Spal jsem jak zabitý a tak není divu, že jsem ráno našel na stole lístek, že mám na odchodu zamknout a Ivetě dát klíče od bytu nebo je nechat na recepci u kolegyně v případě, že by měla právě přestávku na oběd… a vedle lístku pod poklopem tři kousky bábovky a obrázek kávovaru se šipkou k tlačítku, kterým si vyberu druh kafe a kterým pak spustím jeho udělání. Vybral jsem si kávu podle návodu a nechal ji udělat do hrnečku jen o málo většího než náprstek. Ovšem to kafe – pravá esence vůně a chuti kávy… těch pět doušků, které byly v hrnečku, mne postavilo na nohy lépe než čtvrtlitrák instantní kávy jakékoli značky. A pak k bábovce sklenici mléka, dát sprchu, za plného světla si prohlédnout místo nočního dobrodružství, zamknout byt a vyrazit se svazkem klíčů za Ivetou. Cestou do kanceláře mi volal šéf a požádal mne o další zdokumentování stavu zboží na prodejnách a zejména u sezónního sortimentu – oddělení grilů a jejich příslušenství a pak správné rozmístění sortimentu Primalexu, SwingColoru a ostatních potřeb pro svépomocné malování místností.
Na poslední chvíli jsem tedy místo do kanceláře stočil auto opět na výpadovku na Brno a pro jistotu ještě zavolal Ivetě, že dopoledne určitě nedorazím. Než jsem se do Brna dostal, proběhl s propiskou v kapse obě prodejny a pak v obchodním centru odeslal záznamy na server, bylo už skoro k poledni. Těsně před zavřením počítače mi přišel email od šéfa s tím, že díky zaslaným podkladům mne již v Brně potřebovat nebude a že se sejdeme v Bratislavě v devět večer v naší oblíbené hospodě.Pro zítřejší jednání na slovenské centrále by ale rád měl nějaké záznamy z naší nově otevřené prodejny u výpadovky na Komárno a tentokrát navíc i provedenou kontrolu prodejních cen grilů u naší konkurence. Cestou do Bratislavy jsem ani ne pět kilometrů za hranicí vjel do zácpy a než jsem se dostal za místo, kde cestáři opravovali vozovku, jsem ztratil skoro hodinu, další zpoždění jsem nabral při projíždění ucpanou Bratislavou, takže jsem Ivetu zastihl na odchodu, jen jsem jí stačil vrátit klíče a dříve, než jsem jí stihl poděkovat za snídani, si dala jakoby mimochodem ukazováček na ústa a já pochopil, že není nutné se o mé návštěvě vybavovat před jejími kolegy.Od zástupce vedoucího jsem dostal klíče k bratislavskému bytu, otočil jsem se na patě a vyrazil se ubytovat… no ubytovat, spíš jen donést tašku s oblečením a kartáčkem na zuby na byt a znovu vyrazit, tentokrát směrem Maďarsko. V konkurenční prodejně jsem našel bez problémů oddělení se zbožím, které šéfa zajímalo, a tak jsem celý úsek prošel tam a zpátky a při zpáteční cestě jsem narazil na naši bývalou kolegyni Aničku, která měla na starosti návrhy koupelen. Znali jsme se hlavně přes email a telefon, na sebe jsme narazili pouze na celofiremní akci u příležitosti kulatého výročí vstupu naší firmy na československý trh. Když jsem jí ukázal na kapsu u košile se zastrčenou propiskou, pochopila a začala se mnou hrát hru na nakupování – nahýbali jsme se k regálům, brali zajímavé výrobky do rukou a já přitom všechno natáčel.Semtam jsem se ještě otočila zabral kamerou celý prostor, aby bylo vidět, jestli se prodavači zdržují v oddělení s luxusnějším zbožím, které přece jen potřebuje trochu asistence při prodeji. Během těch patnáci dvaceti minut, kdy jsme se pohybovali mezi všemožnými grily, jsem občas zahlédl prodavače, ale ani jeden nás nepozdravil, natož aby se nás alespoň zeptal, zda nepotřebujeme s něčím pomoci.„Jako u nás,“ povídá Anička trochu smutně.
