Byli dva páry co se našly. Lenka a Petr, Sandra a Patrik. Nebyl to jejich první společný víkend na chalupě kdesi na jihu Čech. Pátek byl unavený a přikrytý dekou celého pracovního týdne, ale sobota, sobota se vyvedla a když se večer ukládali do peřin, stále ještě jim hlavou tančily čerstvé zážitky. Hravé ale přitom divoké až bezuzdné. Každá s každým. Doslova. Bez hranic a zábran. Přesně jak to měli rádi. Rozdělení na páry ztratilo svůj význam a nemělo ho získat dříve, než v pondělním ránu při ospalé cestě zpět, do všední reality pracovních dní. Jak jen by se právě tady mohla udát nevěra? A přece…
Brzké nedělní dopoledne
Byl to pohled pro bohy, ale teď právě si ho vychutnávala Sandra. Stála se založenýma rukama opřená o kuchyňskou linku, kterou zrovna po snídani uklízela a sledovala Lenku. Viděla už leccos, ale tohle… Byla jí podezřelá už v momentě, kdy sem ze zahrady vpadla francouzským oknem. Jedno rozhlédnutí a opatrnými krůčky se přesunula k okraji kuchyňského baru, kde měla stálé místo role papírových utěrek. Několik jich utrhla. Zatím byla Sandře jen podezřelá. Když si ale vyhrnula šaty, stáhla a odkopla kalhotky na podlahu a začala si horlivě utírat stehna a vytírat klín, měla už Sandra jasno.
“Kterej z nich to byl?”
“Ten tvůj.” zamumlala nejistě Lenka.
“Patrik?! Toho jsem teď přece vyslala pro rohlíky.” povytáhla Sandra obočí.
“To sedí, měl sebou tašku.” odtušila Lenka a konečně zvedla pohled k Sandře. Rozesmály se obě.
…
Lenka neměla v úmyslu nic nemravného. Právě naopak. Po sobotní, poměrně intenzivní družbě zatoužila po chvilce samoty. Pár minut jen sama pro sebe. Uvařila si po snídani ještě jeden hrnek kávy a uvelebila se s ním v altánku v rohu zahrady. Sluníčko stále ještě mělo dost síly na to, aby jí stačily jen lehké letní šaty, ale vzduch už omamně voněl přicházejícím podzimem. Bylo jí tu dobře. Patrik se ukázal až po chvíli. Nečekala ho ani on si ji zprvu nevšiml. Namířil si to přes zahradu k zadní brance. Bylo to tudy blíž, než hlavní branou. Kraťasy, tričko a přes rameno plátěnou tašku.
“Jdu nakoupit, mám ti něco vzít?” houkl na ní zprostřed zahrady. “Snad ani ne. Mě je fajn právě takhle.” broukla Lenka a protáhla se do sluníčka.
Nemyslela tím nic víc, než právě tohle. Ale přesto se Patrik zastavil s pohledem upřeným k ní. Pásl se na ní. Věděla to a nijak mu v tom nebránila. Po včerejšku vážně necítila sebemenší potřebu klást cudně nohu přes nohu. Dost na tom, že si pod šaty aspoň oblékla kalhotky. Až teď k němu doopravdy zvedla pohled a zaregistrovala jeho zaujetí. Neudělala nic. A to bylo právě to. Pustil tašku, došel až k ní, sklonil se a políbil ji. Pořád nic. Stále tam tak seděla, dívala se na něj a jen možná, jen náznakem se snad usmívala. Když se k ní sklonil podruhé, vyšla mu vstříc. A znovu. Chvíli se zdálo, že ho stáhne k sobě, ale nakonec to byl on, kdo ji přiměl aby se k němu zvedla. Už dávno se tak nelíbala. Líbala se často. Ale ne takhle. Čirá, nepokrytá, syrová vášeň. Chtíč ve své ryzí podobě. I v těch nejdivočejších momentech cítila v Petrovo polibcích nezbytně i něhu a lásku. Ani Patrik ji včera nelíbal tak, jako teď. Ano, líbali se. Bez toho by to nebylo ono. Ale tehdy v tom společně s vášní byla hra, provokace a vlastně i náklonost. Teď to bylo jiné. Koncentrované, palčivé, animální. Tohle snad ani nebyla Lenka s Patrikem. To pustili ke slovu svá vnitřní alter ega. Její Čubku a jeho Zvíře.
“Auuu!” vyjekla, když ucítila jeho ruku mezi stehny.
Byl neurvalý, na hraně hrubosti. Takového ho neznala. A přesto ho právě takového, právě teď potřebovala. Nestáhl se, zůstal tam a šel si za svým. Ani ona neplýtvala opatrností, když se mu sápala do kalhot. Věděla jak si pro něj sáhnout. Sevřela ho tak silně a prudce, až mu zachvění projelo celým tělem. Temné zamručení které víc cítila, než slyšela.
