro bojí.“
„Ne, spala jsem skvěle, máte výborné matrace.“
Časem jsem z této zdvořilé konverzace přešel na dotaz, jak dlouho se u mne zdrží. Prý chtěla odjet dneska odpoledne, ale nestíhá, takže, jestli by mi to prý nevadilo, by zůstala ještě jednu noc.
„Blázníte? Proč by mi to mělo vadit? Naopak budu rád za společnost milé a krásné dámy. Může to být docela vzrušující večer.“
Zadívala se na mne s potutelným úsměvem a otázala se: „Vzrušující? A čím?“
„Víte, žiju tu sám. Každá návštěva přinese do mého života trochu vzrušení.“ Zchladil jsem její nahrávku na koketování. Ještě ne, ještě je brzy.
„Tak, když mi budete dělat společnost, tak objednám něco dobrého k večeři. Kousek má restauraci jeden známý šéfkuchař, je to můj přítel. Požádám ho aby nám připravil něco speciálního.“ Trochu jsem zamachroval.
„Apropo, vybrala jste si včera nějaké víno, jak jsem vám nabízel?“
„Ne, nevybrala. Jak jste odejel ještě chvíli jsem pracovala, pak se šla projít po okolí a hned spát.“
Usmál jsem se na ni. Ta holka tak krásně lže. Napadlo mne.
Nechal jsem ji pracovat a šel si dát sprchu a trochu se zatraktivnit. Kromě důkladné sprchy jsem se pořádně oholil, zastřihnul obočí a navoněl Fahrenheitem. Myslím, že není mnoho žen, kterým by se ta vůně nelíbila. Vzal jsem si bílou košili, černé kalhoty s černým koženým opaskem a černé kožené boty. Podíval jsem se do zrcadla a vzpomněl si na písničku Wabiho Daňka ve které zpívá „Tu tvář, nespraví ti masáž, marně se hochu kasáš, už nejsi lev a velký šéf...“ Vzal jsem realitu na vědomí a šel na chvíli do pracovny.
V osm večer jsme se sešli u večeře. Věra byla hezky oblečena, byť to byl takový ležérní, spíše sportovní outfit. Nic méně mi to nedalo abych se nezeptal, jestli nemá i něco společenštějšího.
Překvapeně na mne pohlédla. Pak se zvedla, omluvila se a odběhla nahoru se převléci. Vrátila se úplně jiná Věra. Strečové mini šaty s tílkovým střihem vínové barvy, na rámínkách, punčochy, lodičky na podpatcích.
Byl jsem spokojený. Vypadala opravdu přenádherně.
„Než doveze lurýr jídlo, můžeme si dát něco k pití. Co říkáte?“ Navrhl jsem.
„No, snad jen trošku. Já na alkohol nejsem vůbec zvyklá a když to trošičku přeženu, tak pak dost vyvádím.“ Odpověděla s úsměvem.
Byl to návrh?
„Víno, pivo, nebo něco trdšího?“
„Po víně mne bolí žaludek.“
„OK, tak si dáme jako apertitiv Martini, a pak budeme pokračovat kvalitním rumem, co říkáte?“
„To zní jako plán.“ Usmála se.
Nalel jsem sklenky aperitivu, přidal nějakou minerálku, v izolační dóze donesl kostky ledu.
Přiťukli jsme si a já zahájil konverzaci na téma zahrada a postup prací.
Po nějaké době zazvonil kurýr s jídlem. Věra ho naservírovala na talíře a dali jsme se do jídla.
Bylo výtečné.
„Tak dost už o práci. Mám tady večer příjemnou a krásnou společnost a já se bavím o povinnostech. Obratíme list, co říkáte?“
Aniž bych čekal na odpověď zeptal jsem se: „Co včera večer, našla jste si nějaké pití? Co říkáte mým zásobám?“
„Ne, jak už jsem řekla, já byla unavená. Jak jste odjel, pracovala jsem až do večera, pak si dala sprchu a šla rovnou spát.“
Díval jsem se na ni upřeně a přemýšlel jak dokonale umí ta ženská lhát.
