Anna se loudala do petřínského kopce. Na štěstí teď bývaly teplé zimy. Ledovka roztála a na cestě se blyštěly kapky vody. I tak byl pro ni výstup namáhavý.
Šla pomalu a opatrně, každých pár metrů zastavila, aby popadla dech. Opřela se o hůl a shlížela na pražské panorama.
Dříve chodila na Petřín často, ale poslední dobou jen jednou ročně. Vždy ve stejný den. Za vzpomínkami.
Bylo čtrnáctého února.
Mraky, vespod ocelově šedé, částečně zakrývaly oblohu a propůjčovaly paprskům barvu, kterou Anna vídávala v kostele na Malé Straně. Chodívala do něho s maminkou, když byla malá. Sedávala v lavici, neposedně pohupovala nožkama a dívala se znuděně kolem sebe. A jednou si toho všimla. Ranní slunce svítilo do bočních oken podlouhlé lodi, dopadalo na kamenné zdi a vzduch pod klenbou jakoby zářil vnitřním světlem a přibližoval strop k jejím doširoka otevřeným ústům.
Podobné světlo viděla Anna i nyní. Stála u sochy Karla Hynka Máchy a dívala se na Prahu koupající své střechy v oné podivné barvě. Po chvíli si povzdechla, utřela uslzené oči a odšourala se k lavičce.
Kolem ní prošel mladý pár. Vysoký klučina s kudrnatými vlasy a legrační dírou v uchu. Slečna měla krátký černý kabátek, nahoře rozepnutý a odhalující drobný hrudník v rozhaleném triku.
Anna se dívala za jejich vzdalujícími se postavami a vybavila si svá prsa, jež ve svém mládí dávala na odiv v sice decentní, vše zahalující blůzičce, její velikost však rafinovaně volila tak,, že knoflíčky praskaly pod náporem bujných ňader. Večer se vzrušovala vědomím, že v mezerách napjaté látky bylo možno zahlédnout více než bylo onehdy slušné. Vybavila si dekolt té slečny a usmála se nad myšlenkou, jak se měřítka od té doby posunula.
A nejen měřítka se posunula, posteskla si Anna. Její prsa visela volně v bílé halence, vysušena stářím a skleslá. V jednu chvíli byla Anna mladá a šťastná a pak přešlo několik let, zhuštěných a mlhavých, přehnaly se jak vichřice a kdoví jak ji zanechaly tady na lavičce po boku studené sochy, osamělou a smutnou. Svět kolem ní pádil a tepal způsobem, kterému nerozuměla.
Opět si povzdychla.
Mladý pár, který kolem ní prošel, se vracel zpět. Vypadali oba rozcuchaně a zamilovaně se chychotali. Anna si povšimla, že ze slečnina výstřihu zmizela podprsenka.
„Jsem stará, ale ještě bych si dala říci, mistře básníku,“ prohodila šeptem k soše, o níž měla pocit, že jediná je ochotna ji vyslechnout. Šedivou hlavu měla Anna sklopenou a působila sklesle. Nebe zlatavě, dramaticky zářilo.
Náhle si vedle ní kdosi přisedl. „A co vám brání?“ prohlásil příchozí a Anna překvapeně vzhlédla. Muž vypadal mladě, měl bystré oči a na tváři sotva znatelný úsměv. Zvláštní byl na něm jeho oděv. Kabátec s měděnými knoflíky byl rozepnutý, v nažehlené vestě vynikala bělostná košile.
Do klína jí položil čerstvě nařezanou kytici šeříku. Anna k ní přivoněla a ani jí nepřišlo divné, že drží v únoru rozkvetlý šeřík a že podstavec opodál zeje prázdnotou.
„Tak co vám brání?“ zopakoval muž znovu svoji otázku.
Anna se hořce pousmála. Snad považovala onen dotaz za pouhý žert. Gestem ukázala na svoji vetchou skořápku a tiše hleděla do dáli. Zamyšleně se ponořila do vzpomínek, do časů, kdy se jí zdálo, že žije a dokáže se radovat. Nyní jakoby obracela prázdné stránky poslední kapitoly, prostor pro poznámky, jenž bývá směšně zbytečný a po němž každý nevyhnutelně zjistí, že následuje jen tvrdá deska vazby, kniha dočtena. Konec, děkujeme.
Slza ji stekla po tváři. „Odešel,“ pravila sotva znatelným šeptem. „Uz dávno.“
Mluvila spíše pro sebe, ale neznámý ji bedlivě poslouchal. Vážnou tváří pokýval na znamení, že chápe.
„Chybí vám,“ řekl a věcné konstatování z úst neznámého mladíka donutilo Annu, aby odtrhla oči od pražských věží a střech. Zahleděla se hloubavě do jeho zářivých očí a zeptala se: „Kdo jste?“
Tvář mu zkřivil šikmý úšklebek a s pohledem do dáli odpověděl: „Někdo, kdo uměl milovat. I ublížit,“ dodal kývaje hlavou a Anně se zdálo, že i jemu se v oku zaleskla slza. „Někdo,“ pokračoval muž, „kdo žil životem zhýralým a marnotratným.“
Zvedl se náhle z lavice a odcházel. Za jeho vzdalujícími se kroky slyšela melodický hlas odříkávat:
„Pode mnou tak ačkoli hrob zívá,
Síla poslední ve mně umírá-
V svět má duše ouzkostně se dívá,
Duch ve náruč vlast ještě sevírá,
I ač poslední strach prsa ouží,
Jednou ještě v svět duch touží;
Však již darmo a darmo se souží…“
S posledním slovem slunce vzplálo. Střechy se zaleskly až Annu v očích zabolelo. Když mhouřící víčka opět do široka otevřela, žasla nad tou proměnou. Její ruce, složené v klíně, byly plny života. Pryč byly stařecké skvrny i hluboké vrásky, bělostná kůže kypěla zdravím. Nad jejich hřbety se dmula prsa taková, jaká si pamatovala ze svého mládí. Světlé kadeře rámovaly obličej, krásný a hladký. A dole ve svahu kdosi mával. Zdálo se, že na ni. Nízké zimní slunce jí svítilo do očí. Kryla si je a snažila se rozeznat tmavou siluetu, jež s paprsky v zádech spěchala jejím směrem.
