Záhadný výlet

Stalo se mi, že jsem bloudila. Byla jsem v docela velkém městě, kde neznám každé zákoutí, nicméně už jsem tam v minulosti párkrát byla, ale na jiných místech. Byla mlha, tma. Lezavo, že jsem i pod rukavicemi cítila to sychravo. Snad i pod kůží. No a jak si tak jdu tím neutěšeným tmavým vysokými starými domy protkaným městem, tu najednou na mě vykoukl zajímavý starý dvoupatrový dům.

Něčím mě lákal, že mě to přinutilo se zastavit, abych si tu oduševnělou stavbu pořádně prohlédla. Dalo by se říci černý dům co si tu tak stojí potmě a upoutá mojí pozornost. Byla jsem tak zahleděná na dům, že jsem si vůbec nevšimla změn, které se udály okolo mě. Když jsem se totiž rozhlédla, tak okolo mě nebylo nic. Vysoké staré i historické domy najednou zmizely neznámo kam.

Napínala jsem zrak seč jsem mohla, ale ani v dálce jsem nezahlédla známé obrysy. Mlha a tma, že by ani psa nevyhnal. A já tu stojím sama v té zimomřivé atmosféře před starým domem co lákal ke vstupu. Nevím co to přesně bylo, že mě napadlo jít blíž. Cítila jsem jako bych ten dům znala z minulosti. V podvědomí nějaké deja vu. Zvláštní, vždyť já přece ten dům vidím poprvé. Nebo ne? Najednou mě zaplavila velká nejistota. Udělala jsem váhavý krok dopředu. Slyšela jsem jak mi pod botama křupe štěrk. Drobné kamínky na cestě, která nebyla vydlážděná.

Chtěla jsem strašně obejít ten dům a vidět co se skrývá za ním. Třeba i dohlédnu někam jinam a něco uvidím v dálce. Vykročila jsem. Váhavě, pomalu, těkala jsem očima po domě a mé oči objížděly dobře padnoucí okna s velkými okenicemi. Ten dům je asi velmi starý a jak dlouho tu asi stojí. Najednou mnou proběhlo překvapené poznání. Vždyť přece......tu nikdy nestál. Stojí tu asi jen.....kvůli mě. Ale proč? Co se to děje? A je to dobrý dům nebo zlý? A proč se mi zjevil? A bude to mít dopad na mou budoucnost? Protože právě teď jsme pouze v přítomnosti. Lehce jsem se neznatelně pousmála. Tak jsem tady, sama, v mlze, ve tmě s domem. Došla jsem pomalými kroky na kraj domu a najednou jsem pocítila všeobjímající strach. Bála jsem se nakouknout co je za rohem. Zastavila jsem se a něco koutkem oka upoutalo moji pozornost.

Ztuhla jsem. Zavřela jsem oči a snažila se uklidnit. Něco problesklo před mýma zavřenýma očima. Otevřela jsem oči a tam......tma. Nikde nikdo. Uklidněně jsem vydechla. Přízračnost noci, lezavá zima snad i v tkáních protkaná. Chtěla jsem strašně moc vědět co je za rohem. Jak vypadá bok domu. Vykročila jsem a zahla za roh. A tam.....nic. Prostě bok domu. Jedna okenice v přízemí. Prošla jsem celý bok domu a zahnula znovu doprava a byla za domem. Rozhlédla jsem se. Okolí překvapivě stejné jako před domem. Přišlo mi to vtipné. Něco jsem očekávala a nic nepřišlo. Tak fajn aspoň se nemusím bát. Prošla jsem celý zadek domu a pak ještě pravobok. Bráno původním pohledem před domem. No a dům vypadá mírumilovně. Ocitla jsem se znovu před domem.

Když tu najednou se ozvalo skřípání jak když Freddy nehtama přejede přes školní tabuli. Příšerný škrábající zvuk co protnul tmu i mlhu a ozval se do noci. Podívala jsem se na hodinky na ruce. Vyndala z batohu mobil a posvítila na hodinky a polkla jsem v úžasu. Vteřinová ručička se nepohybovala. Co to.......Tak jsem počkala s klidem angličana až se ručička přesune před mým zrakem na další čísélko. Čekám a čekám. To už snad musela uběhnout minuta. To není možné. A....nic.