„A proto možná ty tržby na grilech jsou v porovnání s obdobím mimo sezónu u nás v podstatě na stejné úrovni,“ dodávám k tomu já. Anička nenašla to, co hledala, a tak jsme prodejnu opustili bez zbytečného zdržení u pokladen a cestou k autu se mne začala vyptávat na to, co vlastně dělám v Bratislavě, jak dlouho se zdržím a co mám v plánu. Když jsem jí řekl, že musím ještě zajet na naši prodejnu a večer mám schůzku se šéfem, poprosila mne, jestli bych ji nemohl zavézt do centra, že má kousek od naší hospody sraz s kamarádkami ve vinárně a tak by si nemusela na jednu cestu brát taxíka, že bydlí kousek od naší nové prodejny a že by se tam ráda také zašla podívat a snad bude mít větší štěstí na nákup.Během patnácti minut jsme se vymotali z parkoviště a dojeli k naší prodejně. Díky tomu, že byla nově otevřená a na jejím vzhledu mělo vedení enormní zájem, už kvůli blízké konkurenci, bylo vystavení zboží tady ve větším pořádku než na lepší z brněnských prodejen, ale prodavači… prodavači v jednom hloučku v oddělení ručního nářadí a elektrických pil, kde kromě vyškolených prezentérů poposedávaly na nařezaných kládách nebo se procházely hostesky, které rozdávaly reklamní letáčky s trochu drsným sloganem „ s naší pilou přeříznete každou… kládu.“Docela jsem zalapal po dechu a obratem jsem volal našeho člověka, který má na starosti stánky a prodejní akce našich dodavatelů. Po popsání situace na prodejně jsme se dohodli, že bude kontaktovat partnera na straně dodavatele a celou záležitost s ním vyřídí. S tím jsem se s prodejnou rozloučil, po východu vypnul kameru a mrkl na Aničku.
„Tak pojedeme?“
„ Asi ano, viděli jsi co jsi potřeboval. Je docela ještě dost času, nechceš zajít na kávu?“
„Proč ne,“ povídám, „máte tady nějakou pěknou kavárnu?“
„Cestou zpátky je benzinka, tam by ti kávu udělali, lepší by ale byla v Segafredu, které postavili v bývalé kočárkárně ve vedlejším bloku, ale nejlepší kafe dostaneš u mne – kamarádka mi z Itálie přivezla kilo tak fantastické kávy, že to je až neuvěřitelné.“Podíval jsem se na ni trochu nechápavě, její manžel byl tak chorobně žárlivý, že jí snad prý dokonce kontroloval mobil a potom telefonoval na neznámá čísla, v případě služební cesty byl schopen jí od osmé hodiny večer co hodinu volat a kontrolovat co dělá, o nečekaných návštěvách v práci ani nemluvě.„ Jsem rozvedená. Když mi začal dělat scény před ostatními, tak jsem ho omlouvala. Když se začal na firemních akcích opíjet skoro hned na začátku a pak obtěžovat ostatní a mne pak urážet pomalu za každý pohled, který jsem nevěnovala jemu, zkoušela jsem se ho marně přesvědčit, aby tam nechodil, když nemůže vystát, že mám konečně šanci se s kolegy pobavit i o něčem jiném než o práci. Chtěl mi zakázat chodit do práce. A poté, co začal volat i manželce mého šéfa a zjišťovat, jestli je šéf doma a není teda náhodou se mnou, jsem to už vzdala. A přitom těch prvních deset let bylo tak fajn, jako kdyby ho někdo před těmi šesti lety vyměnil. “
Tak teda byla pravda to, co se ke mně dostalo šuškandou a čemu jsem odmítal věřit
„No, ale alespoň máš od toho všeho klid, snad ti už teď dává pokoj. Vídáváš se s ním ještě? A co vlastně tvůj syn? Jmenoval se myslím Janko, jak to je s ním?“
„ Bydlí se mnou, ale za tátou chodí tak jednou za týden až deset dní. Asi spolu mají co řešit, vždyť má Jano skoro šestnáct a některé věci potřebuje řešit s tatou. A tamhle je náš blok, zaboč tady, zkusíme najít místo k zaparkování.“
Parkovací místo jsme našli hned za druhou zatáčkou – jiné auto právě odjíždělo a tak jsme zaparkovali na právě uvolněné místo. Vchod do bloku byl dvě minuty od auta a tak jsem už za chvíli seděl v obýváku pěkného 2+1 a naproti mně seděla uvolněná, usmívající se a štěbetající Anička, která si co chvíli na prst natočila pramínek svých dlouhých černých vlasů a při nahýbání se pro sklenku vína mi dala na vteřinu nahlédnout do výstřihu. Najednou se zasekla ve vyprávění.