„Jste vdaná? Zadaná?“ Pokračoval jsem v dotazování.
„Žiju už pár let s přítelem. O tom, že bychom se vzali jsme se bavili, ale jen výhledově.“
Tak pět čuráků tě mrdá současně, pomyslel jsem si. Nebo víc? Kdo ví. Mám proti sobě zajímavou ženu, hotové zjevení. Prohlížel jsem si ji. Asi moc nápadně.
„Proč si mne tak prohlížíte?“ Zeptala se.
„Hledám na vás submisivní rysy.“ Odpověděl jsem zpříma.“
„Submisivní rysy? Co to je, prosím vás?“
„Řeč těla. Třeba držení ramen, sklon šíje, způsob pohledu, reakce na otázky?“
„A našel jste?“ Zeptala se s úsměvem.
„Jsem cvičený agend Mosadu. Nic mi neujde.“ Odpověděl jsem v legraci a vyhýbavě.
„Tak to jsem před vámi ztracená, nebo ne?“
„A chtěla byste?“
„A co?“
„Abyste byla přede mnou ztracená.“
„Vy se mnou flirtujete?“ Ohradila se, opět s úsměvem.
„A vám se to líbí.“
„Jak si tím můžete být tak jistý?“
„Neprotestujete, ba dokonce se snažíte, abych byl přímější. To vaše odpovídání otázkama na vás ledacos prozrazuje.“
„Opravdu? A copak to je?“ Snažila se lehce pohrdavý tón, ale hlas ji zradil. V polovině věty se ji zadrhl.
„Vidím na vás, že se vám líbím, že ke mne chováte určité sympatie, jste na mne zvědavá a představujete si, jak vám přikazuji co máte dělat.“
Vchvilku jsem zvažoval, jestli v tom samolibém proslovu pokračovat, když mne napadlo se ji pokusit úplně rozhodit.
„Jsem si jistý, že chcete se mnou mrdat.“
Vytřeštila oči, vyprskla trochu Martiny, které si zrovna usrkla. Zakuckala se.
Ta reakce se mi líbila. Nedala mi ani facku, ani neztropila scénu, a nenadávala mi, že jsem drzý sprosťák.
Koukal jsem na ni a bavil se tím, jak se snažila dostat zpátky svou důstojnost a rozvahu. Místo toho byla pořád v obličeji celá rudá.
„Tak tohle jsem od vás nečekala. Ale asi je to férovější jednání, než mne celý večer opíjet a pak využít toho, že mám pořádně upito.“
Ocenil jsem tu myšlenku, tichým zamručením a pokýváním hlavou. Než jsem něco mohl říct, zaskočila i ona mne.
„Co si o mne myslíte? Ve skutečnosti. Přece se takto nechováte ke každé ženě?
„Mýlíte se. Chovám se přímo vždy. Ale snažím se jen zaskočit, konsternovat. Vím, kdy mohu něco takového říct, aniž bych dotyčnou urazil. Sedíme spolu v mém bytě. Popíjíme alkohol, bavíme se o všem možném, sex nevyjímaje. Kdyby mám naše společnost nebyla sympatická, dávno bychom byli ve svých ložnicích. Oba víme, jak večer skončí, nebo aspoň může skončit. Taky víme, že se stoupajícím množstvím vypitého alkoholu klesnou naše zábrany, takže že bych se o nic nepokusil je nepravděpodobné. Stejně tak je nepravděpodobné je, že budete proti. Takže jsem tak moc neriskoval.“
Jen se usmívala a pokyvovala hlavou. V očích jí to jiskřilo, že jsem to nemohl přehlédnout.
„Jsi teda subinka?“ Zeptal jsem se zčista jasna.
„Ano jsem.“ Odpověděla okamžitě, aniž by se pokusila koketně odvést řeč.
