Katka a Martin - Služební cesta díl 1.

Martin seděl na gauči a zíral na svůj notebook. „Opravdu musím jet?“ povzdechl si a protřel si oči. „Nemám na to vůbec náladu. Proč vždycky já? Týden pryč, samé schůzky, žádný čas na odpočinek.“

Katka seděla vedle něj, jemně mu položila ruku na rameno. „Martine, zvládneš to. Je to jen týden. A až se vrátíš, uděláme si hezký víkend. Můžeš se těšit na něco příjemného.“

Martin zavrtěl hlavou. „Já vím, ale prostě mě to štve. Nebudu mít na nic klid a ani nebudu doma.“

Katka ho konejšila, ale uvnitř už začala přemýšlet. „Týden pryč,“ prolétlo jí hlavou. „Karolína to určitě zjistí. A bude mít nápady.“ Ještě tu noc, když Martin usnul, Katka poslala Karolíně stručnou zprávu: „Martin odjíždí na služební cestu.“

Další ráno, zatímco Martin pracoval ve své pracovně, zazvonil zvonek. Katka šla otevřít a našla před dveřmi kurýra s malou, elegantně zabalenou krabicí. Poděkovala a rychle se rozhlédla, jestli ji nesleduje. Když viděla, že jsou dveře do pracovny zavřené, přeběhla s balíčkem do kuchyně. Položila ho na stůl a chvíli jen stála, dívajíc se na něj. Na vrchní části byl připevněn štítek se slovy: „Důležité: Otevři, až budeš sama.“

Věděla, že Martin může každou chvíli přijít, a tak vzala balíček a rychle ho schovala do šuplíku s ubrusy pod kuchyňským pultem. Její pohyby byly rychlé, ale nervózní. „Co v něm asi je?“ přemýšlela. Srdce jí bušilo, ale snažila se zůstat klidná. Zavřela šuplík a vrátila se k běžným domácím činnostem, jako by se nic nestalo.

Když Martin přišel do kuchyně, aby si udělal kávu, Katka se usmála a nenuceně s ním prohodila pár slov. Celou dobu však měla pocit, že musí balíček co nejlépe skrýt nejen fyzicky, ale i ve své mysli.

Večer nastal čas, kdy se chystal vyrazit. Kufr už měl připravený a stál u dveří. Katka ho objala a dala mu pusu na tvář. „Hlavně mi napiš, až dorazíš, ano?“ „Neboj se,“ odpověděl a zvedl kufr. „A ty na sebe dávej pozor.“

Když zavřela dveře, chvíli jen stála a poslouchala ticho v bytě. „Teď už začíná hra,“ pomyslela si. Rychle zamířila ke skříňce, kde schovala balíček. Seděla u kuchyňského stolu, před sebou měla malý balíček. Opatrně ho otevřela a našla uvnitř několik malých kamer, pečlivě zabalených v bublinkové fólii, a obálku. Její srdce se rozbušilo, když rozevřela dopis a přečetla první řádky:

„Teď začíná další etapa. Martin bude pryč, což nám otevírá prostor pro větší kroky. Kamery jsou diskrétní, snadno se nastaví. Chci, abys je rozmístila v ložnici – postel, dveře, a pohled shora. Budou zachycovat každý detail.“

Během týdne k tobě přijdou hosté. Každý z nich je pečlivě vybraný a očekává, že se o něj postaráš. Budu tě sledovat vzdáleně a vést tě podle potřeby.

A pamatuj, poslední noc je speciální. Martin bude tvůj poslední host. Chci vidět, jak se o něj postaráš po dlouhé cestě. Odložila dopis a cítila, jak se jí rozlévá chvění po těle. „Hosté? Kamery? A Martin?“ Bylo to příliš. Ale stejně věděla, že nemůže Karolínu zklamat. „Musím to zvládnout,“ řekla si tiše.

Po přečtení dopisu cítila, že potřebuje chvíli na uklidnění. Vzala si šálek čaje a sedla si na pohovku. V hlavě přemítala nad tím, co ji čeká. „Jak zvládnu ty hosty? Co když udělám chybu? A Martin… co když něco zjistí?“

Snažila se tyto myšlenky potlačit. „Karolína má vždycky plán. Musím jí důvěřovat.“ Zhluboka se nadechla, pustila si tichou hudbu a na chvíli se nechala unést tím, že je byt tichý a prázdný. Ale uvnitř věděla, že ticho brzy skončí.

Když si později večer sedla k telefonu, dorazila další zpráva od Karolíny: „Dobrá práce s přípravami. Kamery jsou nastaveny? Skvělé. Zítra tě čeká tvůj první host. Dorazí přesně v 18 hodin. Chci, abys byla připravená – krásná, sebevědomá, ochotná udělat, co bude třeba. Já tě budu celou dobu sledovat.“

Musela si ji přečíst několikrát. „První host… zítra v 18 hodin.“ Bylo to jako budík, který se měl právě spustit. Na jednu stranu cítila nervozitu, na druhou stranu určitou zvrácenou zvědavost. Co bude dál? Jak to zvládne?

