Údolím řeky Isère, horským knížectvím Dauphiné, směrem ke Grenoblu se v poledním vedru pomalu šinula skupina jezdců a několik plně naložených vozů.
„Můj pane, neodpočineme? Tvůj kůň říká mému koni, že vedro je větší jak vloni. Zde studánku znám, čistou jako panna, co vlasy své rozpustila z rána, tak stružky z ní cestu si klestí, jen pohleď, pane, jaké štěstí.“
„Noeli, nech už svých veršů, kdo to má celý život poslouchat.“
„Můj milovaný pane Fredericu, víš, že každé tvé přání je mi rozkazem.“
„Kdybys, šašku, nebyl tak výtečným bojovníkem, nechal bych tě někde cestou vsadit do klády, ale máš konečně pravdu jako vždy. Lépe bude odpočinout. Vždyť náš domov je kousek, jen krkolomné stoupání. Nevím, jestli vozy vše zvládnou.“
Vysoký mladý jezdec na černém koni, v rezavém lehkém plášti přehozeném přes kroužkovou zbroj, zastavil a počkal, až ho dojel první vůz.
„Otče Raphaeli, co náš zajatec? Vlastně ani není zajatcem v pravém slova smyslu. Už se probral?“
„Ne, můj synu, uvidíme na hradě. Vše je v rukou Božích.“
„Říkal jsem ti, pane, chtělo to ránu z milosti, aby se netrápil. A stejně, vždyť je to nepřítel, myslíš, že za něj někdo dá velké výkupné?“
„Milosrdenství neděláme z prospěchu, ale pro lásku Boží, Giralde.“
„Tak, tak Fredericu, jsi čestný chlapec, stejně jako byl tvůj otec. Uvidíme, co náš doktor, a můžeme poslat do Grenoblu,“ dodal mnich a pobídl koně.
Utábořili se na chvíli u studánky, kam neustále přitékal pramen vody z rozpukané skály. Přetékající voda byla nasměrována do dřevěného žlabu pro napájení koní a hnaného dobytka.
Mladý hrabě Frederic si vzal od šaška Noela džbánek vody. Posadil se na kmen jedle, jen částečně opracovaný, položený na dvou plochých kamenech. Tahle výprava byla velice úspěšná. Jednak knížectví Dauphiné patřilo částečně pod Svatou říši římskou a císař Barbarossa je za pomoc proti italským městům bohatě odměnil. Tady byla různá hrabství a různé zájmy. Jednak i Francie a také biskup v Grenoblu si dělali velké nároky. Jejich nedobytný hrad Nid ď Aigle vysoko ve vápencových strmých skalách Západních Alp, Chartreuse, byl skvělým útočištěm už několik generací. Až do jednoho dne podlé zrady. Do dne, kdy ztratil víru v život. Kdy ztratil člověka, co mu byl vším. Pascala. Budou to dva roky. Věřil, když odešel k císařské armádě, že si i jeho najde smrt. Přestože byl vždycky v prvních liniích, vyhýbala se mu obloukem. Dostal se se svými muži ze všech bitev. Byli jediní, co neměli žádné ztráty na životech. Vrací se k Pascalovu hrobu.
„Můj pane, vzpomeň, když jsi mi říkal při odjezdu, že odcházíš zemřít. Vidíš, vrátili jsme se, žijeme, přestože jsme šli smrti vstříc. Asi nás Pán bude potřebovat na jiném místě jak v nebi.“
Frederic se otočil ke svému šaškovi.
„I ty jsi byl stejně jako všichni mou ochranou. Díky, pojedeme domů, chci se pomodlit v kapli u Pascalova hrobu.“
Hrad, pokud by k němu nevedla dlouhá serpentina zasekaná do skal, by se dal lehce přehlédnout. Směrem k řece ze severní strany bylo vidět jen hradby napůl vylámané, napůl dostavěné z vápencových bloků, strážní věž a bránu, rovněž vylámanou ve srázu. Zastavili dole. Pomalu se spouštěl padací most a po serpentině k nim sjeli dva jezdci s lany. Nejprve se se všemi přivítali. Pak lano připevnili s pomocí vojáků na silný dřevěný sloup. Hned se objevil veliký koš, kterým se přepraví většina nákladu, takto vzniklou lanovkou. Ostatní, mimo muže zaměstnané přepravou, vyjeli nahoru a mizeli v útrobách hory. Zato z jižní strany bylo vidět celý hrad, vestavěný do skal. Nejdál vysokou strážní věž s úzkými střílnami, hradní kapli, mohutný donjon spojený v poschodí s hradním palácem. Bokem sýpku, stodoly, stáje, plno dalších budov, ovocný sad a pastviny. Všechno bylo obklopeno dalšími strmými srázy. Tento pohled znali jen obyvatelé hradu.
Frederic odvedl svého koně do stájí. Postupně se se všemi, které potkával, vítal objetím. Dva roky na cestách, v boji a v touze zemřít? Copak si někdo může přát vlastní smrt? Zamířil do své komnaty. Na rámu otevřeného okna seděla bílá holubice. Když šel blíž, vzlétla. Svlékal válečnou zbroj. Zajde do lázně. Ale nejprve do kaple. U svého lože pohlédl na malý obraz na desce. Pascal. Jemná tvář, světle hnědé vlasy s nazlátlou vlnou nad čelem. Tvář, jejíž každý kousíček tak podrobně znal. Nadzvedl ruku v náznaku pohlazení. Pak jen srovnal svůj plášť a pustil se malým točitým schodištěm dolů. Prošel nádvořím ke kapli, stejně tak jako jiné stavby zaklesnuté v blocích vápence. Zašel k postrannímu výklenku. Poklekl u náhrobního kamene z bílého mramoru. Ve váze byly čerstvé květy ze zahrady a z luk u Isèry. Modlil se a chvíli vzpomínal. Znovu vyvěral na povrch hluboký žal do teď utlumený válečnými událostmi. Vyšel k lázni. Na nároží protější stavby hradního paláce, starého skriptória a knihovny mu padla do oka ruka s několika drápy. Prý ruka ďábla, co mařil výstavbu kaple. V kamenném pilíři je zazděný a jen jeho ruka se snaží o osvobození. Kolik takových pověstí slýchal už od dětských let. Najednou se zdálo, jako by se pohnula. Znovu mu připomněla všechnu prožitou hrůzu. Pomsta. Ano, vždyť poslední dva roky byly jen pomstou. V každém z nepřátel viděl Pascalova vraha. V každém ho znovu zabíjel. Armela. Jméno, co splynulo se všemi démony temnoty a zla. Nikdy před tím netušil, jak děsivá může být nenávist. Jak dokáže zlomit i jeho. Pocítil znovu chuť po pomstě. Byla tu. Rostla v jeho utajovaných představách.
V lázni bylo plno. Už z venku slyšel pokřik svých mužů. Rozeznával jednotlivé hlasy. Girald, Desmond, Fares, Yvon, Vick. Jsou šťastni. Vrátili se zdraví, bohatí, s válečnou kořistí ke svým ženám a milenkám. Lázeňský měl plné ruce práce. Mnozí se zbavovali dvouletých plnovousů, aby vypadali zase mladě. Frederic si jen promnul nepatrné strniště za pár posledních dnů. Lázeňský pomocník, chlapec, kterého dva roky neviděl, neskutečně zkrásněl. Už nebyl nohatým výrostkem, ale celým mužem. Když vyzvedával putny s vodou do kádě, bylo vidět svaly na rukou i pevná stehna. Jeho rouška a kraťounká košile víc poodhalovaly jak skrývaly. Když se Frederic zbavil šatu, viděl, že jeho tělo není zdaleka umrtvené žalem. Krása mládí před ním udělala své. Jeho muži se postupně vytráceli, až zůstal s mladíkem sám.
„Pokud mě neklame paměť, tvé jméno je Michel.“
„Jistě, můj pane. Prosím, sděl mi všechna svá přání. Ještě jsem tě v lázni neobsluhoval, je to pro mne velkou ctí, pane Fredericu.“
„Přání? Jedno přání, můj milý, mi nesplní nikdo. Mrtví zůstanou mrtvými. A mne smrt míjela každý den. To měla být má nevěsta. Jsem jiný. Já se netěšil domů jako všichni mí muži po dvou letech. I můj šašek toužil po návratu. Má jednou tolik let. Přišel k mému otci, když jsem se narodil. Vyhrál ho v kostkách. Netušil, co s ním, a tak se stal mou chůvou. Ale i mým rádcem a rytířem. Blízkým člověkem, kterému je možno svěřit se se vším. Ale někdy má člověk tajemství, která se bojí vyjevit i sám sobě.“
„Můj pane, vím, moc mne neznáš, ale budeš-li chtít, cokoliv řekneš, bude u mě v bezpečí.“
„Jsi hodný, nevím, proč jsem si tě nevybral do své družiny, lazebník nám chyběl, snad jsi byl příliš mladý?“
„Jen tak vypadám, můj pane, čtrnáct mi bylo už dva roky před tvou cestou.“
„Tedy osmnáct? V tvých letech máš jistě už ženu, nebo dívku. Která je tou šťastnou?“
„Ach, můj pane, žádná.“
„To musíme napravit, chceš? Zajedeme do Grenoblu. Najdeme hezkou, milou i bohatou.“
„Prosím, ne, můj pane, dívky nejsou mým osudem.“
„Chceš říct, že jsi jako já! No netvař se tak, všichni to zde ví.“
Hoch přkývnul.