„ Ježíš, to už je tolik hodin? Musím pod sprchu, jinak to nestíhám… ty si tady udělej pohodní, já budu do půlhodinky hotová. Pusť si třeba telku nebo nějaký film… “
Zapnul jsem televizi, proběhl kanály, ale nic mne nezaujalo. Zkusil jsem zase procházet předvolby pozpátku… Kafe a jeho močopudné účinky se přihlásily a tak jsem si musel odskočit a skrz koupelnové dveře jsem slyšel šumění sprchy a do toho si Anička zpívala. Po návratu do obyváku jsem pokračoval v projíždění kanálů a narazil jsem přitom na nějaké maďarské hudební televizi na koncert Sade. Málem jsem to přehlídl, naštěstí v posledním okamžiku před přepnutím přestala kamera zabírat sólujícího muzikanta a vrátila se zpátky ke zpěvačce. Přidal jsem televizi na hlasitosti a užíval si záběry z aktuálního turné, které mi v Praze jen o vlásek uniklo.Když začínala druhá písnička, uslyšel jsem, jak Anička z koupelny volá:“Tomáši, prosím tě, můžeš sem přijít? “ Dal jsem televizi ještě víc nahlas, zaklepal na dveře koupelny a když se zevnitř ozvalo:
„Áno, áno,“ jsem otevřel. Ocitl jsem se v koupelně, která velikostí odpovídala tomu, co je možné najít v paneláku, ale určitě ne svou výbavou – bílé kachličky a ve výšce kolem metru šedesát kolem celé koupelny dekorační pásek ve světle zelené barvě, bílý koupelnový nábytek s úchytkami v barvě dekoračního pásku a v rohu zabudovaný sprchový kout se sedací vanou a masážním panelem, Anička stála pod sprchou zády ke mně a povídá:
„ Tomáši, prosím tě, mohl bys mi umýt záda?“ a podávala mi houbu se sprcháčem.
„To víš, že jo, a rád. A kdo ti vůbec myje záda, když tady nejsem já?“, začal jsem vyzvídat .
„ No to mi povídej. Chtěla jsem to po Jankovi, ale ten se teď přede mnou začal nějak stydět – a to, co dělal jako malý rád, teď najednou začal odmítat a vymlouvat se. Tak jsem si nakonec koupila houbu na držátku a myju si záda sama jak nějaká stará panna. A co to hraje za fantastická hudba?“
„To je Sade z koncertu,“ povídám, pro jistotu jsem si svlékl tričko, promačkal jsem tedy houbu, aby se na ní udělala pěna a přistoupil jsem až k Aničce. Dlouhé vlasy měla zamotané a sepnuté do uzlu a na ramenou a krku měla od sprchování kapičky vody. Poctivě jsem ji začal bydlit od krku a ramen přes lopatky až dolů k zadečku, pečlivě jsem každé místo nejdříve rozmydlil, pak vydrhnul houbou a nakonec ještě trochu pohladil a pomasíroval levou rukou. Nakonec jsem jí houbu vrátil a jako finále jí pomalu pěkně od kříže až po ramena a krk udělal masáž palci.Anička si přitom sedla na okraj vany a nahýbala nebo odkláněla se ode mne podle toho, jak jsem se pohyboval prsty kolem bolavých míst na zádech. Mezi lopatkami jsem našel dvě ztuhlá místa a tak jsem se k nim po masáži ramen vrátil a zkusil ta místa opatrně rozmasírovat a také se mi to po necelých pěti minutách povedlo. Pak už jsem palci pomalu přeručkoval až nahoru k prvním krčním obratlům a masáž zakončil u nich a u dlouhých krčních svalů. To vše beze slova, jen jsem od Aničky sem tam slyšel něco jako: „Mmmm…“ Když jsem dokončil masáž, Anička se postavila a povídá mi:
