S Mirkem tady z amatérů...

Už se spolu známé asi rok. Měli jsme sraz, a bylo to hezké. Byl fajn, líbil se mi. Moc hezky se usmívá a má krásně lišácký výraz. Líbilo se mi jak na mě občas mrknul. Když si to i po tom roce vybavím, musím se začít usmívat. Bylo to opravdu milé první setkání. Byl gentleman, ale stejně jsem ho na rozloučení obejmula. Možná o vteřinku déle, než by se na slušnou ženu slušelo. Ale nechtěla jsem se ještě loučit. Psali jsme si pak spolu už mimo tyto stránky. Také jsem se mu líbila, ale nebylo nám hold dáno dát si další sraz. Míra si pak našel holku a tak jsem se stáhla a jen občas jsme si napsali, popřáli k Vánocům a zeptali se jak se tomu druhému daří. Ale přiznám se, občas jsem si trochu povzdechla nad tím, že nebyl druhý sraz.
Je to asi dva týdny a vidím že mi píše. Píše dost divně, tak krátce, zvláštní styl. Nedá mi to a zeptám se ho co se děje. Rozešla se s ním. Nechce to moc rozebírat, prý to prostě neklapalo. Rozumím a nerýpu do toho. Je mi ho líto. Tak mu pošlu vtipné foto, ať je zase trošku veselý. Přizná mi, že na mě po celý ten rok myslel. Sakra, co když mu to nevyšlo kvůli mě?! Zeptám se ho a prý ne, jen ho mrzelo, že jsem se tak stáhla. Vysvětlila jsem mu, že vztah má přednost před naším přátelstvím. A nechtěla jsem mu doma dělat zle. Ač krom občasného náznaku že se sobě navzájem líbíme tam nic víc nebylo. Poslala jsem mu jak se se mnou mazlí můj papoušek a on na to:"Sluší vám to, holky." Ale už i to by žárlivá žena mohla brát zle.
Zase si povídáme, skoro každý den. Mám ho opravdu ráda. Je fajn. A párkrát mi naznačil, že by se zase rád viděl. A popovídal si. Pak už i přitvrdil, že si na mě najde čas, kdy jen budu chtít. To už je slovo do pranice. Ví, že můj čas na srazy je vzácný. Známe se celkem dobře. Ví i kde bydlím. Věřím mu. Tak se rozhoupu a kývnu. Pozve mě k němu do města. Hradec mám celkem ráda. Žila jsem tam kousek svého života. Ráda si připomenu jaké to tam bylo. Milovala jsem pohledy na řeku. Vždy jsem hledala, zda v ní zahlédnu rybu. Tohle jsem mu vyprávěla už kdysi.
Dorazím na nádraží, nechtělo se mi tahat auto a motat se tam po městě, ráda se procházím. A do vlaku jsem si vzala knížku. Tohle nádraží mi chybí, měla jsem ho ráda. Dala jsem si v něm sraz s nejedním klukem, když jsem byla na škole. Pekli tu fajn chleba. Je vtipné, že se moc nezměnilo. A hle kdo na mě čeká opřený o zeď a s tím kloboukem co mu tak sluší. Vedle sebe má opřený futrál na kytaru. Ty jo, mít tu zrcadlovku, tohle by byla fotka jak do časopisu. Pozdravím ho. On mě a já to nevydržím a obejmu ho. Jsem moc ráda, že ho zase vidím. Asi takové přivítání nečekal. Hodí futrál přes rameno a jdeme ven. Ty jo, oni tu mají magnólie. Super. "Míro, budeš mě mít za velkého blázna, když si tu posbírám pár semínek ze země?" Nechci mu dělat ostudu. "Leni, překvapilo by mě, kdyby jsi nechtěla, už tě znám. Klidně počkám. Vím že z nich budeš mít radost." Ani netuší jak velikou. Začnu tedy sbírat. On si sedne na lavičku a já si za chvilku všimnu jak mě s úsměvem pozoruje.