„Tak že tě sem dali, abych…“
„Ne, prosím, není v tom nic nečestného. Jen všichni ti, pane, přejí, když ne lásku, tak aspoň uvolnit tvému tělu. Bojí se o tebe, můj pane. Já také. Vím, že nemohu čekat víc. Ale posloužím ti rád, když budeš chtít.“
„Nevím, zdali se zlobit, nebo být vděčný. Vidíš, mé tělo tě chce. Víš, kde je má komnata? Zhasni louče a svíce. Budu tě čekat, Micheli.“
Frederic přehodil přes nahé tělo plášť a vyšel do tmy. Další pochodeň svítila na rohu knihovny. Když ji míjel, něco ho uhodilo do pláště. Zřejmě se uvolnil nějaký malý kámen. Uviděl ho na dláždění, sebral a strčil do měšce. Někdo by na něm mohl uklouznout. Třeba Michel. Najednou ucítil divný chlad. Víc jak dva roky nikoho neměl. Teď se mu něco takového zdálo nemožné. Jak mohl vydržet? V ložnici zapálil svícen a dvě loučky v držácích.
„Mohu, můj pane?“ ozvalo se za dveřmi.
Shodil svůj plášť s měšcem na řemínku. Z Michela sundal košili. Jejich těla na chvíli zazářila v mihotavém světle. Pocítil až ukrutnou bolest ve slabinách. Vyzvedl chlapce na kraj postele. Začal pronikat dole svým penisem a jazykem do otevřených úst. Všechno spalující vášeň si je zcela podrobila. Venku se zvedl vítr a několikrát uhodil s okenicí. Pak v jeho poryvech jako by zazněl chraplavý smích. Ale vše se utopilo v divokém rytmu jejich těl.
Leželi vedle sebe, schvácení a zpocení, vyčerpaní dlouho potlačovanou touhou. Michel vzal svoji košili a láskyplně otíral Fredericovo tělo.
„Od zítřka budeš mým osobním sluhou. O tvých povinnostech tě poučí Noel. Tohle ovšem nebude tvá povinnost, nechci tě násilím a doufám, že jsi to tak bral i nyní. Budeme si vzájemně poskytovat dobrodiní lásky. Tělesné lásky. Má duše už dávno zemřela a je pohřbena s Pascalem. Rozumíš?“
„Ano, můj pane. Vždy budu připravený poskytnout ti vše, co rozjasní tvé tváře.“
Michel začal líbat Fredericovu ruku. Viděl, jak se znovu začal zvedat pánův penis. Jeho rty se pomalu přesouvaly k němu. Objal ho a zasouval dál do úst. Cítil zrychlený dech. Hned na to ho uchopily svalnaté paže. Frederic se otočil, aby se jeho ústa zmocnila už stejně tvrdého penisu svého protějšku. Zcela propadl iluzi Pascala. Kolik takových nocí probděli v hrátkách s nikdy nekončící chutí po životadárné tekutině.
„Pascale, lásko moje, vrať se mi. Bůh mi nedopřál smrti, abych byl s tebou,“ horečnatě si v duchu opakoval. „Snad mi tě nabídne sám ďábel? Nebojím se pekelných nástrah. Tolik po tobě toužím, Pascale.“
Když pocítil prudké výstřiky, znovu se rozezvučel vítr a nemilosrdně přirážel ke zdi neupevněné okenice. Zablýsklo se spolu s rachotem hromu, který udeřil někde velice blízko. Zřejmě do vrcholků daleko vyšších skal nad nimi.
„Zavřu okna a okenice, pane.“
„Ne, zůstaň, jak jsi.“
„Mohlo by…“
„Tak ať, nezalekneme se bouře. Už dávno opanovala moji mysl. Chci tě stále víc!“
„I já, můj pane.“ Michel se rychle pokřižoval. Nevěděl si rady. Viděl, že Frederic je zcela v zajetí drásavých vzpomínek na Pascala. Nyní už není pomocníkem v lázni, ani pánovým sluhou, ani jeho milencem. Stal se zhmotněním snů. Přijal svou roli a chtěl by ji hrát oddaně a věrně. Cítil palčivou bolest, když se Frederic snažil vysát poslední kapky spermatu uvízlé v močové trubici. Ale všechno bylo vyváženo dalším laskáním, ždímáním, třením a honěním. Jeho mladé silné tělo odolávalo náporu milostných hrátek, které kdysi Frederic s Pascalem dovedli k dokonalosti.
Venkovní bouře jim občas chrstla na jejich těla spršku vody. Nevnímali ji. Frederic opět zaklesnutý v Michelově těle téměř ztrácel vědomí. Jeho hoch slyšel ta šeptaná vroucí slovíčka: „Miluji tě, můj Pascale.“
Bál se jakkoliv narušit pocit svého milence. Když pán usnul, opatrně upevnil okenice a zavřel okna. Poslední blesky se vzdalovaly a po čase byly jen světelnou kulisou temného nebe. Michel přikryl svého pána a lehl si na okraj postele.
Ráno ho Frederic poslal za Noelem. Šašek byl rád. Podařilo se konečně Frederica vrátit k životu. Jen s obavami očekával, jak dopadne jeho setkání s přivezeným, raněným zajatcem. Sám nedokázal posoudit, zda jde o dílo Boží, nebo temných sil. Všechno od prvopočátku bylo na hraně lidského bytí.
Před pár dny se ještě pohybovali na území bojiště. Spěchali, lidská i koňská mrtvá těla se v letním horku začnou rychle rozkládat. Nemá je kdo pohřbít ani spálit, zvěře, která se při takových příležitostech přiživí, je málo a mrtvých mnoho. Když viděli před sebou rozlehlé bojiště, zvolili boční cestu okrajem lesa s hlubokými výmoly, vytvořenými při jarních táních. I zde byl hlouček mrtvých těl. V jámě ležel kůň, který zřejmě při pádu zavalil svého jezdce. Svědčila o tom ruka držící stále meč.
„Můj pane, pojeď sem, rychle, při svatém Jiří, ten meč se hýbe,“ volal jeden z rytířů, Desmond.
„Meč se nemůže hýbat sám, ale ruka, co ho svírá,“ dodal Yvon.
„Odvalte tu mršinu koně,“ přijel blíž Frederic.
Několik mužů zapáčilo kopími a meči. Pod koněm ležel muž v kroužkové zbroji, podle znaku na štítě Ital, v tratolišti krve. Stále svíral meč.
„Chce to ránu z milosti, ať se netrápí, stejně je to nepřítel,“ usoudil Girald.
„Otče Raphaeli, pokrop ho svěcenou vodou, než skončí svoji pouť.“
„Přece ho nechcete zabít, je těžce raněný, zřejmě statečný rytíř, když tu přežil tak dlouho, vezmeme ho s sebou.“
„Můj pane, vždyť takové jsme zabíjeli na potkání, je to Ital.“
„Ale ve válce, v boji muž proti muži. Tento nám nic neučinil. Nestál proti nám. Očistěte ho, ošetřete, naložte. Brzo budeme doma, vydrží-li, náš doktor ho ošetří.“
Včera při příjezdu, když mu sundali provizorní obvazy a dokonale omyli a vyčistili rány, nevěřícně zírali, koho mají před sebou. Byl to mladík ve věku Frederica, vysoký statný muž, který byl k nevíře podobný Pascalovi.
„To bude pro Frederica rána, sotva se zdá, že zapomíná na všechno minulé, a hned připomínka jeho dvojníkem.“
Jejich mladý pán právě přicházel.
„Co náš raněný, je na tom lépe?“
„Můj milý, asi je, jen ještě nevnímá, ale máme obavy o tebe,“ pokynul mu Noel.
„Šašku, co je to za nesmysl. Dnes se konečně cítím dobře, díky…“
Frederic zcela ztuhnul. Na posteli před ním leželo nahé, místy obvázané tělo. Tělo, které tak dobře znal. Nebylo pochyb, že raněný mladík je neskutečnou kopií mrtvého Pascala.
„Už promluvil?“
„Ne, můj pane, ale na měšci a na torně má Oliviero, zřejmě své jméno.“
„Oliviero,“ řekl Frederic a sotva slyšitelně dodal, „Pascal.“ Sedl si na malou trojnožku u lůžka.
„Připravte půlenou komnatu v donjonu. Ať tam má pohodlí větší než já. Pošlete pro lékaře do Grenoblu a pro Aidena do Lyonu.“
„Promiň, můj pane Fredericu, Aiden je jeden z nejdražších lékařů v okolních zemích. Ani nevíme, jestli ten mladík přežije. Snad za pár dnů.“
„Ihned, nešetřete. Micheli!“
„Ano, můj pane.“
„Ručíš mi, že o něj bude postaráno, na vše dohlédni, podáš mi zprávu. Jdu do kaple.“
Frederic se otočil. Jeho výraz ztvrdnul. Na krku mu naběhly žíly. I tak ho znali. Vždy před nadcházejícím bojem.
Mlčky prošel ke kapli. Dveře nechtěly povolit, až po silném zatlačení. Poklekl u bílého mramoru. Zvadlé květy se skláněly jako zvony. Ruce sepnuté k modlitbě sklouzly k náhrobku.