„Tak to jsem rád. A mám pro tebe návrh. Až dopijeme třetí skleničku, ukážu ti něco co se ti bude líbit.“ Když jsem viděl její reakci, raději jsem pokračoval: „Neboj, nemám na mysli cokoliv, co je na mne. Myslím tím jednu takovou zvláštní místnůstku.“
Zareagovala na to oznámení znejistěním. Jako by přemýšlela, jestli se má přiznat, že už mučírnu navštívila. Nakonec se rozhodla pro klasické, zatloukat, zatloukat.
„Třetí sklenka Martiny? To nedám, je to moc sladké.“
„Ne. Dopijeme tuhle sklenku a pak si dáme dvě s rumem. Mohu ti dát přednášku o středoamerických rumech. Jsou opravdu skvělé.“
„No dobrá, ale nezaručuji v jakém stavu potom budu.“
Usmál jsem se na ni povzbudivě. „Neboj, já tě nezneužiju.“
„Teď jsem si uvědomila, že mi tykáte. Proč?“
„Protože jsi subinka. A já budu brzy tvůj Pán.“
„Ale ještě nejste!“ Řekla trucovitě.
„Tak na to trénuj!“ Odpověděl jsem suveréně, s hlasem nepřipouštějící další diskuzi na dané téma.
Popíjeli jsme lahodné rumy a povídali si, už docela otevřeně o tom, jak to oba máme. Začala se mi sěřovat co ji vzrušuje a já ji říkal, co se zase líbí mě. Ani jsem si neuvědmil kolik času uběhlo když v ruce zamávala skleničkou a naznačila, že má tu třetí skoro vypitou. Pak ji obrátila do sebe a řekla s úsměvem: „Sliby se mají plnit.“
„OK, tak se zvedej. Ukážu ti Centrum Rozkoší.“
„WOW, tak na to jsem fakt zvědavá.“ Řekla pochybovačně.
Zvedli jsme se a já ji pak odváděl dolů, ke garáži a pak zamířil do chodby k technické místnosti. Stále držela svou sklenici s dalším rumem v ruce.
U dveří s nápisem CR I. Zákaz vstupu jsem ji zastavil a ukázal na nápis.
„Je ti to jasné? Sem nikdy nesmíš bez mého doprovodu. Nikdy! Ty co zákaz přestoupí, čeká krutý trest. “
„Dobře, nikdy sem nepůjdu.“ A začala se smát.
Kdyby věděla co já vím... Pomyslel jsem si.
Vešli jsme do první místnosti. I tady se chovala docela nenápadně. Když jsem však začal otevírat zasouvací dveře, znejistěla. Začal hrát a mezi náma, blbě hrát, roli ženy co tohle vidí poprvé v životě.
Jako by ji doběhlo svědomí. Nějak znejistěla. Chvíli jsem pátral co to mohlo způsobit, ale pak jsem nad tím mávl rukou.
Začala se procházet po mučírně, zastavovala se u jednotlivého vybavení i dekorací. Přišla i k šukací mašině a se zájmem si prohléžela různé dilda a vibrátory, které se na ni daly nasadit.
„Zkusila jsi někdy tuhle pekelnou mašinku?“ Přerušil jsem ticho.
„Ne, nikdy. Jen jsem na to koukala na pornu a říkala si jaké to asi může být.“
„Je to jako koště pro čarodějnice.“ Řekl jsem a pokračoval. „Subinky na tom jen lítají.“ Smál jsem se vlastnímu vtípku.
Trochu ve tváři zčervenala.
„Tak co na to říkáš?“
„Je to fantastické. Závidím vaší subince, nebo subinkám.“
„Opravdu? Není nic jednoduššího, než si vše vyzkoušet.“ Pobídl jsem ji.
„Co bych proto musela udělat?“
„Nic, co by si neznala. Musela by ses stát akorát mou subinkou. Třeba jen pro dnešek, pokud by se ti to nelíbilo, netrval bych na opakování.“ Poskytl jsem ji krátkou pauzu na promyšlenou.
„Chceš?“
Dopila sklenici a odhodlaně přikývla na souhlas.
„Ano, chci být vaší subinkou.“
„Tak poslouchej čubko. Jako moje subinka musíš respektovat moje pravidla.“
Horlivě přikyvovala.