Uslyšela volání. Znělo radostně a jí se zdálo, že ten hlas zná. Náhle se roztřásla. Z toho hlasu zmizel chrapot a byl poněkud vyšší, než jak si jej pamatovala, ale poznala ho. To on míval takový. Kdysi dávno - tenkrát, když se poznali. Jak mohla váhat?!
Prudce se zvedla a rozběhla se mu vstříc. Tak moc se jí třásla kolena, že po prvním kroku upadla. Zvedla se, znovu upadla. Opět se vydrápala na nohy a letěla ze svahu. Její tělo, jež se vynořilo z hlubin času, zářilo radostí a mládím. Sotva si uvědomovala, že se jí po tváři valí slzy.
„Františku!“ křičela z plných plic a vrhla se mládenci do náruče. Chytil ji a pevnými pažemi přenesl energii do piruety, kterou roztočil Annu tak, až jí sukně zavlála. Jejich ústa se spojila a s lačnící vervou vychutnávala vzájemnou blízkost, vůni, teplo.
„Anno,“ zašeptal mládenec, když se od sebe odtrhli. „Chyběla jsi mi.“
„Jak jsi -?“ kroutila Anna hlavou, ale zarazil ji. Dal si prst před ústa, aby nemluvila.
„Zemřel jsi. Před lety. Jak-.“
Podruhé ji přerušil dlouhým polibkem, vláčným, pomalým, vášnivým. Anna nechápala, ale pod jeho doteky ztrácela sílu v nohou. Opět. Hlava se jí točila a v podbřišku ucítila něco, co necítila řadu dlouhých let. Přitiskla se k němu pevněji. Prsty mu hladila šíji a hrála si s konečky jeho vlasů. Tiskla se k němu hrudníkem a jeho ruce byly stále odvážnější.
Lehli si na stráň u hustého keře. Únor byl teplý, ale zem stále chladná. Sklonil se nad ni.
„Tolik jsi mi chyběla,“ zašeptal jí do ucha pohladil po vlasech. Pomalu ji svlékal a každý jeho pohyb byl prodchnutý citem, úctou a láskou.
Studený větřík se dotkl její odhalené kůže. Bradavka se stáhla a ztvrdla. Zahřál ji svou horkou dlaní a po dalším vášnivém polibku do ní pomalu vnikl.
Po dlouhé době vlhká, uvědomila si Anna s jistým uspokojením, když cítila úd hladce klouzat do svého těla. Tělem ji projela vlna rozkoše. Propnula se a zaklonila hlavu. Potichu vydechla. Vychutnávala si každý jeho dotyk a polibek, každý pocit slasti přicházející z klína. Příjemné mravenčení, chvění vysílající svá tykadla k podbřišku a chvílemi brnkající na struny páteře a vystřelující do celého těla. Rytmicky vzdychala.
Pak sevřela jeho zadek dychtící dlaní a nenápadně jej vyzvala ke zvýšení tempa. Pochopil okamžitě - četl v ní jako ve stokrát přečtené knize. V knize, jež prošla nesčetněkrát jeho rukama a jejíž stránky i obal mu byly důvěrně známé, ohmatané; však o to víc milované.
Anna se zadívala do Františkovi tváře a viděla, že se usmívá. A nebe nad nimi mělo stále tu zvláštní zlatou barvu. Keř šuměl.
Ač se smála, po tváři jí tekly slzy. Zavřela oči. Pomalu spěla k vrcholu a cítila, že stejně tak i on. Přitiskla se na jeho ústa a nechala jeho rty, aby zdusily její výkřik. Její tělo se chvělo. Zmítalo. Cítila, že prsty zatíná do hlíny.
Z orgastického dozvuku ji vyrušil hlas mladíka z lavičky:
„Jednou ještě v svět duch touží;
Však již darmo a darmo se souží…“
Otevřela oči. Ten podivný mladík stál nad ní a vztahoval k ní ruku. Usmíval se.
A kousek za ním stál František. Převlečen byl do svatebního obleku a slušelo mu to stejně jako tenkrát v kostele. V tom na Malé Straně, kde ranní světlo zářilo zlatem podobně jako dnešní obloha.
I on se usmíval. Nabídnuté rámě ji zvalo, aby se postavila vedle něho.
Uchopila nabízenou ruku a zatímco se zvedala, všimla si modrých světel. Blikaly všude kolem a rušily to krásné světlo.
„Můžeme?“ zeptal se mládenec.
Kývla.
Kdesi v dáli se ozývaly hlasy. Neklidné, vzrušené. „Nedýchá!... Raz, dva… Jeden miligram adrenalinu…“
Byly naléhavé, ale cizí. A Annu už nezajímaly.
Přijala Františkovo rámě a zeptala se: „Kam půjdeme, drahý?“
Přitiskl ji k sobě a odpověděl: „A záleží na tom?“