„Pane, za co mě trestáš, proč mi nedovolíš spočinout s mojí jedinou láskou. Ta vidina je dalším trestem, tvoje dílo, nebo zrůd pekelných?“
Pocítil, jak ho zaplavovala znovu nenávist. Kdo bude Armelem, kterému uťal hlavu?
Před kaplí stál Michel. Nedokázal pochopit, co se stalo. V noci byl tím nejšťastnějším za celý svůj život a najednou je všechno pryč? I on byl vyděšený z podoby zraněného, ale prý se to stává, každý člověk má svého dvojníka, jen se málokdy potkají. Vycházející Frederic mu pokynul. Šel uctivě za ním. Půlená komnata se mnoho let nijak nevyužívala, přesto z pověry byla stále udržovaná a připravená. Prý v ní kdysi nějakou dobu věznil jeden z žárlivých předků svou milenku. Byla zařízena největším tehdejším přepychem. Arabskými koberci, kůžemi lovné zvěře, truhlami, sedátky, dokonce i obrazy a soškami. Lehátka, postel. V boku prevét a na druhé straně za zástěnou koupací dřevěná káď. Dva velké krby. Okna se skly v olovu s mřížemi. Druhá menší místnost měla podlahu výš a různými průhledy se dalo sledovat, co se vedle děje. Všechno bylo připraveno a také na nosítkách přepravili zraněného. U jeho postele se budou střídat ošetřovatelé. Přijeli dva nejlepší lékaři z Grenoblu. Frederic tu ponechal i šaška a Michela.
Když se vrátil do paláce, uvědomil si, že v měšci má kus kamene, co včera spadl z nároží. Vyndal ho. Byl to dráp z ruky ďábla. Zavřel ho do malé dřevěné kazety. Jako by za dřevěným obložením uslyšel hrubý smích. Nalil si vysokou sklenici rudého vína. Když ji bral do ruky, uslyšel cinknutí. Ale druhá číše stála na polici bez pohybu. Víno mu zachutnalo svojí těžkou kořenitostí. Nalil si další a další. Z vysokého džbánu rychle ubývalo, až najednou byl prázdný. Sesul se na postel a jeho hlavu ovládly sny.
„Dnes, můj milý Noeli, si vyjedeme na pojížďku. Objeď mou družinu, vezměte jídlo. Tři čtyři dny strávíme na cestách. Chci projet Hadími průsmyky.“
„Mohou být zavalené po jaru.“
„Copak, šašku, nemáme silné paže?“
To je celý on, pomyslel si Noel. Nic mu není překážkou. Až na jednu jedinou věc. Jeho zájmem nejsou dívky, ale chlapci. Přestože věděl o tomto vztahu, že je zakázaný, trestaný dokonce smrtí, nic ho neodradilo. Tady doma si všichni zvykli. Otec Raphael mu domlouval marně. Jen dosáhl toho, že navenek se tak projevovat nebude. Ani biskup v Grenoblu nebyl ničemu takovému nakloněn, stejně jako dauphin Guigues V., vládce jejich knížectví. Před cizími bylo nutné mít se na pozoru.
Mladý Frederic často zajížděl se svými vrstevníky rytíři do Grenoblu, kde bylo několik nevěstinců. Mimo ženy a dívky tam bylo vždy i několik chlapců, jen nebyli tak na očích. Ostatně se říkalo, že i biskup má mezi nimi oblíbence. Tam se dokonale seznámil s tajnou a zapovězenou neřestí, zvanou též podle Bible sodomie.
Hadí průsmyky byly skutečně úzké a neprojely jimi vozy ani dvoukolka. Koňmo se stávaly rychlou zkratkou na obchodní cestě do Turína. Toho rána vyjeli časně. Vycházející slunce svítilo přímo do úzkých průrv, za léta vymletých vodou potoků. V úzkých místech bylo nutné procházet i vodou. Když se odpoledne dali jednou úžlabinou, dorazili k horskému statku hrabat z Modane. Přivítal je jeden ze synů hraběte, Armel. Vysoký zamračený třicátník nejevil žádné nadšení z jejich návštěvy. Až když zjistil, o koho jde, poněkud se změnil. Přivedl svoji sestru Adelii, nechal připravit pohoštění a taky je pozval na jejich hrad. Frederic ani nikdo z jeho mužů neměli z této návštěvy dobrý pocit. Rozhodli se k návratu. Večer se uložili k spánku pod skalním převisem. Po půlnoci vzbudila stráž Frederica. Nějaký mladík přijel na koni a chce s ním mluvit. Poprvé uviděl Pascala a zcela ztratil hlavu. Chtěl se dostat do Grenoblu, žádal, aby ho schovali. Pronásleduje ho nevlastní bratr Armel se svojí družinou. Bojí se o život. Hned přestrojili koně a změnili i jeho oblečení. Znovu ulehli. Když dorazil Armel, řekl, že jejich nevlastní bratr je nemocný, nesvéprávný a musí být pořád pod dozorem. Je velmi nebezpečný sobě i okolí. Pak usoudili, že zřejmě jel na opačnou stranu k Modane. Ráno se co nejrychleji vraceli Fredericovi muži na hrad s Pascalem. Nemohli ani uvěřit jeho vyprávění. Armel a Adelie byli dětmi první manželky hraběte. Když zemřela a on se podruhé oženil, narodily se další tři děti, chlapci. Armel je všechny nenáviděl, a jak mohl, ubližoval jim. Když měl Pascal asi dvanáct let, utopil se ve fontáně jeho starší bratr. Nikdo nechápal, jak to bylo možné. Byl zdravý, silný a uměl plavat. Po letech se Pascalovi přiznala stará služebná, že všechno viděla. Hoch krmil ryby v kamenné nádrži fontány. Zezadu se připlížil Armel a uhodil ho do hlavy kusem dřeva. Ten přepadl přes okraj a utopil se. Mladší bratr zemřel nedávno na podivnou otravu, stejně jako jejich otec. Pascala chtěli oženit s italskou kněžnou. Přiznal se jí, že miluje muže. Sešlo z téměř hotové události. Začali ho sledovat. Jeho milence, mladého syna lovčího, nechal Armel usmýkat koňmi. Před tím mu odřezal genitálie a rozpáral břicho. Našli mu další bohatou nevěstu a pohrozili stejnou smrtí, když něco nevyjde. Proto se rozhodl za každou cenu utéct.
Přišel nádherný rok jejich života. Vzájemná láska je stále víc sbližovala a nic jí nestálo v cestě. Bohužel byli příliš zaslepeni pocitem štěstí. Armelovy plány získat bohatství přes Pascala ztroskotaly. Nesnesl zvěsti o jeho lásce. Na oko se přijel usmířit. Dokonce i přiznal, že přes sňatek doufal v rozšíření jejich rodinného bohatství. Ale bratrovi tu zakázanou lásku přeje. Vypadá to, že jejich sestra Adelie bude tou šťastnou s jedním italským knížetem. Začal jezdit se svojí družinou na časté návštěvy. Přitom jen narůstala jeho nenávist a touha po děsivé pomstě.
Frederic přislíbil pomoc biskupovi v Grenoblu. Jeden z loupeživých rytířů se zmocnil jeho statků. Vždyť to budou jen dva tři dny. Ani se s Pascalem nijak neloučil. Nechtěli se spolu ukazovat ve městě. Armelovi zvědové mu přivezli zprávu. Ten se vypravil uskutečnit svůj ďábelský plán. Na skalním hradě zůstalo jen pár strážců a několik rytířů. Vojáci odjeli s Fredericem. Armela s družinou vpustili do hradu, vždyť sem poslední dobou často jezdil za svým bratrem. Armel uspořádal hostinu pro pár rytířů, co tu zůstali k ochraně hradu. Strážím a vojákům poslal víno. Ve všem byl jed. Těch pár, co se nenapili, zavraždili Armelovi lidé. Uzavřeli hradní nádvoří, aby se dovnitř nedostali sloužící ze druhé jižní části hradu. Přemohli Pascala, strhli jeho oděv a ve sklepě vězení ho přivázali na mučicí stůl. Nejprve ho Armel pálil rozžhaveným železem. Ztrhal mu nehty a dál s ním naložil jako před časem se synem lovčího. Odřezal mu genitálie a vydloubl oči. Rozpáral břicho. Nakonec ho proklál rozžhavenou železnou tyčí. Hned na to se vracel do Modane. Když vyjeli z hradu, snažili se zapálit padací most. Jenže ten byl navlhlý a nehořel. To už se pomocí žebříků a lan dostali muži z hospodářských budov a stájí. Vyjeli hned do Grenoblu. V půli cesty potkali vracejícího se Frederica s rytíři a vojáky. Po návratu viděli jen mrtvé. Pascalovo tělo uložili do rakve a pohřbili v narychlo vykopané a vylámané hrobce.
Po pohřbení i ostatních na malém hřbitově v údolí, shromáždil Frederic opět své rytíře a vojáky. Vyjeli se pomstít. Zvolili jinou, i když delší cestu. Správně odhadli, že Armel je bude čekat nad Hadími průsmyky. Tam se bránit, když jel kůň za koněm a nebylo možné nikam odbočit ani se seskupit, bylo zcela nemožné. Uviděli je pod sebou. Lučištníci se pomalu přikradli. Na daný povel vyletěl roj šípů. Pak přišly na řadu kopí a meče. Všichni byli pobiti. Přivedli Armela.
„Dám ti ještě možnost, dejte mu meč.“
Jejich zápolení netrvalo dlouho, když Frederic uťal Armelovi hlavu.