Ručička se prostě nepřesunula. Stála nepohnutě umíněně na svém místě. To jsou teda věci, problesklo mi hlavou. Zastavil se čas. V téhle bohem zapomenuté zemi. A kdoví jestli jsem pořád v tom městě, kam jsem cestovala a kde jsem se ztratila. Člověk nikdy neví. Už jsem myslela, že život znám a nic mě nemůže překvapit a teď tohle. Pak jsem si vzpomněla na ten zvuk a koukla instinktivně na přední dveře domu. Ano, nezdá se mi to. Dveře jsou pootevřené. Dům mě zve dál. No a co když vejdu dovnitř a dům už mě ven nepustí? Co když se stanu vězněm domu a třeba se mnou bude cestovat celou galaxií jako v Dr Who? Možná by to bylo fajn.

Dveře se pomalinku milimetr po milimetru počaly zavírat. Mám možná poslední šanci prozkoumat tohle obludárium. Teď nebo nikdy. Se zájmem jsem rychle vkročila do dveří a udělala potřebné kroky do domu. Vykoukla jsem za dveře do tmy a do místa, kde jsem před chvílí stála. Zvedal se vítr a hnal před sebou prach a mlhu a kousky úlomků či drobné kamínky.

Něco se změnilo. Kousek dál před domem ve vzdálenosti asi 20 kroků od domu stála rozsvícená lampa. Jediná tam stála v zemi nikoho. Byla to taková ta klasická ohnutá lampa co stojí běžně ve městě. Zírala jsem na ni v úžasu. Ta tam přece předtím nebyla. Nebo byla? Pokud vím, tak byla černočerná tma. A teď ta lampa osvětluje celou příchozí cestu k domu. Bylo snad i vidět drobné lesknoucí se kamínky. Podívala jsem se na oblohu. Měsíc zářil v celé své kráse. Někde poblíž se ozvalo vytí vlka. Zamrazilo mě.

Dveře se s bouchnutím zavřely. Zmizela lampa i příchozí cesta. Slyšela jsem otočení v zámku. To snad.....Natáhla jsem ruku a vzala za kliku. No fakt. Zamčeno. Zasmála jsem se jako bych chtěla podvědomě překlenout nepříjemnou situaci do které jsem se dostala. Řezavý sarkastický smích přetnul nekonečné ticho a odrazil se od zdí domu, aby pak znovu nastalo naprosté všeobjímající ticho. Rozhlédla jsem se po domě. Přede mnou stál čtyřhranný sloup a na něm viselo nějaké oznámení. Přišla jsem blíž, abych přečetla, co tam je napsáno. Vytáhla jsem teď už z kapsy mobil a posvítila si na ten pergamen.

A tam bylo psáno odshora dolů: Vítej návštěvníku. Pokud jsi došla až jsem, jsi tu správně. Dům je teď celý tvůj. Jsou tu komnaty, které tě přivítají a dají ti to co potřebuješ. Je tu 12 komnat, které čekají jen na to až je objevíš a dáš jim důvod, proč existují. Každá je jiná, však uvidíš. Čekají jen na to až jim vdechneš život. Proč právě ty? Zamysli se. Proč žiješ? Je to snad právě proto, aby jsi pak jednou objevila toto místo? Uvidíš co ti to dá. Žijeme jen jednou a nesmíme příležitosti nechat proklouznout mezi prsty. To by byla věčná škoda, nemyslíš? Tak se uvolni, najdeš tu vše co potřebuješ ke svému životu. A krásně si to vše užij.

Jakoby to bylo psané pro mě? Ten dům věděl, že přijdu? Nebo jsem přišla proto, že to ten dům chtěl. Ať je to jak chce, jsem na prahu neuvěřitelného objevování. Právě teď a tady, se mi asi změnil život aniž bych to já zařídila. Napadlo mě, že když jsem tu teď doma, tak bych to tu chtěla mít jak doma. Nechtěla jsem dál stát v oblečení, které bylo určeno na výlet, ale chci se doma cítit komfortně, pohodlně. Tak co teď. Z přízemí vedlo schodiště přímo uprostřed domu. Po stranách zábradlí. Podívala jsem se na zem.