„Prosím, počkej tady ještě chvíli. A podej mi ruku“. Do natažené ruky mi nalila pleťové mléko, zase si sedla na okraj vany a poprosila mne, abych jí ještě na závěr natřel záda. Mléka jsem měl skoro celou dlaň a vonělo trochu po medu, trochu po mlíku – a bylo toho tolik, že stačilo nejen na ramena a záda, ale i na pevný, vysportovaný zadeček a stejně jsem měl ještě dost mléka na roztírání a tak jsem po pasu přejel na bříško a po něm vzhůru, až jsem dlaněmi podebral obě prsa jako ruční podprsenkou a začal vtírat zbytek pleťového mléka do jejich hebké pokožky. Už při prvním pohybu zespodu prsa nahoru jsem brnknul o ztvrdlé bradavky, lehce je promnul a po nanesení krému na vrchní část prsou se zase přes bradavky vrátil k improvizované funkci dlaňové podprsenky. Ale této záchytné funkce vůbec nebylo třeba – Aniččina prsa byla sice akorát tak do ruky, ale byla pevná, žádná tvarohová náplň.Podruhé jsem přejel od podpaží ke středu hrudnímu a přitom její prsa přitiskl k sobě, chvíli je podržel u sebe a pak se vrátil opět k hlazení a masírování zespoda nahoru. Když se pak Anička na mne zvrátila dozadu, přejel jsem dlaněmi po bříšku kolem pupíku přes pas a stehna až ke kolenům, abych se od nich vracel po vnitřní straně stehen až ke klínu. V tom jako by se Anička probrala a znovu se ve vaně postavila.
„ Za chvíli se Janko vrátí z tréningu a nemůže nás tady takhle najít… prosím, pusť mne, já už něco vymyslím, abych ti tu nádhernou masáž oplatila“.
A aby slib potvrdila, otočila se, dala mi pusu a začala vylézat z vany… a tehdy jsem poprvé viděl, jak na její přirozenou čárku v klíně navazuje zastřižený proužek chloupků. Podal jsem jí ruku, aby při vylézání neupadla, pak jí podal župan z háčku, sebral triko z pračky a nechal ji v koupelně samotnou. Za pár okamžiků z koupelny vyšla krásná, čerstvá a voňavá, s vlasy rozpuštěnými, v kuchyni podruhé zavrčel automat na kávu a za chvíli byl přede mnou další šálek kávy a já mohl při popíjení kávy sledovat, jak ve vedlejším pokoji Anička svlékla župan, oblékla si bílé kalhotky a podprsenku a na to lehkou bílou bavlněnou košili se shrnovacímu rukávy a bílé plátěné kalhoty do půl lýtek.V okamžiku, kdy po druhém zachroupání a zavrčení automatu zavoněl na stole další šálek kávy, zarachotil klíč v zámku a ve dveřích stál Janko, určitě tak o hlavu vyšší, než Anička, hodil do kouta sportovní tašku a hned se ptal po jídle.
„ Dnes jsem na večeři nic nevařila, jdu do města, ale ráno se tady stavila máma a donesla nám půl rybízové bublaniny, tak si ji můžeš vzít na večeři. “
„No dobrá, a kdy se vrátíš? Mám ti nechat, nebo jsi už měla?“
„Jdu si sednout s holkama, máme rezervovaný stůl ve vinárně na Starém Městě, Tomáš má vedle nějakou schůzku, tak mi nabídl, že mne tam hodí, ať ušetřím alespoň jednu cestu autobusem nebo taxíkem. A vrátím se nejpozději tak kolem jedné, tak ať už tě pak tady nevidím… a nezapomeň vypnout televizi.“Cesta výtahem dolů byla moc krátká… protože na rozdíl od cesty vzhůru před nějakými dvěma hodinami jsme tentokrát nestáli spořádaně vedle sebe, ale jen co se výtah rozjel jsme si padli do objetí… dvacet vteřin a zastavení výtahu v přízemí, Anička rychle mačká tlačítko nejvyššího patra, pravou nohou si mne v bedrech přitáhne k sobě a opět se líbáme… Ve dvanáctém patře nikdo naštěstí nečekal a tak jsme se znovu rozjeli dolů, tentokrát už zase způsobně vedle sebe.Cesta autem zpátky do města trvala jen chvíli, auto jsme odložili na parkovišti u bratislavského firemního bytu a do centra jsme už dojeli taxíkem. Na začátku bratislavského korza jsme se rozloučili, padla poslední pusa a slíbili jsme si, že volný program mé další bratislavské služebky bude v Aniččině režii a že se mám nechat překvapit. Když jsem dorazil na místo naší firemní schůzky, byla už debata v plném