Po návratu nevycházel dva dny z kaple. Odmítl i přítomnost otce Raphaela. Když vyšel z kaple, byl to zcela jiný muž. Nikdo ho neviděl usmát se. Jeho krásný obličej zestárnul a zhrubl. Šílená nenávist ho zcela opanovala. Nabídl své služby císaři Barbarossovi v jeho taženích proti italským městům. Doufal, že ho v bojích zastihne smrt. Ale Bůh či jiné síly rozhodli jinak. S tímhle mladíkem, tak neskutečně podobným Pascalovi, se vrátila už téměř překonaná nenávist.
Frederic v malé komnatě trávil většinu času. Sledoval, jak ošetřují jeho zajatce. Byl přece zajatcem, čím jiným. Ale podobnost s Pascalem mu sžírala srdce. Jediný, kdo směl vstoupit za ním, byl Michel. Přinášel mu jídlo a nápoje. Večer ho následoval do paláce k jeho loži. Miloval svého pána a snažil se vyhovět všem jeho přáním, i když věděl, že je jen náhradou za Pascala a možná i za tohoto jeho dvojníka.
Přijel pověstný Aiden. S ním několik jeho pomocníků. Doktor byl vysoký statný muž s prošedivělým plnovousem. Pacienta dlouho prohlížel. Povrchová zranění byla podle jeho mínění dobře ošetřena, dál si už tak jistý nebyl. Zůstal zde celý týden. Mladík otevřel oči a řekl pár slov italsky, pak přešel do latiny. Jmenoval se zřejmě Oliviero, jak tušili podle štítku na jeho věcech. Frederic všechno pozoroval z vedlejší komnaty. Nechtěl, aby byl viděn. Sedával u průhledu, kterým viděl Olivierovo nahé tělo, ještě pořád v zajetí obvazů. Zatímco pacientův stav se pomalu zlepšoval, jeho mysl se zcela zatemňovala. Často po bouřlivém milování s Michelem slýchal divný hlas. Hlas, který nabýval na síle a zcela ho počal ovládat.
„Sleduj pozorně Oliviera, je to nepřítel. Vzal na sebe podobu Pascala, aby tě zmátl a zahubil. Bude tě chtít získat, aby tě lépe uchvátil do svých spárů. Přistup na jeho hru. Až bude přesvědčený, že tě získal, zabij ho stejně jako zabili Pascala. Oko za oko, zub za zub. Jedině pomsta tě zachrání. Pomsta ti bude odměnou. Pomsta, pomsta.“
Hlas byl stále naléhavější a mísil se s jeho sny. Zároveň se stupňovala i jeho potřeba tělesného ukojení. Vrhal se na svého milence jako na kořist pro ukojení hladu. Jeho penis byl dýkou, co se chystá tělo pod ním rozervat na kusy. Zase viděl misku, ze které se na něj dívaly vyhaslé, zkalené Pascalovy oči. A v druhé, co líbával každý večer. Co plnilo jeho ústa životodárnou silou. V šílené vzpomínce na hrůzné sklepení svíral Michelova varlata, jako by je chtěl zachránit před ostřím dýky. Chlapec vnímal bolest, věděl, že ji vystřídá nekončící laskání celého jeho těla. Bál se o svého pána. Viděl, jak ho zachvacuje děsivá touha znova se mstít.
Pak přišla další proměna. Frederic se usmíval, byl ke každému laskavý, se zájmem sledoval, jak Oliviero nabírá síly. Jen se mu nikdy neukázal. Všechno sledoval jako dřív. Když vstoupil do malé komnaty, ta usměvavá maska spadla. Jeho proměny byl svědkem jen Michel. Seděl u průzorů, chvíli se nezúčastněně jen díval, pak se skoro spokojeně usmíval, aby vzápětí jeho krásnou mladou tvář zkřivila nenávistná grimasa. Pokynul Michelovi. Ten rychle svlékl svůj šat. Přistoupil k němu nahý a čekal na přání. Ucítil na svém těle ruku přejíždějící po štěrbině jeho zadečku. Jeden prst začal svoji pouť. Věděl, že tady nesmí vydat žádný zvuk. Prst v něm kroužil, aby se přidal druhý. Bylo to dráždivé. I pro Frederica. Druhou rukou si stáhl chlapce za vlasy do klína. Ten hned osvobodil jeho tvrdý penis a pomalu ho honil podle pokynů. Chvílemi přestával, nebo zrychloval. Pán zakryl průzor dekou, vstal, o židli opřel Michela, pronikl do něj a vystříkal. Všechno se odehrálo v naprosté tichosti. O to hlasitější bylo jejich milování večer v ložnici, v paláci.
Většinu času ale trávil Frederic v komnatě sám. Obvazy stále mizely, až jednoho dne zůstalo jen krásné, nahé tělo. Neustále ho potírali léčivými mastmi, tak zůstával pořád nahý. Jen v noci se směl přikrýt dekou z plsti. Asi se někdo ze sloužících prořekl, tak tušil, že je pozorován z vedlejší komnaty.
„Pane, prosím, jsi-li za stěnou, ozvi se mi.“
„Jsem. Přeješ si?“
„Pane, dovol mi, abych ti poděkoval za záchranu života. Vím, jsem tvým vězněm a máš na to právo. Ale chci ti říct, že nemám žádný domov, nikoho, kdo by za mne vyplatil výkupné. Pocházím ze zemí daleko na sever nad Řeckem, můj pán mne koupil na trhu s otroky jako malé dítě. Vychoval mě, dal jméno, naučil vojenskému umění. Pasoval mě rytířem. Když zemřel, dědicové mě vyhnali, protože jsem nebyl adoptovaný. Stal jsem se nájemným žoldákem, toť vše.“
„Každý máme svůj osud a nevyhneme se mu.“
„Můj máš v rukou ty, pane.“
„Není to tak jednoduché.“
„Vidím, pane, dostal jsem nejdražší doktory, nejsem v okovech, ale v oknech jsou mříže a dveře zamčeny. Kolem vidím do nekonečna se táhnoucí hory. Občas přiletí bílá holubice. I kdybych měl křídla, mříže jsou pevné. Chybí mi pohled z koňského hřbetu, široké pláně plné horských trav. Jeden trs se usídlil v lišejnících na výčnělku naproti. Zatím malý, přikrčený, ale už má dva klásky. Možná je zničí bouře, strhne vše a srazí do hlubiny. Do náruče smrti.“
„Vidím, že jsi nejen vojákem, ale i vzdělán. Zde máš hodně vzácných opisů z antiky.“
„Viděl jsem, pane, Anaximandros, Pythagoras, Seneca, Epikuros, Platón.“
Frederic pocítil náhlou náklonnost ke svému zajatci. Pascal miloval antické autory. Ale před očima se mu znovu zjevilo sklepní vězení, v celé své hrůze.
„Musím odejít, zítra,“ skoro vyběhl ven. Tam čekal Michel.
„Přeješ si, můj pane?“
„Pojď se mnou.“
Oba vyšli z donjonu. Na rohu paláce ležel další odpadlý dráp. Sebral ho a v ložnici dal do dřevěné kazety k prvnímu. Uslyšel smích. Michel se jen nechápavě díval. Pak stačil postřehnout krutý výraz svého pána. Vrhl se na něj a začal strhávat jeho oblečení. Šňůrku u bruch roztrhl a rukou chamtivě nahmatal chlapcův penis. Povalil ho na postel. Jeho ruce přejížděly po břichu, jako by ho chtěly protrhnout. Cítil zarývající se nehty a úporné sání. Poprvé dostal strach. Když se jeho pánu dostalo po čem toužil, otočil ho a vrazil do něj penis jako klín. Bolelo to, ale s odcházející bolestí začal zase pociťovat slast. Teď už bylo všechno jako dřív. Dnes bylo milování nezvykle dlouhé. Frederic se vzepjal jak nadržený hřebec a sevřel Michelův krk. To chlapce opět vyděsilo.
„Zabiji ho, zabiji. Nikdo mi nebude připomínat Pascala. Zabiji, jako jeho zabili. Bože, odpusť, miluji ho, chci ho, jeho tělo, které bylo tisíckrát moje.“
Hlas se změnil v přidušený chrapot.
Sklonil se k chlapci a začal ho něžně líbat.
Michel oplácel všechny něžnosti, přesto byl zděšený. Nebylo pochyb, že pán miluje Oliviera, ale zároveň ho smrtelně nenávidí. Co bude dál?
„Co se děje, Micheli, nevidím tvůj úsměv,“ oslovil ho na nádvoří šašek Noel.
„Nevím, bojím se o pánovo zdraví.“ Jen částečně povyprávěl, jak se Frederic mění.
„Ta podoba Oliviera ho jistě zaskočila. Ale tohle vypadá vážně. Podléhá nějakým šalbám nečistých sil. Řeknu otci Raphaelovi, aby až někam vyjede, vykropil komnaty, kde pobývá, svěcenou vodou. Také se mi zdá rozpolcený. Doufám, že ti neubližuje. Měli jsme radost, že jsi mu přinesl novou lásku.“
Michel odběhl do kuchyně a Noel vyšel ke stájím. Tam se potkal s Frederiem.