Byly tam měkoučké bačkůrky. Vzala jsem je do ruky a koukla na velikost. 40. To je moje velikost. Super. Sundala jsem své boty a obula si příjemné měkké papuče. Měkkost v každém došlapu. Chůze jako v peříčkách. Vzala jsem svoje boty do ruky a šla ke stěně, kde jsem tušila botník. Opravdu tu byl a přesně takový jaký mám doma. Dala jsem své boty na botník. Sundala jsem kabát a pověsila na háček. Teď by to ještě chtělo domácí úbor. V celém domě bylo příjemně teplo. Poodešla jsem od botníku a našla skříň. Otevřela ji a tam visely moje delší trička na doma. Svlékla jsem se, oblékla tričko, nechala ponožky a papuče. Svlečené věci jsem dala do skříně. Tak teď se konečně cítím jako doma.

Šla jsem dál a objevila příjemný gauč a křesla. Také tam viselo křesílko na houpání. Po pár krocích jsem objevila kuchyň a vedle ní dveře a koupelnu. Kuchyň bez oken a je v ní vše potřebné, plná lednice, plný mrazák, pohovka u stolu s židličkami, plynový sporák, šuplíky plné nádobí a všech možných spotřebičů, kastroly, na dřezu prostředek na nádobí, odkapávač, hrnce, plecháčky, příbor.

V dalších dvířkách olej, ocet, různá koření, cukr, sůl, 3 druhy mouky, skořice s cukrem i bez cukru, pudinky, párátka, vše potřebné. V lednici navařené jídlo. Je tam černá polévka prdelačka, řízky na usmažení, bramborový salát, okurkový salát, paštiky, tvrdý sýr vcelku i strouhaný, mléka polotučná i plnotučná, vejce, zelenina na vaření polévky i jen tak na zakousnutí u televize místo brambůrků, hadovitá okurka, okurky nakládačky, brambory, tavené sýry, jogurty, kefír, nakládané okurky a řepa, salámy, uzený sýr, métský salám, lososový salát a dalších spousta věcí k jídlu. V mrazáku různé druhy masa, hranolky, krevety, noky a další.

Šla jsem do koupelny, krásná čistá bílá masážní vana a vedle sprchový kout, na vaně pár sprchových gelů a šampon. Okolo v poličkách zubní kartáčky, pasta, mezizubní kartáčky žluté a zelené, ušní vaty, sprej na čištění uší, francovka, krém na vysušené paty, denní a noční krém, peelingový gel, kartáč na mytí a měkká houba, deodoranty. Miluju sladké vůně, ale i různé jiné. Na zemi kachličky a kobereček, pračka a sušička, ručníky a osušky, župan. Příjemné čisté umyvadlo. Na stolečku odložené dálkové ovládání na úpravu světla. Vyzkoušela jsem a dá se ovládat celé spektrum barev a stmívání.

Byla jsem po celém dnu uplahočená, tak jsem zašpuntovala vanu a pustila jsem horkou vodu. Zamkla jsem oboje dveře. Zatímco jsem ji napouštěla, sundala jsem si tričko, zula papuče, sundala ponožky a vlezla jsem si do vany, pohodlně jsem si tam lehla a nechala se pomalu obtékat horkou vodou. To bylo blaho. Zavřela jsem oči a užívala si horkou vodu, která mě objímala svou něžností a průzračností. Když už byla vana plná, tak jsem vypnula vodu a znovu si lehla do vany, opřela hlavu a zasněně zavřela oči. Byla to neskutečná lahoda. Když už jsem si maximálně vychutnala blaženost daného okamžiku, kdy jsem se skoro roztopila ve vodě a vyčistila se horkou vodou snad až na dřeň, tak jsem si sedla a podívala se, který gel si vyberu. Krásný a těžký výběr.
Nakonec jsem zvolila gel s vůní léta. Stoupla jsem si a celá jsem se vydrbala gelem, všude, zevrubně. Pak jsem se ponořila do vody a krásně jsem ze sebe smyla všechen gel. Vzala jsem dálkový ovladač a pustila masážní trysky. Pak jsem si ještě sedla a vzala ovocný šampon a umyla si jemnými krouživými pohyby vlasy, každý jeden vlas byl nasycen z vnějšku i zevnitř účinkem kvalitního voňavého šamponu. Masážními pohyby jsem vtírala ovocný šampon a měla přitom slastí zavřené oči. Umyla jsem si znovu obličej, krk a když už jsem získala pocit, že čistší být nemůžu, tak jsem si znovu lehla do vody a ponořila hlavu a smyla všechen šampon. Pak jsem vypustila vodu, umyla vanu a znovu ji napustila čistou horkou vodou. Teď už naprosto čistá s čistě umytými vlasy v čisté horké vodě. Vypnula jsem vodu a slastně se položila do vany. Nadechovala jsem se a vnímala sílu okamžiku. Vzala jsem dálkový ovladač na světlo a zhasla.