„Tady mne budeš oslovovat Pane a budeš mi jen vykat. Žádné neúctivé poznámky, vulgarismy.“
„Musíš plnit mé příkazy bez odmlouvání. Můžeš při jejich plnění váhat, můžeš se zdráhat, ale nesmíš, nikdy nesmíš odmlouvat!“
„Nebudu Pane.“
„Nikdy, ale nikdy mi nesmíš lhát. Každá lež bude potrestána. Dost krutě potrestána, protože lež je něco, co bytostně nesnáším. Rozumíš?“
„Ano Pane, nebudu lhát.“
„Budu pro tebe jediným Pánem. Nesnesu, kdybys mne podváděla. Pokud bys sis našla jiného Pána, oznámíš mi to a mezi náma se to automaticky ukončí. Rozumíš?“
„Ano, Pane. Rozumím.“
„Jsi připravena začít?“ Jsi připravena mi složit slib?“
„Ano Pane. Začněme prosím.“
„Dobrá. Svlíkni se!“ Přikázal jsem, otočil se a šel na druhou stranu místnosti pro kožené desky, které skrývaly ručně psanou přísahu věrnosti a oddanosti.
Vzal jsem je do ruky a otočil se zase směrem k Věře. Překvapilo mne, že už stála nahá. Tohle u první lekce jsem nikdy nezažil.
Vrátil jsem se k ní, podal ji desky a řekl: „Přečti si co máš dělat a pak přečti přísahu!“
Trvalo to jen chvilku. Pak poklekla na jedno koleno. Prsty levé ruky si začala projíždět kundu a začala číst: „Já, oddaná subinka přísahám na svou kundu, věrnost a oddanost svému Pánovi....“
Než dočetla přísahu, trvalo to asi půl minuty, jsem si rozepnul poklopec, vytáhl pana Hayda a přistoupil k ní.
Odložila desky a jemně políbila pana Hayda na žaluda.
„V pořádku. Přísahu přijímám a prohlašuji tě za svou čubku, subinku, otrokyni pro své potěšení.“
Když jsme měli ceremonii za sebou, připnul jsem ji kožený obojek a pomocí vodítka ji přivedl pod ocelový hák visící ze stropu. Na zápěstí jsem ji připnul kožené pouta a ty pak zavěsil na hák. Pomocí ovladače jsem hák nechal vytáhnout ke stropu. Zastavil jsem zvedání až Věra skoro visela.
Byla uprostřed místnosti, přístupná ze všech stran.
Ještě jsem ji nohy roztáhl pomocí dlouhé rozporky. Zpřístupnil jsem si tak její kundu.
„Jsi připravena podrobit se výslechu čubko?“
„Ano Pane, jsem.“ Už se ji nedařilo v hlase skrývat vzrušení.
Přistoupil jsem k ní a hrubě ji prohrábnul kundu. Chvilku jsem ji prstil, hrál si s klitorisem. Působil jsem ji evidentní potěšení. Ještě chvíli jsem ji vzrušoval a pak, z ničeho nic začal s výslechem.
„Kdy jsi naposledy mrdala děvko?“
„Předevčírem s přítelem, Pane.“ Odpověděla až po odmlce, kterou potřebovala na promyšlení odpovědi. Vzrušení v hlase bylo ta tam.
„Kolik máš v současné době Pánů?“
„Žádného Pane.“
„Ještě jednou. Kolik Pánů teď mrdá tu tvou kundu?“
„Žádný Pane, přísahám.“
Chvilku jsem zpracovával odpovědi. Jak je možné, že tak dokonale lže? Málem jsem začal pochybovat o tom, co jsem na vlastní oči viděl dnes ráno. Neskutečné jaká je to lhářka.
„Upozorňuji tě, že jsi slíbila nelhat. A že jsem tě varoval, že lež krutě trestám. Tak kolik?“
„Co s tím pořád máte, nikoho dalšího nemám.“
„Byla jsi někdy v této místnosti?“
Chviličku zaváhala. „Ne, nebyla jsem tady nikdy.“ Už skoro křičela. Vůbec se ji ten vslech nelíbil.