„Nevyjedeme na lov, můj milý pane? Už ani nenapnu tětivu, jak jsem zlenošil.“
„Myslím, že máš dobrý nápad, zvolíme soutěsky nad námi. Jsou tam pořádní kozorozi. Připrav vše na zítra, čtyři dny, možná týden. Ochlazuje se, brzy udeří zima. Alchymista v Grenoblu tvrdí, že bude mimořádně krutá. No my zásoby máme všeho, ale neuškodí kontrola. Do jara budeme v zajetí sněhu. A chci s sebou Michela. Ví, co žádám, aniž bych otevřel ústa.“
„Jistě, je mimořádně schopný. Učí se i číst a psát u otce Raphaela. Spolehni se, pane, všechno připravím s Giraldem a Yvonem. Jen ještě…“
„Co se děje, špatné zprávy?“
„Myslím, Oliviero, už je zdravý, vzít ho na lov, tam by neměl kam utéct.“
„Ne!“ Fredericovy rysy ztvrdly, až se Noel zhrozil.
„Není mým přítelem ani rytířem. Pořád je to jen zajatec. Přineste mu tam nějaké rukopisy z knihovny. Rád čte. To musí stačit. Ještě nevím, jak s ním naložím. Vězení má královské.“
„Jistě pane.“
Podoba Pascala mu spíš uškodila, pomyslel si Noel a díval se na svého pána, který vztekle kopl do dřevěné hračky koníka, co ležela v cestě. Jako by to byl někdo jiný, jen pod jeho maskou. S obavami šel připravovat zítřejší lov.
Mlha ležela z rána v údolí řeky. Šplhala se až k samotnému hradu. Jezdci vyjeli do další serpentýny zatáčející se k severním pohořím. Byla to jen stezka pro koně nebo muly s nákladem. I koně byli zvlášť vycvičení k pohybu na strmých srázech. V čele jel Frederic, hned za ním Michel. Pak Noel a rytíři. Taky několik vojáků, co povezou ulovenou zvěř, postarají se o jídlo a stany. Slunce už dávno prohřívalo vzduch. Jen zde, ve stínu spíš drobně mrholilo. Asi po hodině se objevili první kozorozi. Taky viděli v dálce medvěda, ale byl mimo dostřel. Vápencové bloky, mezi kterými bylo nespočet drobných potůčků, se pomalu rozestupovaly a dělaly místo slunci. V dálce zářil Mont Graniér. Na srázech nad nimi bylo několik kozorohů, kteří obratně prchali k zarostlejším a příkřejším svahům. Ulovili dva velké kusy. Pak je přivítal hustší les, kde převládala divoká prasata, skolili medvěda a rysa. Vlci byli příliš plaší a rychlí.
K večeru se dostali ke známé jeskyni i s pramenem. Ideální místo pro nocleh. Uvnitř se daly postavit stany, ale většina si nocleh připravila z listnatých větviček. Stan byl jen pro Frederica s Michelem a dva další postavené ani nebyly zcela využity. Dlouho se sedělo venku u ohně, kde se peklo prase. Dobrou náladu zvedlo víno. Někteří z rytířů tak usnuli u ohniště. Michel spal stočený do klubka vedle svého pána. Ten ho v noci vzbudil a vzal si ho přitisknutého v klíně.
Snídaně sestávala ze studeného divočáka, chleba a ovesné kaše s borůvkovou šalší, dostali se k místu Šest kamenů. Byly to opracované vápencové bloky výšky člověka. Nikdo nevěděl, kdy vznikly ani jaký mají význam, jen o nich kolovalo několik pověstí. Pár jezdců vyjelo k nim. Na posledním byla zřejmě nějaká mršina. Slétali se tam krkavci.
Noel najednou vykřikl: „Zpět, nejezděte dál.“
Otočil se k Fredericovi.
„Šest kamenů, šest jezdců, šest krkavců. Šestsetšedesátšest, číslo Antikrista.“
V tom se utrhl celý kamenný svah, kam měli jezdci namířeno, a řítil se s ohromným rachotem po srázu dolů.
„Před dvaceti lety zničily sesuté kameny klášter La Grande Chartreuse, karmelitánů, níž, nad Grenoblem. Objevilo se také číslo ďáblovo, tehdy na obloze.“
„Noeli, možná máš pravdu, byl jsem tehdy malý kluk. Ale laviny kamení jsou zde velmi časté. Musíme dávat více pozor,“ řekl Frederic.
Ale on i Michel v tom hřmotu slyšeli přiškrcený smích. Všichni se vydali jiným směrem. Narazili na velkého medvěda. Už si hledají brlohy na zimu. Byl pořádně vykrmený a všichni se těšili na medvědí sádlo. Výborné proti nastydnutí. Bude dobré ulovit ještě jednoho. To se také podařilo ve starém bukovém lese v úžlabině mezi skalami, odkud padal nádherný vodopád. Noc je zastihla na malé pastvině, odkud se chystali pastevci hnát ovce do údolí. Přespali různě. V seníku, nad chlévy a Frederic v jejich chalupě z kmenů a kamení, i když odmítal. Je to přece jejich pán.
Pak už sjížděli dolů smíšenými lesy a dalšími úlovky byl jelen a pár kusů srnčího. Večer je přivítal rytířský sál s mnoha trofejemi, kaše s medem, horká polévka, vařené slepice. Od zítřka budou hody z ulovené zvěřiny. Frederic se byl podívat na svého vězně. Zdálo se, že spí. Na stolku dohořívala louč. Hlavu měl podloženou rukou. Prsty svíraly polštář, jen ukazováček byl napřímený. Tak spával i Pascal. Přepadla ho nesmírná touha zmocnit se toho nádherného těla a v hrátkách strávit celou noc. Jenže přicházel i jiný pocit. Marnosti, zloby, nenávisti. Jeho ruka svírala pomyslnou dýku. Propadal se do sklepení. Cítil pot na skráních. Pach plísně, hniloby a seškvařené kůže. Dvě kovové misky cinkaly na stole umíráčkem. Ozval se poťouchlý smích. Za dřevěnou stěnu bylo slyšet šelmu, co chlemtá krev. Vypotácel se z malé komnaty. Michel poslušně čekal u lože. Na rohu naproti kapli našel třetí dráp. Sevřel ho v dlani. Ač kamenný, měnil se ve skutečný z ďábelského hnátu. Vyběhl schody. S nesmírnou bolestí ho uložil do dřevěné schrány. Drápy se přimkly k sobě.
„Můj pane, bál jsem se o tebe, co mohu učinit, abys byl šťastný?“
„Šťastný?“ vykřikl Frederic a rozesmál se. Zabiji vidinu Pascala. Odevzdám ho peklu, kam patří. Odkud byl poslán. Nic nesmí špinit památku mého chlapce. Viděl, jak přijížděli z Hadích průsmyků. I první noc nevýslovné bolící touhy. Neměl odvahu svěřit se, jaký je. Pascal se mu přiznal, odmítl nabídku k sňatku, mluvil o svém krutě umučeném milenci. Ale on stále váhal. Nechtěl, aby si nabídku vysvětloval jako požadavek za záchranu života. Pár dnů žil jako v ohni. Miláček vytušil jeho touhu. Jeli údolím Isèry a lovili vodní ptáky. Přinesl zasaženou kachnu, vyndal šíp a šel si omýt ruce. Přišel až k němu.
„Jestli se nemýlím, tvé oči mluví za tebe. Miluj mne, chceš-li.“
Vidina jeho milence se rozplynula. Nahradila ji druhá, ale stejná, i ta ruka pod hlavou. Že by Bůh byl tak milosrdný a vrátil mu ho v Olivierovi zpět? Uslyšel tichý šepot.
„Nenech se ukolébat krásou. Je to jen pozlátko. Schystej mu stejná muka. Jedině pomsta tě zachrání. Krev smyješ krví, krev, krev.“
Najednou viděl Michela, stál před ním nahý a trochu se chvěl chladem. Jeho tělo se probudilo nespoutaným chtíčem. Strhal ze sebe oděv. Rozkročil se. Jako bájný satyr vyzvedl hocha, který ho objal nohama, a nabodl ho na svůj úd. Jeho svalnaté paže si ho narážely v prudké touze po ukojení. Oba cítili bolest, ale nevnímali ji. Frederic došel pomalu k loži. Michel cítil, jak ho milované tělo přitisklo na kožešiny. Oba se vzepjali v horečnaté křeči.
„Šťastný? Ano, teď jsem šťastný, Micheli. Chtěl bych se vpít do tvého těla a zmizet v něm mým představám. Díky. Tvé tělo je jedinou mojí radostí. Kéž bych tě mohl odměnit stejně.“
„Můj pane, dáváš mi nespočet lásky. Jen se o tebe bojím.“
„Já taky, můj drahý chlapče. Já taky. Slyším šelmu našlapovat. Brzy mne připraví o rozum. Neznám jinou cestu. Musím jít, kam mě vede její hlas.“
Hladil mladé pružné tělo svého milence. Přenesená láska. Ale čí? Jedna je mrtvá a druhou se chystá zabít.
„Dokázal bys vrazit mi dýku do srdce?“
„Proboha, pane, můj milovaný pane. Nikdy bych ti neublížil.“
„Možná přijde ten čas a prokážeš mně poslední službu. Neboj, pamatoval jsem na tebe, jsi můj nejvěrnější, můj přítel Micheli. Budeme spát. Má cesta je daleká.“
Pozdní jaro, to poznal Pascala. Ve výročí uskuteční svou pomstu. Ještě je celá zima před nimi. Zítřejší odpoledne bude v malé komnatě, bez Michela, sváděl by ho z jeho cesty zmaru. Zhasla svíce, jako by ji někdo sfoukl. Okna byla zavřena a přesto ucítil prudký závan vzduchu. Spálenina knotu, vosk a štiplavá síra. Ne, nic mu nenahánělo hrůzu. Začal s ní žít.