Nastala černočerná tma, všude ticho a já ponořená do vany s horkou průzračnou vodou. Hmm jaké zajímavé, takhle bych mohla usnout. Pomalu se mi zavíraly oči. Jaká slastná chvilka, naprosté uvolnění, všeobjímající teplo. Vyležela jsem se dosyta. Pak jsem vzala ovladač a zapla světlo. Bylo příjemné žluté a zalilo celou zavřenou místnost, pak jsem změnila na chladné bílé, také zajímavé, pak jsem zkusila červenou, zelenou, modrou, byla blankytně modrá a pak plná modrá střední a tmavě modrá, žlutá, oranžová, fialová, hnědá, vyzkoušela jsem celé spektrum barev, nechybělo ani blikání, barvy které se měnily za sebou, dalo se nastavit za jak dlouho se ta která barva změní na jinou, dala jsem po 30 sekundách, pak po 5 sekundách, pak po 60 sekundách. Pak jsem dala opět žluté teplé světlo a odložila ovladač.

Najednou jsem viděla, že na vaně leží další dva ovladače. Nejdříve jsem vzala jeden, otočila ho a tam bylo napsáno: Jen krásné snové představy. Položila jsem ho a vzala druhý, otočila a tam napsáno: Jen zimomřivé hororové představy, troufneš si? Zatrnulo ve mě. Věděla jsem hned, který ovladač toužím zkusit jako první. To bych nebyla já přece. Takže jsem si nechala v ruce druhý ovladač. A tak příjemný pocit jsem měla, po takové koupeli rozvláčnělá, že bych si i šla lehnout a sladce usnula v měkkých peřinách. A najednou tohle, změna plánu. Tak nečekaně. Zkusit či nezkusit, být či nebýt.:D Toť otázka nad otázky a já tu zatím ležím, ničeho si nevědoma a zachycena v pochybnostech s touhou objevovat. A proč vlastně by mě zajímalo to zlé, mám za sebou dlouhý den a bylo by tuze fajn jít si lehnout a sladce se ponořit do spánku ničím nerušená a spát si hladce až do rána. Či snad obrace. :D No můžu tu ležet navěky a dumat co udělat, jsem tak nerozhodná. Takže jsem zaměřila svůj zrak na hromadu čudlíků uspořádaných celkem čistě a logicky na ovladači.

Roztřeseným palcem jsem přejížděla přes čudlíky a přemýšlela, který zmáčknout. Face your fears. A je to tady. Vybrala jsem si náhodně, či snad mě něco vedlo jeden neohrabaný čudlík a zavřela oči a....zmáčkla. Zadržela jsem dech a když jsem jedno oko a posléze druhé otevřela, tak jsem si zpočátku ničeho nevšimla. Už jsem chtěla úlevou vydechnout, když můj zrak padl na dveře. Měla jsem dobrý výhled ve svém úhlu z vany na dveře. Druhé ovšem byly za mnou a v nedohlednu. Musela bych otočit hlavu. No já totiž myslela, že koukám na přední dveře, jenže....pak jsem si všimla, že je něco v cestě mého pohledu a to něco bylo starobylé zrcadlo a odráželo pohled na zadní zamčené dveře a ty dveře nebyly ty samé, které jsem zavírala a zamykala. Tedy byly ty samé, ale něco na nich bylo červeně napsáno a to něco.......přečetla jsem si to.....

a tam bylo olats ot es ydat. Ano, bylo to pozpátku napsáno a hned za mnou. Hlavou mi běželo, co se tady stalo, tady v koupelně, kde teď ležím. Ok, to jsem asi neměla, roztočila jsem kolotoč podivných událostí zmáčknutím čudlíku a už je příliš pozdě. Jenže....Mám tu přece ten druhý ovladač a mohu zachránit situaci. Napadlo mě, že je to jako záchranné lano. Když už budu mít dost a budu maximálně vystrašená, tak sáhnu po záchraně v podobě druhého ovladače a bude zase vše v pořádku.