Už mám plnou kapsu a tak jdu k němu. Dám mu pusu na tvář a poděkuji mu za strpení. Vyrážíme na cestu. Neustále se někomu vyhýbáme. Ve městě je tolik lidí. Nejsem na to už zvyklá. Celkem chytře to Míra vyřeší. Chytí mě za ruku. Je to strašně milé. Už ani nevím, kdy mě někdo při procházce chytil za ruku. Připadám si trochu jak v pubertě. Míra je o pár let mladší než já, ale není to žádný tuctový kluk. Má své zájmy. Umí pracovat s dětmi. Je takový empatický, ale nechá se i vyhecovat. Je s ním zábava.
Došli jsme k řece a jdeme podél ní. Stále se držíme za ruce ač k tomu už není žádný praktický důvod. Tady už tolik lidí není. Vlastně, čím jdeme dál, tím jich je méně a méně. Ukáže na lavičku. Aha, náš cíl. Je tu hezky, voní tu spadané listí, člověk by skoro zapomněl, že je v centru velkého města. Je roztomilé, že si pamatuje jaká místa se mi líbí. Přemýšlím, proč si ke mě nesedá. Zahledím se na něj a snažím se něco vyčíst v jeho výrazu. Sundá futrál, strčí do něj ruku a něco hledá. Vytáhne květ heřmánku a podá mi ho. "Cestou k nádraží jsem na tebe myslel, a tenhle květ mi připomenul jak máš ráda malá milá gesta." Trefil to dokonale. Potěšilo mě to víc, než kytice z obchodu. Vzpomenul si, těšil se až se setkáme.
Položil si nohu na lavičku a začal hrát... Je to fakt, před rokem slíbil, že mi zahraje. Ale nečekala jsem trefu do mé oblíbené písničky. Tiše ho sleduji a usmívám se. Tak tohle se mi ještě nestalo, nikdy mi kluk nehrál na španělku. Vždy jsem to zažila jen v partě u táboráku. Ale on tu byl jen pro mě. Usmíval se a začal i zpívat. No tohle! Nikdy jsem ho ještě zpívat neslyšela. Je dobrý.
Kolem prochází stará paní s chodítkem. Mrkne na mě. " Slečno, vy máte ale kliku." Cítím jak se červenám. Naštěstí to nezaslechl. Když dohraje, uklidí si kytaru a sedne si vedle mě. " Slíbil jsem ti to." A zase na mě mrkne. On je fakt boží. Povídáme si a je mi s ním tak nějak fajn, lehko. Čas jen neletí, s ním přímo pádí, ale zároveň jako by se zastavil. Jsem ráda, že jsem se nechala ukecat do srazu. Zvedne se, chytne mě zase za ruku a vede mě dál. " Kam to jdeme?" Usměje se. " Nech se překvapit." Adalbertinum znám. Sem jsem chodila při škole. Tady jsme si s kamarádkou vždy daly burger s hranolky a polívkou. Polívka je kečup a majonéza v jednom. Tady jsem nebyla už tolik let. A dřív jsem touhle cestou chodila skoro každý den. Počkat, on mi chce udělat fakt radost. Podívám se na něj s tím nejširším úsměvem." Fakt? S polívkou?" Přikývne. "Chci aby ti se mnou bylo dobře a vím, že ráda jíš venku. Mnohem raději, než v restauracích a vyprávěla jsi jak si to tu měla ráda. Poslouchám tě." Tak z toho mi je až trochu do breku. Fakt poslouchá. Vidí to na mě a obejme mě. To už nevydržím a fakt mu spadne slza na jeho bundu. "V pohodě, jsem tu pro tebe a budu kdykoliv budeš chtít. Vždyť to víš."
Jdeme na most a díváme se dolů na řeku. Kolem chodí lidé, ale nevšímáme si jich a oni nás taky ne. Je fajn se na chvilku zastavit. V tom překvapí podruhé. Zase zapatrá ve futrálu a vytáhne termosku. " Tady máš 3v1 s mlékem navíc. " To už si fakt dělá legraci. On myslel na vše. Musel to fakt plánovat. Nechápu, že nikoho nemá. Nemůžu se na něj přestat usmívat. Už mě bolí tváře.
Když dojíme, gentlemansky vezme můj obal a ubrousek a vyhodí je do koše. Jo, princové stále žijí. Ještě by mohl přes kaluž položit svou bundu. Začnu se trochu smát. " Čemu se směješ?" Řeknu mu to s tou kaluží." Ale to bych tě raději vzal do náručí a přenesl tě." Ale on by toho byl fakt schopný.