„Jsi zde, pane, cítím to. Zvěřina byla skvělá a děkuji ti za ni. Rád jsem jezdil na lov. Kousek od nás byl pás bažin. Velké množství brodivých ptáků. Měl jsem psa. Nadšeně mi nosil úlovky. Tady jsem slyšel také psy, ale neměli jste je s sebou.“
„Na prudkých skalách se často zraní, ale i zabijí pádem, tam je nebereme.“
„Skály bývají zrádné, i ty u moře. Moře je krásné, nespoutané, jen snad samotnými bohy vod.“
„To je příliš heretické, Oliviere, nemůžeš mluvit o bozích, když máme jednoho Boha.“ Frederic si uvědomil, že poprvé použil jméno svého vězně.
„Snad, pane Frederiku.“
„Jak znáš mé jméno?“
„Stačí otevřít okno, neboj se, nikdo z tvých lidí mi ho nevyzradil. Je to stejně jedno. Neznám tvou tvář, jen hlas. Podle něj jsi jistě krásný, oblíbený. I sloužící bavící se venku u kašny mají pro tebe jen ta nejlepší slova.“
„To možná bývalo, kdysi. Dva roky jsem bojoval v Itálii, aby si mne našla smrt. Nestihla to.“
„Já jí šel také vstříc. Zachránil jsi mne za nesmírnou cenu. Proč pane? Nemám pro tebe žádný význam. To už víš.“
„Máš, jen si ho nejsi vědomý, a tak ať to zůstane.“
„Jistě pane, nemám zde žádná práva.“
„Jsi vězeň, mohl bych tě vsadit do kobky a nechat zemřít hladem. Místo toho máš větší pohodlí než já.“
„Ano pane, ale pořád je to klec, i když zlatá. I v té se umírá touhou po svobodě.“
„Neboj se, tady nezemřeš,“ řekl Frederic hněvivě. Pocítil zase prudký nával nenávisti. Ale byla to jen nenávist?
„Brzy přijde zima v těchto horách, pokud nejsme někde na jihu. Ale lékaři jsou z Grenoblu a Aiden z Lyonu. Přivezli jste kozorohy. Jsme někde v Savojských Alpách.“
„Máš dobrý postřeh. Ano, jsme v Chartreuse.“
„Slyšel jsem o klášteře karmelitánů.“
„Na lovu jsme byli nedaleko.“
Oliviero seděl na malém taburetu, kdyby mezi nimi nebyla zeď, mohli by se dotknout prsty. Jednu ruku měl položenou na malém mramorovém stolku u zdi. Na okraji začal pomalu vyťukávat prsty.
„Hraješ na nějaký hudební nástroj?“
„Na loutnu a píšťalu, ale nejsem žádný minesengr, jen tak pro radost,“ usmál se. „Když nějaká je.“
Pascal hrál také na loutnu a Frederic miloval jeho zpěv. O lásce. Vzdálené, nedostižné, nešťastné.
„Pošlu ti sem loutnu, možná i píšťalu. Zahraješ mi?“
„Mohu odmítnout?“
Zase ta vzpurnost. Zlatá klec. Měl by ho spíš mučit než rozmazlovat. Jenže někde hluboko pociťoval touhu po jeho zpěvu. Byl plný rozporů.
„Nemohu,“ dopověděl si Oliviero.
Když večer Frederic odcházel, měl zvláštní pocit. Mravenčení, nazval by ho. U večeře ani nevnímal chuť masa, které mu odkrajoval a nosil od ohniště Michel.
„Můj pane, jsi příliš zamlklý. Mohu tě rozveselit rozmarnými verši?“ otázal se Noel.
Musel svoji otázku znovu zopakovat. I pak se díval jeho pán skrz něj. Jako by tam nebyl.
„Zítra zaneste Olivierovi loutnu a píšťalu. Jsem unavený, jdeme, Micheli.“
V ložnici se jen s pomocí svého chlapce vysvlékl a přitisknul si ho k sobě. Jeho mysl opanovala prázdnota. Když usnul, viděl vodní bohy s trojzubci na osedlaných rybách s trnitými ploutvemi. Sváděli urputné boje, až se všechna voda zbarvila krví.
Krev, tak důvěrně mu známá. Krev, která ho doprovázela všemi boji. Tryskající z ran, měnící se z rudé v černou, v barvu smrti.
Kalné ráno, jako by se nemohlo vymanit z olověné šedi ponurých mračen. Plula pomalu a ztěžka, jak brigy přetížené mrtvými těly. Z cárovitých útržků, povisle padajících jako prsa vyzáblých stařen, kanuly slzy podzimního deště. Lidé na nádvoří se křižovali a tiše přeříkávali modlitby. Spěch mnohých směřoval ke kapli. Otec Raphael varoval před příchodem Antikrista. Jeho pařát se napřimuje, aby mohl zasáhnout slabá srdce. Frederic stál poblíž Pascalova náhrobku. Vedle něj vyděšený Michel pozoroval pánovu strnulou tvář. Udeřila bouře. U oken kaple kvílela sílící vichřice. Prudké chuchvalce deště bičovaly hradní zdi. Z chrličů tryskaly hlučící proudy vody, tříštící se o kamennou dlažbu. Z dálky se blížilo hřmění podobné hlasu raněného zvířete. Sílilo a přicházející blesky osvětlovaly celou kapli studeným jasem.
Bouře se prohnala jako rej čarodějnic a začala se vzdalovat. Přestalo pršet. Obloha zůstala temnou, sem tam prosvícená posledními vzdalujícími se blesky. Lidé z kaple se počali rozcházet.
„Noeli, obejdi hospodářský dvůr za nádvořím, nejsou-li nějaké škody. Giralde, ať prohlédnou střechy. Jdeme, Micheli!“
Ten mlčky následoval svého pána. V ložnici odložil Frederic plášť. Sundal kabátec z rudého sukna. Přistoupil k oknu a díval se potemnělým nádvořím k donjonu.
„Přeješ si, pane?“ osmělil se Michel.
Jen zavrtěl hlavou. Stál tam a zdálo se mu, že slyší loutnu. Zavřená okna, vzdálenost. Ne, to nemůže být z donjonu. Tesklivá melodie připomínala jednu starou píseň.
Otočil se k chlapci a vztáhl ruce. Jen ho objal, hladil po vlasech.
„Odpusť mi, prosím, mé budoucí činy. Už to nebudu já, můj milý Micheli, už to nebudu já. Má duše je mrtvá.“
„Můj pane, nikdy tě neopustím, projdeme všechna protivenství, vždycky ti budu po boku.“
„Vím, můj milý. Kéž bych ti mohl dát lásku, která je již mrtvou.“
U jídelního stolu vzhlížel Frederic na svoji družinu jako před dalekou cestou. Před rozloučením na měsíce, roky, navždy?
„Micheli, osedlej mi koně, pojedu se projet.“
„V tomto počasí? Ale jak si přeješ, pane, naše koně připravím.“
„Jen mého koně. Rozuměl jsi? Pojedu sám.“
Po chvíli vyjel osamělý jezdec v černém plášti s kapucí z hradní brány. Směřoval k mostu a k protějším skálám. V odstupu za ním dva další jezdci.
„Kam myslíš, že jede?“ ptal se Girald.
„Sotva je vidět a brzo bude tma, směřuje ke stezce Dračích zubů. To znamená jen jedno. Tím směrem je Vlčí věž, nic jiného, jede k Damonovi. Můžeme se vrátit, ve skalách by si nás všimnul.“
„Máš pravdu, Yvone. Něco se děje špatného, ta bouře dnes, takovou nepamatuji.“
Oba jezdci otočili a vraceli se na hrad.
Frederic zatím směřoval nepatrnou stezkou stále výš. Na mnoha místech bylo čerstvě popadané kamení, ale jeho kůň byl na takové překážky zvyklý. Přeskočil i několik trhlin, kde valící se voda pěšinu zcela zničila. Zatažená obloha se protrhala a vyšel měsíc. Dostal se na širší stezku, která vedla na opačnou stranu a pak vzhůru do hor. Kolem byly ostré skály, přezdívané Dračí zuby. Místy byly popadané stromy a balvany. Dojel k osamoceným vrcholkům, kterým vévodil obrovský dřevěný kříž. U něj bylo vidět zbytky zřícených zdí. U jedné světlo v okně. Frederic seskočil a koně přivázal k železnému kruhu na stěně. Vedle malého okna byly rovněž malé, ale železem obité dveře. Několikrát do nich udeřil bronzovým klepadlem ve tvaru hada.
Ozvalo se štěknutí. V otevírajících se dveřích uviděl starce v zeleném hábitu a u něj dva vlky. Poustevník, světec, mág, alchymista, ranhojič, tím vším byl pro lidi v okolí. Šedivé vousy a dlouhé vlasy zcela zakrývaly jeho tvář.