Najednou jsem zaregistrovala pohyb někde před očima, rychle jsem koukla co to bylo a tam.....Mihla se v mém zorném poli postava která lehce poodešla. Jenže to kam šla, bylo naprosto šokující. Ta postava byla žena a vypadala jako po smrti. Měla dlouhé černé vlasy, které sahaly nevím až kam, protože jsem ležela a v mém zorném poli byly prostě přes celá její záda a netuším kde končily. Ta žena byla v nějakých šatech, roztrhaných a špinavých a jak se blížila ke stěně koupelny, otočila na mě hlavu a podívala se mi do očí.

V tu chvíli jakoby mnou projel blesk a já byla vhozena do víru událostí. Byla jsem najednou ta žena, v její kůži a ležela jsem opět ve vaně, na tom samém místě, v té samé koupelně, ale když jsem se podívala na své tělo, nebyla jsem to já. Byla jsem snědší, měla jsem opálenou pokožku jako od moře, černé rovné dlouhé vlasy, pevné dvojky s trčícími bradavkami a tělo bez chloupků. Ležela jsem si ve vaně, když tu najednou někdo vtrhnul do dveří. Byl to můj manžel a začal na mě křičet. Prý našel mé spodní prádlo a cítil z něj mužskou vůni.

Ležela jsem tam a koukala na něj, že je čím dál víc vytočenější a jen zoufale přemýšlela jak z toho ven. Vždyť já jsem přece nic neudělala. Sehnul se, vzal mě za vlasy a dal mi obrovskou facku a řval na mě "Ty děvko, já tě naučim, jak se máš chovat. Tohle si ke mě dovolovat nebudeš. Jsi moje, rozumíš. Tebe nikdo jiný nikdy nebude mít. Musíš to pochopit s kým jsi a nezahrávat si se mnou. Nebo zažiješ peklo. Ze mě debila dělat nebudeš, uvědom si, že když budu chtít tak tě zničim a udělám z tebe moje poslušné děvčátko. Takhle tě totiž celou dobu vidim. Jsi jen poslušná malá holčička a ty nemůžeš nic. Zamiloval jsem se do tebe a jsi moje. Nikdo jiný na tebe nebude sahat. Od teď jsi tu vězněm, v mém domě."

Najednou jsem se vzbudila a vrátila se zpět do mého těla a vědomí. Instinktivně jsem se podívala ke stěně, jestli tam ta žena pořád je a ona se mi stále dívala do očí, pak se otočila k té stěně a jakoby nic prošla stěnou a zmizela někde na druhé straně.

Otřásla jsem se. Začala mi být nějaká zima ve stojaté vodě. Vzala jsem ovladač a pustila ohřívač vody. Zmáčkla jsem na hrůzostrašném ovladači další tlačítko, těch tlačítek přibylo a byla menší. Položila jsem ovladač a najednou mi začalo být hrozné teplo a voda se ohřívala čím dál víc, panebože, myslí mi proběhlo hrozné poznání. S děsem v hlavě jsem se sápala po ovladači, ale nemohla na něj dosáhnout.

Voda se začala vařit a já řvala bolestí, cítila jsem jakoby se mi odlupovala kůže od masa. Proboha já nechci zemřít, ne tady a teď. Cítila jsem šílenou bolest a věděla jsem, že umírám, ztrácelo se mi vědomí, ještě jsem z posledních sil tápala po ovladači a zmáčkla čudlík. A najednou.....

Bolest zmizela, vařená voda se přestala vařit, přestala jsem cítit fyzickou bolest a pořád jsem ležela ve vaně. Na vodě byly vysypané červené, růžové a bílé okvětní lístky růže a tělo bylo bez známek právě prožité hrůzy. Jen mysl si to pamatovala. Otočila jsem ovladač a ano, měla jsem obrovské štěstí a vybrala si v poslední chvíli ten správný, krásný, dokonalý ovladač. Byla jsem tak vděčná. Měla jsem pocit, že jsem se znovu narodila. Položila jsem ovladač. Úlevně jsem zavřela na pár minut oči, nechala jsem ještě tělo vymáčet ve voňavé vodě a pak jsem si stoupla, vylezla z vany a vypustila ji. Voňavé lístky růže odpluly a vypustily se neznámo kam.

Vana byla opět čistá, připravená na další koupel. Osušila jsem se v heboučké velké měkké osušce, kterou jsem vyvěsila k osušení. Vzala jsem si tričko a ponožky, papuče. Vyčistila jsem si zuby i mezizubními kartáčky, našla ještě ústní vodu a propláchla si ústa a vyplivla vodu, umyla si obličej a ruce a zavřela kohoutek. Osušila jsem si ruce hebkým ručníkem, rozvěsila ho a namazala si krémem obličej a ruce a tělovým krémem celé tělo a zapnula sušič, pod který jsem si stoupla, celá jsem se nechala vysušit, pak jsem sušič vypnula. Zabalila jsem se do hebkého županu s dlouhým vlasem a otevřela jsem dveře.