proudu, na počítači se prohlížely záběry z našich prodejen a mezi nimi i ty, které jsem natočil v Brně. A když se z mé propisky stáhly poslední záběry z bratislavské pobočky a od konkurence, nabrala schůzka docela na grádech.Nakonec se šéfové divizí dohodli, že se řešení nedá dále odkládat a tak se na zítřek odpoledne svolá telekonference s vedoucími všech našich prodejen, na které budou seznámeni se stanoviskem vedení k zjištěnému stavu. To ovšem znamenalo jasnou změnu původního harmonogramu služební cesty, která měla skončit podle plánu zítřejší druhou hodinou odpolední odjezdem z Bratislavy směr Praha – spíš to teď vypadalo na odjezd až pozítří dopoledne. Večer na bytě jsme se se šéfem dohodli, že dopoledne připravím podle poznámek z porady sestřih videí z jednotlivých prodejen a otitulkuji to tak, aby byla jednoduchá orientace ve výsledné montáži, a to bude poslední práce, kterou po mně bude v Bratislavě v rámci této služební cesty chtít.Ráno se ukázala další výhoda té obludy, kterou už čtvrtým rokem tahám s sebou a která mi permanentně ničí záda: po nainstalování střihového programu jsem bez problémů dal dohromady sestřih videí z jednotlivých prodejen, ve spodní části jsem je průběžným titulkem otitulkoval, aby bylo poznat z které konkrétní prodejny záznam je, výsledná AVI soubor nahrál na šéfovu flešku a tím pro mne ten den práce skončila.Zkusil jsem zavolat Aničce. Nejdříve jsem musel dlouho čekat na vyzvánění a pak mne ve sluchátku pozdravil hrozně utahaný a zničený hlas.„Nakonec jsme to s holkami protáhly, domů jsem dorazila až po třetí a ráno si zavolala šéfovi o dovolenou a teď relaxuji na chatě u maminky. A co ty? Jak jsi včera dopadl?“
Ve stručnosti jsem popsal včerejší poradu, posunutí odjezdu z Bratislavy o den a na konec jsem se zeptal na nějaký tip na strávení odpoledne v tom pařáku, který se odpoledne začal rozjíždět.
„No, nejlepší by bylo, kdybys přijel k nám na zahradu, ukážu ti vinohrad, okoštuješ víno a strávíš příjemné odpoledne. “Tak proti odpoledni stráveném relaxací nemůže asi nikdo mít žádných námitek, nechal jsem si nadiktovat adresu a po pětačtyřiceti minutách protloukání se odpolední Bratislavou jsem díky navigaci dojel přesně na místo… něco na těch navigacích bude… když se do nich nahrají dostatečně podrobné mapy. Auto jsem nechal stát před bránou, vzal za kliku branky a jen jsem ji otevřel, už jsem viděl nad záhonem jahod vystrčený zadeček ve žlutých bikinách.„ Čekala jsem tě tak za čtvrt hodiny a chtěla jsem ti natrhat misku jahod… tak tě tady u nás vítám. “ A podala mi misku velkých rudých jahod. Jednu si ještě z misky vzala a jako rtěnkou si udělala červené rty.
„ A ty mi pusu nedáš? “ koketně se na mne podívala zpod řas. Objal jsem ji a líbnul na rty, pusa jí voněla po jahodách a celá pak po nějakém opalovacím krému.
„Sundej si ty kraťasy, nebo alespoň pásek, ta tvá spona mne škrábe na břichu.“
„Tak to asi půjde těžko, bez pásku mi kraťasy spadnou a pod nimi jsem na ostro.“
„ Však co se bojíš, tady od cesty není vidět… a jestli by někdo z protější stráně šmíroval dalekohledem, tak ať se podívá na chlapa… když jsem tu sama, tak tady normálně chodím nahá… ale máma před chvílí odjela do města a chodit před ní nahá mi připadá takové divné. Anebo víš co, pojď se nejdříve natáhnout se mnou na terasu, naliju ti našeho vína, a splním první slib.“Vzala mne za ruku, provedla přes chatu na terasu a ukázala na lehátko.