“Jauuu!” ozvala se znovu, jen mnohem hlasitěji. Bylo jí jedno, kdo všechno to uslyší.
Vážně nebral ohledy. Ohnul ji a kalhotky sotva odhrnul stranou. Když si jí bral, držel ji kolem krku tak silně, že jí jistě zůstanou modřiny ještě několik dní. Takhle to potřebovala. I ten moment bolesti při prvním průniku k tomu patřil. Dobře věděl co dělá, když do ní prvně přirazil. Až na dno. Byla pro něj připravená, ale ta razance bez času přizpůsobit se jí nedovolila jinak, než dát hlasitý průchod návalu bolesti, která se ve zlomku vteřiny proměnila na vše zalévající animální slast.
První vlna splynula. Otevřela oči a zvedla pohled. Rozhlédla se po zahradě. Nikde nikdo. Úleva. Proč jí na tom záleží?! Když si to spolu rozdávali včera na pohovce, líbala si při tom se Sandrou a Petr jí hladil po zádech. Přesně věděla proč. Všechno, co se do teď mezi ní a Patrikem událo, to byla hra. Společná hra ve které figurovali všichni čtyři, společně a nedílně. Tohle, co se tu odehrávalo právě teď, to byla nevěra v té nejryzejší podobě. Bylo to jen mezi ní a Patrikem. Ani Sandra ani Petr v tomhle neměli místo. Jen oni dva, právě teď a tady. Jasně, že to bude v zápětí přiznaná a nejspíš i vítaná nevěra. Přinejmenším u Petra o tom neměla pochyby, ale to nic neměnilo na tom, že právě teď poprvé mu byla s Patrikem nevěrná. A bylo to skvělý!!!
Mrdali. Urputně, náruživě a horečnatě. Ještě nikdy necítila sevření jeho rukou na zadku tak pevně, ještě nikdy jí jeho pták nepřinášel tak palčivou slast. Zahradou se neslo hlasité pleskání a výkřiky. Zdálo se absurdní, že si jich v chalupě zatím nikdo nevšiml. Ale sami zůstali i když se k Lenčiným nářkům přidal Patrik. Přitáhl si ji až na doraz a s táhlým zaúpěním, bez nejmenšího zaváhání, se do ní vysemenil. Právě včas, aby se svezla s ním.
Stáli proti sobě. Těsně u sebe ale neobjímali se. Nechávala si od něj drobný odstup a on to respektoval. Sotva centimetr, ale i to bylo dost na to, aby to byl propastný rozdíl mezi tím, co by právě teď prožívala s Petrem. S Patrikem ne. Byl z toho trochu nesvůj. Hladil ji ve vlasech a trochu rozpačitě bloudil konečky prstů po linii jejích zad a boků. Oba ještě klidnili splašený dech. Kalhotky samy sklouzly zpátky na místo a ona teď cítila, jak nezadržitelně vlhnou. Opírala si o něj čelo a sledovala jeho penis. Vlhce lesklý, pomalu vadnoucí a stále ještě se poškubávající.
Polibek. Teď už krotký, jen s ozvěnou prožitého. To se jejich zvířata loučila a nechávala tu zpátky už jen Patrika s Lenkou. Na moment zaváhala. Potom sklouzla do dřepu a vzala mu ho do pusy. Sotva na pár tahů. Ta měkkost a poddajnost byla na jazyku příjemná. Uklidila ho a zapnula šortky. Zpátky na nohy. Ještě jeden polibek, tentokrát se směsicí jeho a jejích chutí na rtech. Patrikův pohled, překvapený, snad trochu zmatený.
“To neřeš. Dobrý to bylo.” broukla mu do ucha a pohladila ho po tváři. “Běž pro ty rohlíky.”
Poslechl, zvedl tašku z trávy a vydal se k brance. Lenka vyrazila k chalupě. Jeho mokro jí šimralo v kalhotkách. Pobaveně zavrtěla hlavou, jako by jí to mohlo pomoci uspořádat si myšlenky. Byla to ona, komu teď teklo semeno po stehnech a na zadku se červenal otisk jeho ruky. A přesto jí to bylo čím dál tím jasnější. To Ona ojela Jeho.
Do chalupy už to bylo jen pár kroků a za povlávající záclonou se rýsovala Sandřina postava. Viděla je? To je jedno. Byla zvědavá na následující rozhovor a už teď věděla, že jí přizná každý detail, který jí bude zajímat. Snad to nebude jejich poslední rozhovor.