Opět mě zalila úleva. Vše je tak krásné, jsem v krásném domě. Otočila jsem se na ovladače a oba je vzala, nechala jsem oba zapadnout do kapsy od županu a vydala se přes kuchyň do obýváku a ke schodům. Vystoupala jsem schody a vybrala si jednu komůrku. Lépe jsem si vybrat nemohla, protože když jsem rozsvítila, přivítala mě obrovská měkká (jak jsem posléze zjistila) postel a vedle noční stolky z každé strany jejího záhlaví.

Zavřela jsem dveře a potěšeně hupsla do měkkoučké postele, která byla přesně podle mého gusta. Vedle na nočním stolku jsem našla ovladač a vypnula jsem měkké žluté světlo, ještě položila ovladač a pak pomalu s úsměvem na rtech usnula do hlubokého spánku.

Když jsem se vzbudila, byla pořád tma, asi je ještě noc, nemá smysl zjišťovat na hodinkách čas. Uvědomila jsem si, že v celém domě jsem zatím nezahlédla jediné hodiny. Měla bych prozkoumat ty pokoje, přepadla mě velká zvědavost a nedočkavost. Najednou mi hlavou prolétla myšlenka, že mám v kapse ty dva ovladače a hned mě napadlo, co když jsem ve spánku nechtěně nalehla na ten zlý a nevědomky zmáčkla tlačítko. Ale to už by se přece něco dělo. Takže snad mohu být klidná. Pomalu jsem potmě vstala z postele a šla ke dveřím, abych rozsvítila. Zvedla jsem ruku a nějaká jiná ruka chytla mou ruku a držela ji pevně. Myslí mi projel děs. To co mě napadlo, se opravdu stalo. Druhou rukou jsem se snažila vzít oba ovladače, jenže to byla levá ruka a ovladače byly v pravé kapse. Než jsem se k nim dostala, něco mi pustilo tu ruku a hrubě do mě strčilo. Rozsvítilo se světlo a tam......nikdo nebyl. Co když.....je za mnou. Vyděšeně jsem se snažila rychle dostat ze země.

Něco mě chytlo za vlasy a táhlo mě to na záda. Měla jsem obě ruce volné a pravou rukou jsem zajela do kapsy a vytáhla oba ovladače. Když jsem na jeden koukla, krve by se ve mě nedořezal. Bylo tam vymáčklé tlačítko, které zůstávalo v poloze zamáčknutí. Něco mě mezitím začalo škrtit. Rychle jsem si vybrala druhý ovladač a zmáčkla náhodně čudlík. Okamžitě mě ta věc za mnou pustila a tlačítko na druhém tom zlém ovladači se před mýma očima dalo zpátky do původní polohy. Tak to asi nemůžu očekávat nic skvělého na jedno zmáčknutí, pouze to vynulovalo špatné zmáčknutí a napravilo čudlík do původní polohy. Pochopila jsem, že už na ten druhý ovladač musím být velmi opatrná.

Vstala jsem a rozhlédla se po pokoji. Byl tam nábytek, šatní skříň, na podlaze koberec, lustr, tapety s nějakým vzorem. Pokoj byl ve stylu dřevěné roubenky. Líbilo se mi to. Vše vypadalo, jak jsem si pamatovala. Podívala jsem se na zem, kde jsem tušila, že se předtím vyskytovala ta věc a tam leželo něco na zemi. Upínala jsem na to zrak a snažila se vyluštit, na co se to dívám. Ohnula jsem se a pomalu to vzala do ruky. Mělo to měkkou strukturu a bylo to velké asi pár centimetrů. Trošku jsem si s tím hrála a najednou jak jsem na to mačkala a hýbala s tím, tak jsem viděla, že je to vlastně nějaký želatinový malý had. Dlouhý asi 10 centimetrů a poměrně tenký. Mělo to barvu jakoby do fialova. Zvedla jsem to nahoru a trochu to očichala. Nijak to nevonělo. Šla jsem k nočnímu stolku a dala to dovnitř a zavřela zásuvku.

