ČÁST PRVNÍ
„Co to je zase za nespravedlnost? To ty se jako budeš cachtat někde v moři a já budu sedět s koulema slepenejma k sobě v kanceláři tady v tom pražským vedru?“, čílil se Pán, když se dozvěděl, že mě můj tehdejší přítel bere na dva týdny na dovolenou.
Pán se mi následně celý další týden neozval, a já si tak naivně myslela, že mi výlet k moři dopřeje. To jsem se ale šeredně zmýlila, neboť večer před odletem mi od něho přišla tato zpráva: „jestli se těšíš na zejtra, tak se těšíš zbytečně, protože nikam neletíš !!!“
Celá jsem se z té smsky rozklepala a snad vůbec poprvé za dobu našeho D/s vztahu jsem se odvážila vzdorovat: „Jakože cože?!? Co tím máš na mysli? Přece mi nemůžeš zakázat, abych se svým klukem odletěla na 14. denní několik měsíců plánovanou a zaplacenou dovolenou? To už by bylo trochu moc, nemyslíš?“
„Nesnaž se být vzpupná, nebudu se opakovat. Ty zkrátka zítra nikam neletíš! Poletí jen on, a pokud budeš poslušná, možná ti dovolím za nim odletět pozítří. Zde máš počáteční instrukce: občanku si zítra necháš doma a s sebou na letiště si vezmeš jen ten tvůj prošlej pas. Další průběh není nutné popisovat. Vyčkej na letišti dalších pokynů.“.
Ach jo, co jsem mohla dělat.
Druhý den ráno jsem dorazila domů ke svému příteli, auto zaparkovala k němu do garáže a předstírala, že je vše zalité sluncem.
On měl skvělou náladu a celou cestu taxíkem na letiště mně neustále opakoval, jak moc se na naši první společnou dovolenou těší. Na letiště jsme dorazili tak akorát, prošli bezpečnostní kontrolou a abychom nemuseli stát ve frontě na odbavení, dali jsme si na stojáka drink v baru naproti, a dostavili se na boarding jako jedni z posledních, až když fronta opadla, a ostatní cestující se mačkali venku v autobusu.
Strategicky jsem si stoupla za mého přítele, aby se odbavil první. Následně jsem podala personálu na přepážce svůj doklad já, a mladý brigádník mi plně dle mého očekávání sdělil, že pas je prošlý a otázal se, zda u sebe nemám jiný platný doklad totožnosti.
Jasně, že jsem ho neměla. Moje občanka ležela založená v rozečtené knize v ložnici na nočním stolku. Snažila jsem se působit překvapeně, a do karet mi hrálo také to, že to byl v podstatě již last call, a tak můj odbavený přítel, od kterého mě dělila boarding gate, neměl dostatek prostoru reagovat, a já tak byla ušetřena vysvětlování, proč místo občanky, o které je o mě známo, že ji s sebou nosím v peněžence neustále, i když jdu jen pod barák k vietnamcovi pro víno, mám s sebou jen prošlý pas, a jak je možné, že jsem si toho nevšimla, přestože preciznost je mé druhé já.
Věc se k mé výhodě udála tak rychle, že se můj překvapený přítel zmohl jen na to souhlasit, že odletí sám, a já za ním dorazím prvním možným letem, a než se z toho šoku vzpamatoval, já už si to kráčela přes celý letiště zpátky směrem k východu.
...pokračování...