„Pojď dál, pane Fredericu, přijmi místo u mého skromného stolu. Můžeme spolu povečeřet.“
Místnost byla celá v příšeří, jen ohniště na boku vydávalo něco světla a pak olejová lampa blízko okna hořela mihotavým plamínkem. Stařec usedl na židli s vlky po boku. Ukázal na protější stranu podlouhlého stolu.
„Promiň, otče Damone, můj pozdní příchod, dlouho jsem cestu odkládal a zvažoval, až dnešní bouře mne přesvědčila zvolit cestu k tobě.“
„Pohleď, synu, cest je nekonečně a končí-li jedna, druhá začíná. Jeden z tvých předků zde chtěl postavit hrad. Vysoká věž měla být nad námi. Zbyly jen ruiny. Říká se, co přes den postavili, v noci zbořil ďábel. Uplynulo tak třicet dnů stavby a nebyla vyšší o píď. Opustili toto místo a nechali zde vztyčit velký kříž. Mne cesta dovedla až sem. Zbyla jediná místnost a sklepení. Jsem zde jen se svými vlky. Vysvobodil jsem je z políčených pastí. Snažím se z pastí vysvobodit i plemeno lidské. Ne vždy se daří a i církev není mým činům nakloněna. To všechno víš. Není jen cesta jediná pravá, jak ji hlásají kněží, není jen Bible svatou knihou. Jsou i jiné, mnohem starší. V dnešní bouři přišla šelma. Je blízko. Znám účel tvé cesty.“ Damon vstal a s křížem spleteným z trnitých větévek obešel stůl. Přinesl chléb, sýr a džbán vína se dvěma sklenicemi. Skromně pojedli, pak dlouho rozmlouvali až k rannímu úsvitu.
Frederic vyjel zpět.
„Můj pane, celou noc jsem nespal. Všichni jsme se o tebe obávali,“ vítal ho Michel.
„Jsi dobro stojící mi nablízku, chlapče, děkuji ti. Zajdu do donjonu. Čekej mne.“
Vyšlo slunce, ale všechny svíral neobvyklý chlad. Na kalužinách se tvořila tříšť. Zářila jak rozsypané střepy. Když vešel do malé komnaty, bylo slyšet jen praskání ohně v krbu. I vedle hořely oba krby. Oliviero seděl blízko ohně s loutnou. Začal zpívat.
„Jsi mou láskou, jsi mým štěstím, pohárem s vínem rudým,
oči klopím, a když vzhlédnu, rozplyneš se, jak z ohně dým.“
Frederic se nemohl odtrhnout od průzoru. Zavřel oči. Slyšel zamilovanou píseň Pascala i jeho hlas. Když je otevřel, viděl ho. Úplně splynul s Olivierem.
„Jsi mým dechem, jsi mou krví, která zrovna prýští z ran,
kolébkou i mým hrobem, co nebyl ještě vykopán.“
Odložil loutnu, vzal píšťalu.
„Dost!“ vykřikl Frederic. „Tohle nehraj!“
„Jak si přeješ, pane. Smrt je všude kolem nás. Ten malý trs trávy na skalním výčnělku zničila bouře. Možná tam zůstalo pár kořínků, nebo semínko. Nebo jiné přivane vítr. Léta potrvá, než se rozroste. Než zapustí hlouběji kořeny. Teď vše pokryje sníh. Tam na vrcholech je dávno bílo.“
„O lásce jsou i veselé písně.“
„Ty zpívají šťastní a svobodní. Ze žaláře je nečekej, pane. Děkuji za nástroje i za další knihy. Kdysi byli lidé moudří a přesto nezměnili svět. Zůstal stejný. Stále prožíváme znova a znova boj o moc nad zemí i životy. Stejně bezhlavě se zamilováváme a ze ztracené a neopětované lásky roste jen nenávist. Nepomohla víra v Boha. Padlí andělé mají stále víc síly. Když jsem sedával u okna, slyšel jsem útržky rozhovorů. Vím, pane, že se podobám někomu, koho jsi miloval. Není to má zásluha ani vina. Ale ani důvod, abych tu byl vězněm. Já proti tobě nepozvedl meč, nevyslal šíp ani nevhodil kopí. Vděčím ti za život. Dal jsi mi ho a můžeš i vzít. I v tom nejkrásnějším vězení při dostatku všeho zemře člověk žalem po svobodě.“
Jeho posluchač za zdí vstal a beze slova odešel. Dole na schodech čekal Michel.
„Co tady děláš? Je zima. Musíš se lépe obléct.“
„Bojím se, můj pane, o tebe.“
„Tvá věrnost tě šlechtí, ale někdy je obtížnou. Není dobrý den. Půjdu se pomodlit do kaple. Jdi za rytíři a napij se horkého vína s bylinami.“
Z kaple se vrátil až večer. Přimrzlo a začalo sněžit. Když vstoupil do sálu, všechno utichlo.
„Co je, mí drazí, sedíte tu, jako kdyby mi už dohořela svíce. Noeli, máš přinášet dobrou náladu a smích a ne se kabonit. Nebo jste snad podcenili přípravy na zimu? Nemáme dost otopu? Naše zásoby se ztenčily a pokladnice je prázdná? Ne! Co mi dnes nabídnou kuchaři? Mé tělo je promrzlé a sužuje mne hlad! Pozvedněme číše.“
Všichni se zaradovali. To je jejich mladý pán, jak ho znali. Jen Noel zapochyboval a Michel tušil, že je to jen líbivá maska a pod ní hlodá vzrůstající bolest a zmar.
Byl přinesen dlouhý rožeň s kusy opečeného masa. Džbány s pivem, vínem a medovinou. Chléb, naložené olivy, nasolené ryby. Sýry, uzená a sušená šunka. Michel přinášel vybrané lahůdky na talíř svého pána. Zašel k oknu. Venku bylo bílo. Na protější střeše uviděl rychle se pohybující stín. Přes okraj padající spršky sněhu vytvářely dojem, že odletují od pracek zvířete. Šelma si obhlížela svou kořist. Otřásl se odporem a ujistil se, že má na opasku svou loveckou dýku. Když přistoupil k oknu podruhé, znovu sněžilo. Zítra požádá otce Raphaela, aby požehnal jeho zbrani. A pochvu pokropí svěcenou vodou. Nečisté síly povedou o jeho pána boj.
V ložnici se oba nahřívali u krbu. Z Fredericových tváří zmizel úsměv, vypadal vyčerpaně a zůstali jen u orálního milování. V noci kašlal a ráno jen hořel. Michel přivedl jejich doktora. Nechal svařit ve víně zázvor, galgán, lipový květ a směs dalších bylin. Michel potíral jeho prsa medvědím a psím sádlem. Nohy mu zabalili do octových hader. Po několika dnech se jeho stav začal lepšit. Zlobil se na sebe, že se nechal schvátit jen obyčejným nachlazením. Ale Michel pozoroval na něm i jinou změnu. Byl málomluvný, stále zamyšlený a kolikrát působil dojmem, že nevnímá svět kolem sebe. Hned jak mu bylo lépe, směřoval do malé komnaty. Prozradilo ho zakašlání.
„Zdravím tě, pane, doufám, že jsi již zdráv. Slyšel jsem, že jsi byl nemocný.“
„Jen obyčejné nachlazení při poslední velké bouři, Oliviero.“
„Chyběl jsi mi, pane. Jsi světlem, i když pro mne neviditelným. Těším se na rozmluvy s tebou.“
„Chceš mi říci, že se těšíš na svého žalářníka?“
„Ano, pane. I ty bys jednal jinak za jiných okolností. Někdo, nebo něco, tě vede cestami, které nejsou blízké tvému srdci.“
„Co můžeš vědět o mém srdci?“
„Mnoho, pane, jsem tu osamocený, ale osamocenost není prázdným časem. Dokud nemrzlo, slýchal jsem rozmluvy, co vedli tví lidé u kašny. Vím o tvé horoucí lásce i o strašném konci. O tvém chtěném sebeobětování. V tvém těle jsou hlubší rány než v mém. Ty srostly a ponechaly díky nejlepším lékařům jen nepatrné jizvy. Tvé jsou stále otevřené. Někdo otrávil tvoji krev, z hnisajících ran vyvěrá nenávist.“
„Dost už! Nenávist je mou nenávistí. Z pár útržků rozhovorů pomlouvačných sloužících nemůžeš pochopit, co se stalo. Jak strašná dovede být bolest v srdci, i když ho nezasáhla žádná zbraň. Máš ale pravdu, z těch pomyslných ran vyvěrá nenávist.“
Frederic odstrčil židli od stěny a rozběhl se po schodech. Dole se mu zatočila hlava. Vyšel na nádvoří, odkud odklízeli sníh. Až začne tání, kamenné žlaby by nestačily odvádět vodu. Směřoval ke kapli. Poklekl u Pascalova náhrobku. Sepjal ruce a začal se modlit. Jeho modlitby narušovaly myšlenky z předešlého rozhovoru. Oliviero ví o Pascalovi. A možná i tuší, že má být další hroznou obětí. Jako by ho viděl na bílém náhrobku. Zcela splynul s Pascalem. Když ho zabije, zabije znovu i Pascala. Bude stejným vrahem jako Armel. Ne, horším vrahem. Pak může jen doufat, že nade vše ho milující Michel vykoná poslední spravedlnost. Jeho rakev bude mezi Pascalem a Olivierem. Musí nechat vylámat kus kamene, aby se tam tři rakve vešly. A nechat připravit na měděné desky nápisy. Pascal, Frederic, Oliviero. Zajde ke zbrojíři a kováři. Ještě před tím požádá biskupa o adopci Michela a knížete Guiguese o jeho pasování. Ten chlapec si zaslouží být dědicem. Všechno bude potřeba připravit, než přijde jaro. Musí se poradit s otcem Raphaelem, jen pravý účel musí zamlčet. Vstal. Před vchodem do kaple se choulil v teplém kožešinovém plášti věrný Michel.