Prohlížela jsem si oba ovladače. Otočila jsem oba a ten zlý se změnil. Na druhé straně bylo k té původní hlášce napsáno: Měla by sis pospíšit, tvůj čas tady je vyhrazený. Polkla jsem. To jako že mám na objevování tohoto domu jen nějaký ohraničený čas a pokud nestihnu a nevejdu se do (někým) určeného času tady, tak se odtud třeba nikdy nedostanu nebo prostě nezažiju vše, co tenhle dům nabízí a vypakuje mě a nebudu mít žádné zážitky a do konce života budu litovat, že jsem byla pomalá a nevyužila všechny příležitosti. Dobrý ovladač jsem dala do kapsy a zlý držela raději v ruce.

Vydala jsem se ke dveřím pokoje. Zhasla jsem, zavřela dveře komnaty a ocitla se v chodbě, kde byla černočerná tma. Rozhlédla jsem se v té tmě a hledala nějaký bod, ale nic, všude tma. Šla jsem tedy někam dál a rukou přejížděla po stěně a hledala vypínač. Ušla jsem asi 7 kroků a měla jsem ho. Zmáčkla jsem a celou chodbu zalilo bílé studené světlo. Podívala jsem se za sebe a viděla jsem, že naproti dveřím, ze kterých jsem vyšla jsou další dveře a na obou stranách chodby je plno dveří. To jsou ty pokoje, které toužím objevit! V duchu jsem si pomyslela, že to vezmu pěkně od konce, abych ani jeden pokoj nevynechala. Otočila jsem se tedy a šla až na konec chodby, cestou jsem minula pokoj, kde jsem spala. Došla jsem až na konec a otevřela úplně nejzašší pokoj. Byla tam tma, sáhla jsem po vypínači a pokoj zalilo měkké příjemné žluté světlo.

Byl to podvodní pokoj. Všude okolo pokoje byl oceán a bylo vidět na metry daleko a tam plavaly ryby, byly tam mořské sasanky, delfíni, menší rybky, které jsem ani neuměla pojmenovat, někde vzadu u jedné strany byl na dně starobylý vrak lodi. Byl to nádherný výhled. Netušila jsem, jak pevné a silné je sklo, které dělí tento pokoj, ve kterém teď stojím od síly vody, která byla všude okolo a od všech těch živočichů a mořského světa. Mořský svět byl všude okolo. Nádhera a já tu uprostřed v krásném pokoji, který má vodní postel jak jsem záhy zjistila, když jsem si sedla. Je to vodní pokoj. Naproti posteli je modrá skříň na které jsou nalepené škeble. Zleva od postele je velké zrcadlo. Byla jsem jak u vytržení a nemohla se vynadívat na tu nádheru. Najednou jsem zaslechla velrybu. Nejdřív bylo vidět dno oceánu, když jsem vešla a teď jsem viděla hladinu a zároveň pod vodou, ale dno nikde, někde daleko pode mnou. Viděla jsem velrybu, delfíny, kosatku, všechno to někam plavalo. Všude okolo pestrá fauna plná barev a modrého průzračného oceánu. Nazvala jsem si to oceán, ale klidně to může být moře. Něco jsem pocítila pod nohami a podívala se dolů a zmizela zem pokoje a pod nohami jsem měla také oceán a ryby a plankton. No teda.

Pozvedla jsem hlavu a podívala se znovu okolo, před sebe a tam jsem viděla ploutev. To snad ne. Okolo zrovna plul velký bílý žralok. Moje noční můra. Kdyby tohle sklo prasklo....kdybych zmáčkla zlý ovladač.....Nechtěla jsem domýšlet dál. K velkému bílému se přidal další velký bílý, který plul za mnou. Raději jsem vyběhla ke dveřím, zhasla a zavřela dveře. Ocitla jsem se znovu na osvětlené chodbě. Zhluboka jsem vydechla. Podívala jsem se na neznámé dveře přes chodbu naproti vodnímu pokoji a vydala se tam. Otevřela jsem a rozsvítila. Úžasem jsem zatajila dech. Byla jsem v Safari. Opět jsem byla v pokoji a okolo bylo sklo, ale jakoby tam nebylo, byla jsem obklopená subsaharským terénem a všude okolo byl park a dalekosáhlé planiny. Já najednou nebyla v pokoji, ale byla jsem u domku, který přímo zapadal do země, kde jsem se ocitla. Pokračování příště.