„Máš zkušenosti s šukací mašinou?“
„Ne, a už dost, nelíbí se mi to.“
Pousmál jsem se na ni.
„No dobrá. Výslech je u konce. Jen ti chci říci, že za každou lež obdžíš deset ran různými nástroji aby sis příště rozmyslela zbytečně lhát.“
Vzal jsem ovladač a vypnul kamery, které se automaticky spustily po našem vstupu do mučírny.
Pak jsem zapnul obrazovky. V mobilu jsem našel příslušné záznamy začal je pouštět.
Když se Věra uviděla na obrazovce jak vstupuje do místnosti, procedila mezi zuby: „A sakra.“
„Jedna lež. Byla jsi tady, porušila jsi zákaz vstupu.“
Přetočil jsem záznam a pustil její orgasmus na šukacím stroji.
„Koukám, že se ti to líbilo. Druhá lež.“
Následoval záznam včerejšího rozhovoru s jejím Pánem. „Třetí lež.“
Po přehrání rozhovorů s dalšími Pány jsem napočítal šest lží.
„Proč jsi mi lhala čubičko.“ Řekl jsem smířlivým hlasem.
Koukala na mne vyděšeně. „Nevím Pane. Jsem hloupá.“
„To jsi. Neuvědomuješ si, že lží ubližuješ. Ubližovala si jiným, teď se to obrátí proti tobě. Dostaneš pořádný výprask. Doufám, že bude takový, aby sis na něj vzpoměla kdykoliv, kdy tě napadne lhát.“
V očích se ji objevil strach.
„Nemusíš se bát. Nebude to příjemné, bude to bolet, ale nijak tě nezraním. Za pár dní modřiny zmizí, ale ten pocit šlehnutí biče budeš už mít na vždycky v hlavě. Jsi připravena?“
Velmi roztřeseným hlasem nejistě špitla: „Ano, Pane, jsem.“
„Budu střídat nástroje, budu mířit na nohy, zadek, záda, břicho, kozy i kundu. Chci abys měla pořádné stopy, aby si hrála všema barvama až budeš odjíždět.“
Nechal jsem ji poslední větu vstřebat.
„Po každé ráně, řekneš její číslo a také poděkuješ. Hezky poděkuješ. Pánovi poděkuješ protože mě nedělá radost ti působit bolest, musím to ale udělat, abych tě napravil, abys už nikdy neměla chuť zalhat.“
„Ano Pane.“
No co budu povídat. Výprask jsem si užil a ona také. Křičela, plakala i slzy byly. Když byla exekuce u konce, odpoutal jsem ji, láskyplně ji vzal do náruče a odnesl na postel. Z lednice jsem vzal speciální přípravky na modřiny a drobné rány a potom, co jsem utišil její pláč, jsem ji začal opatrně a jemně ošetřovat stopy, které jsem zanechal na jejím těle.
Nastavil jsem vytápění mučírny tak, aby nebylo třeba přikrývek. Věru jsem něžně zakryl jen lehkým prostěradlem. Unavená rumem a vysílená výpaskem rychle usnula, stočená do klubíčka. Lehl jsm si k ní.
Ráno už stopy na jejím těle nevypadaly zdaleka tak hrozivě jako včera. Když se probudila, přikázal jsem ji připravit snídani. Bylo krásné pozorovat nahou ženu jak míchá vajíčka. Napadlo mne pár perverzních věcí, co bych ještě mohl udělat, ale pak mi došlo, že by už toho bylo možná moc.
Tahle lekce byla u konce. Uvidím, jestli když přijede dohlížet na realizaci bude nějaké pokračování. Věřil jsem že bude.
Když odjížděla poděkovala mi. Ne za výprask. Ale za to, že jsem ji prý otevřel oči. Že si uvědomila jaká byla a jakáuž určitě nechce být.
Za měsíc přijela realizovat zakázku. Strávila se mnou devět nocí. Devět nocí, které otevřely oči zase mě.