„Viděl jsem tě, pane, směřovat do kaple, nechtěl jsem tě vytrhnout z modliteb, čekám tu na tebe.“
Frederic ho objal.
„Můj drahý sladký chlapče. Můžeš z chladu onemocnět jako já, jdeme na kus zvěřiny.“
Když vstoupili do sálu, usmíval se. Brzo už bude Michel sedět vedle něj, ne uctivě stát za jeho židlí. Musí se pocvičit ve zbraních, koně zvládá výborně. Bude to důstojný nástupce.
„Jsem šťasten, můj pane, vidím veselí ve tvé tváři,“ vítal ho Noel.
„Po večeři se chci s tebou poradit, vyčkej zde.“
Noel i otec Raphael schvalovali pasování Michela, byli dojati jeho dobrotou. Netušili pravý důvod. Jen Michel se obával dnů, které pomalu přicházely. Nemohl zapomenout, oč ho pán žádal. Ten navštěvoval v donjonu Oliviera. Mluvili o všem možném. O antických klasicích, o umění válečném, o lovu, vzdálených zemích, jen se vyhýbali rozpravám o lásce.
Začalo tání. Frederic našel čtvrtý dráp. Když ho svěřoval kazetě, uvědomil si plně, blíží se konec. Michel byl adoptován a pasován rytířem. Přesto jeho láska k pánovi jen rostla. Na nočním milování se nic na první pohled nezměnilo. I on často slýchal za stěnou příšerný smích a plíživé kroky. Nechal si od biskupa v Grenoblu posvětit svůj nový skvostný meč proti nečistým silám a nástrahám pekelným. Někdy vyběhl na chodbu, kde hořela louč, a zdálo se mu, jak zahlédl něco mizející v ohybu chodby. Frederic se opět začal měnit v rozpolceného podivína. Vše nechával na Michelovi a sám trávil dny střídavě v kapli a u Oliviera.
Někdy přerušil jejich milování, stoupl si k oknu a jeho rty šeptaly.
„Má lásko, Oliviero. Miluji tě celým svým srdcem plným nenávisti a zloby.“
S přicházejícím jarem se jeho stav horšil. Odmítal lékaře i mnicha. Jaro toho roku bylo chladné, deštivé, na venkovních trámech se uchytily slizké hlenky, svítící jedovatou žlutí a blednoucí červení. Objevovaly se i na kamenech mezi mechy a lišejníky. Kde co pokryly pavučiny plísní, rdousící mladé osení, co sotva vyrašilo z blátivé půdy. Řeka se nebývale rozvodnila a zaplavila rybářskou osadu. Strhla most nahromaděnými kmeny popadaných stromů. Každý den sledovali všichni oblohu a toužili po slunci. To nepřicházelo. Do vod z tajícího sněhu přispívaly časté deště.
Frederic sedával u okna, odkud byl vidět donjon, a jeho rty se tiše pohybovaly. Michel netušil, zda jsou to modlitby, nebo kletby. Obojí zde zaznívalo často. Milování bylo někdy rozpačité, spíš nedokončené, jindy trýznivé, bolestné až zběsilé.
Michel se snažil vyhovět všemu, ale obavy o jeho milovaného pána vzrůstaly. Konečně mraky prorazilo slunce. Příroda i lidé rychle doháněli ztracený čas. Klášter karmelitánů napadli neznámí ozbrojenci. Přicházela doba, kdy před léty vyjeli do Hadích průsmyků. Frederic zrovna přijal několik nových vojáků. Večer se dohodli. Pomohou vyčistit okolí kláštera od násilníků. Ráno vyjedou rytíři pod vedením Giralda i s vojáky. S nimi i Noel a otec Raphael. Netušili, že tato náhoda jen nahrává uskutečnit ďábelský plán jejich pána. Večer odešel a přikázal Michelovi, aby ho nehledal. Odemkl nepoužívané vězení. Nachystal tam čerstvé louče a provazy. Přiostřil dlouhou dýku. Vycídil kovové misky. Připravil dřevěné uhlí na výheň. Vše bylo na svém místě, připravené k šílené popravě. Několikrát si všechno do detailu představoval. Jak všichni odjedou, nechá novými vojáky, kteří o ničem neví, přivést Oliviera, přivázat a on dokončí pomstu. Kdyby Michel odmítl, nařídí jednomu z vojáků, aby ho zabil. Rakve jsou připraveny. I nápisy. Konečně přijde osvobozující smrt. Překazí dílo ďáblovo podstrčit mu náhradu Pascala.
Pak se vrátil za Michelem. Bude to poslední noc lásky. Rozžal několik loučí. Svlékal dokonale krásné tělo svého milence. Jeho prsty stejně jako poprvé, když se vrátil z válečného tažení, objevovaly znovu každý sval, znaménko, jizvičku, mazlil se s lalůčky, bradavkami, uzdičkou, jako poprvé si vychutnával výstřiky jeho miláčka. I Michel, jako by tušil přicházející pohromu, se snažil dát do milování vše. Ohleduplná něžnost se střídala s hravou zvědavostí a končila spalující vášní.
Za skřípotu železných řetězů se spouštěl padací most. Nedočkaví koně i jezdci vyjeli z brány. Podél řeky a pak vzhůru k La Grande Chartreuse. Frederic s Michelem sledovali průvod jezdců až k mostu přes řeku. Pak nechal hradní pán znovu uzavřít bránu i spojovací s hospodářským dvorem.
Od západu se plížily černé mraky. Zaplavovaly oblohu jak tuhnoucí krev. Z nároží odpadl poslední dráp. Frederic ho vzal a zanesl k ostatním. V dřevěné schráně se drápy změnily v odporný hnát. Seběhl na nádvoří. Dva z nových vojáků poslal do donjonu. Nebyl si jistý Michelem. Tasil svůj meč. Pozvedl ho k chlapci.
„Při meči mých předků, přísahej mi věrnost na život a smrt.“
Přísahal, ale tušil nastávající tragedii.
Mraky jako lačné příšery už spolykaly všechen ranní jas. Jen malá trhlina propouštěla pár paprsků nad hradní kaplí. Od donjonu přicházeli vojáci, vedoucí spoutaného Oliviera. Všichni sestoupili do vězení. Až sem doléhalo úpění vichřice, která se rozpoutala na nádvoří. Na pokyn pána strhali vojáci z vězně šat a připoutali ho k mučícímu stolu.
„Odejděte,“ vyzval je. „Ale zůstaňte u schodiště, zavolám vás.“
Michel jako očarovaný pohlížel na nádherné tělo v provazech.
„Můj pane, při lásce Boží, upusť od své pomsty. Chceš-li oběť, zvol moje tělo. Vím, co chceš udělat, nemůžeš obětovat nevinného.“
„Nevinného?“ rozkřikl se Frederic. „Všichni jsme vinni.“ Jeho hlas se měnil v chrapot.
Od zdi se zavěšenými mučícími nástroji se ozval děsivý smích. Pohlédl tam. Sáhl si na krk. Cítil stisk pařátů zarývajících se do kůže. Odstoupil a několikrát zmáčkl měchy u výhně. Vyletěl proud jisker k mokvající klenbě.
„Tušil jsem od počátku, že tvé úsilí zachránit mne má nějaký význam. Má podoba ti připomněla Pascala. Častokrát jsem slyšel šeptat tě jeho jméno, tam nahoře za zdí. Já neměl to štěstí být milován. Některé dny s tebou, pane, byly tím štěstím. Neznal jsem tvoji tvář, ale slýchal o tobě u okna. Všichni o tobě mluvili s úctou. Pocítil jsem náklonnost, která rostla v lásku. Neříkám to proto, abych si zbaběle zachránil život. I když jsem si svoji smrt představoval jinak. Tak jak přišla, když mne raněného zavalil můj mrtvý kůň. Ty jsi mi život vrátil a můžeš mi ho i vzít. Jen nejsem poslem nebeským, ani nástrahou pekla. Jsem jen obyčejný rytíř, který skončil svou pouť životem.“
„Micheli, rakve jsou připravené. Necháš pohřbít naše těla vedle mého Pascala. Pokud nemáš odvahu mne zabít, vrazím si sám tuto dýku do srdce.“
„Můj pane, upusť od pomsty, můj meč i dýka jsou požehnány proti dílu ďábla, ochráním nás oba.“
Od zdi se ozval přidušený smích.
„Je pozdě, temnota a zkáza už zničila ve mně všechno lidské. Vidím ztuhlou zasychající krev. Miluji Oliviera i tebe, můj chlapče.“
Za zdí se ozval dupot šelmy, z výhně vyšlehly plameny, ohnivé jazyky zkázy.
Frederic přistoupil k přivázanému Olivierovi. Vzal dýku a zvedl ji. Odlesky plamenů se na čepeli míhaly jak jedovatí hadi. Uchopil před sebou jeho penis a šourek s varlaty. Do zkadeřených chloupků se nořila dýka. Na její ostří vytryskla krev.