„ Pěkně se tady natáhni, já mezitím přinesu nějaké víno. A kdybys chtěl víno jen tak k jídlu, tak na levé straně chaty máme pár keřů, už je to třeba sníst, je to přezrálé.“
Vzal jsem košík ze stolu a z keříku jsem uštípl dva hrozny, ze kterých už bobule už málem samy padaly, a donesl je ke stolu. Mezitím přišla i Anička a donesla dvě sklínky na vysoké noze a v nich bílé víno… a skleničky se rosily, jak bylo víno vychlazené.
„ Tak si pojď připít. A jak se ti tady líbí?“
„No, bez tebe by tady bylo krásně.“ Anička ohrnula nos. „A s tebou je tady jak v ráji,“ rychle dodávám, abych zase viděl její úsměv a slyšel její smích.
„ Tak se už pojď natáhnout,“ povídá Anička.
„Dala by sis víno? Přinesl jsem dva hrozny…“Anička zavrtěla hlavou a podala mi skleničku s vínem. Přiťukli jsme si a já ochutnal… Víno mělo zvláštní charakter. Připadalo mi tak tvrdé a pevné, že by se o něj člověk mohl opřít, zároveň jsem tam cítil i nějakou vůni, která nebyla při přivonění ke skleničce příliš patrná, ale rozvinula se při ohřátí vína v ústech.
„ Zajímavé, co?“ položí svou neotázku Anička a já přitakám. Na hroznové víno ale mám velkou chuť, beru jeden hrozen za stopku a ústy obírám bobule. Je to opravdu přezrálé, bobule opadávají samy a jedna spadne i na Aničku a skutálí se jí po bříšku až skončí v důlku pupíku. Najednou mne něco napadne.Zmáčknu hrozen druhou rukou a Aničce pokropím šťávou a rozmačkanými bobulemi bříško od plavek k plavkám, kleknu si k ní a začnu z ní pomalu sezobávat kuličky a srkat šťávu.
„ Tomáši, ty sis ze mne udělal stolík? Je to jako bodyshot – ale lepší, protože to bude trvat dlouho, než to všechno ze mne sníš…“
Položil jsem jí prst na ústa, dlaní zavřel oči a vrátil se opět k hostině. Víno chutnalo fantasticky, a když jsem slízával poslední kapičky šťávy, která jí z bříška stekla na lehátko, neodolal jsem a lehce jsem jí rty štípnul tam, kde je snad každý lechtivý. Až vypískla, a pak ukázala očima na druhý hrozen.Podal jsem jí ho, utrhla si jednu větvičku, zbytek mi vrátila a řekla:
„ Ještě jednou…“ . Podruhé jsem už bobule pomačkal ještě víc a šťávou jí pokropil i horní a spodní díl plavek. A zase jsem jí vyluxoval bříško jak obojživelný vysavač, sesbíral ústy i dužninu, která byla na plavkových kalhotkách a vysál šťávu, která se mezitím do látky kalhotek vpila. Ale moc jsem se tam nezdržel, protože mi Anička začala hlavu táhnout nahoru k vrchnímu dílu plavek, který byl také pořádně pokropený a mezi jeho trojúhelníky bylo taky něco k snědku.Nejdříve jsem snědl rozmačkané bobule, pak z látky plavek vysál šťávu a přitom jí podráždil už tak dost tvrdé bradavky, schované pod látkou.
„ Na jednu bobulku jsi zapomněl“, povídá mi Anička, „ tam dole.“
Pomalu jedu rty po bříšku a hledám zapomenutou bobuli, až dojedu ke kalhotkám a vidím, že je látka odsunuta a bobulka si hoví v ústí kundičky.
„Dáš si?“ ptá se celkem zbytečně… Nahnu se do klína a jemně zespodu bobulku vydloubnu jazykem, mezi rty rozmačkám, pokropím šťávou čárku a olíznu ji.
„Ještě jednou,“ žadoní Anička a druhá bobulka skončí na místě, kde jsem našel první. Kleknu si mezi její rozevřené nohy, rozevřu je ještě více, až si je přehodí přes opěradla lehátka, a znovu se přisaji k tomu místu, kde z nepochopitelných důvodů začaly růst bobule hroznového vína. Tentokrát bobulku nevydloubávám jazykem, ale přímo ji vysaji a jen se uvolní ústí, zastrčím do něj špičku jazyka a zatočím s ním.
„Proboha, Tomáši, to je ono, pokračuj a nepřestávej“