Zhasla světla a šla si lehnout, ale spánek nepřicházel. Zítra se vše změní – a ona to věděla. „Musím být připravená,“ šeptla si potichu do tmy.

Celé dopoledne věnovala úklidu bytu a doladění detailů. Ložnice musela vypadat dokonale – pečlivě ustlala postel s čistým bílým povlečením, rozmístila svíčky a upravila osvětlení tak, aby bylo tlumené, ale zároveň lichotivé. Poté ještě jednou zkontrolovala kamery. „Postel? Dveře? Pohled shora? Perfektní,“ říkala si, když sledovala testovací záběry.

Odpoledne si dala dlouhou koupel, oholila se, nanesla jemný parfém a pečlivě upravila vlasy. Nakonec si oblékla lehký, průsvitný župan, který sotva zakrýval její tělo. „Tohle je ono,“ pomyslela si, když se podívala do zrcadla. Byla připravena – nebo se o to alespoň snažila přesvědčit.

Katka cítila, jak se jí svírá hrdlo. „Tohle je skutečné,“ pomyslela si. Ale nebyl čas na další pochyby. Rychle zaujala pozici u dveří a čekala. Přesně v 18:00 zazvonil zvonek. Katka otevřela a spatřila muže středního věku v elegantním oblečení. Jeho pohled sjel po jejím těle a zastavil se na jejím županu, který sotva zakrýval její křivky. Usmál se.

„Dobrý večer,“ řekl klidným hlasem.

Katka se pokusila o nenucený úsměv. „Vítejte. Pojďte dál.“ Její hlas byl tichý, ale pevný. Zavřela za ním dveře a ukázala směr ke koupelně. „Můžete se osvěžit, pokud chcete. Ložnice je připravená.“

Host přikývl a zamířil do koupelny. Katka mezitím rychle přešla do ložnice, kde si lehla na postel. Pokrčila nohy tak, aby její pozice byla zcela odhalená, přesně podle instrukcí. Její tělo se jemně třáslo, ale snažila se uklidnit. „Buď sebevědomá,“ opakovala si v duchu.

Když vyšel z koupelny, jeho pohled okamžitě zamířil k posteli. Katka ležela na zádech, nohy pokrčené a rozevřené, její tělo osvícené tlumeným světlem. Její průsvitný župan sotva něco zakrýval. Host se zastavil na prahu a chvíli jen stál, zjevně fascinovaný pohledem.

Pomalu se usmál. „Musím říct, že Karolína měla pravdu. Jsi výjimečná.“ Neodpověděla, jen se na něj podívala a lehce se usmála, jak jí Karolína poradila. „Tohle je jen začátek,“ pomyslela si, zatímco sledovala, jak muž přistupuje k posteli.

Přitáhl si jí k sobě a zabořil hlavu mezi její nohy. Jazyk mu v ní krásně klouzal, jak byla hladce oholená. Všechny ledy byly prolomeny a Katka se již nechala lízat neznámým cizincem, kterého zná sotva patnáct minut. Užívá si jeho péči a vzdychá na celou místnost. Netrvalo dlouho a už se zmítala v krásném orgasmu. Katka chvilku nevnímala svět, čehož hned využil, aby se přesunul na postel až k její hlavě. Katka pochopila co má dělat, a už ho měla celého v puse. Strkala si ho hluboko do krku až jí pomalu začaly téct sliny. Už ho chtěla mít v sobě, otočila se na všechny čtyři a vyšpulila na něj svoji kundičku. Po právě prožitém orgasmu byla hezky prokrvená a připravená. On na nic nečekal, chytil ji za boky a jedním přírazem do ní vnikl.

V bytě Karolíny vládlo naprosté ticho, přerušované jen občasným zaklapáním jejích nehtů o sklenici vína. Před ní na notebooku zářila obrazovka rozdělená na čtyři živé záběry – pohled na Katčinu ložnici ze všech klíčových úhlů. Kamery zachycovaly vše: postel v centru místnosti, dveře, pohled shora, i jemné detaily místnosti zalité tlumeným světlem. V pravém dolním rohu každého záběru svítila drobná červená tečka, jemně pulsující, jako by připomínala, že žádný moment nezůstane nezaznamenán.

Byla to její hra, její režie, a Katka teď hrála hlavní roli. Byla jako režisérka, která z dálky dohlíží na svůj mistrovský kus. A přestože seděla kilometry daleko, každý pohyb Katky a jejího hosta byl pod jejím bedlivým dohledem.

Na obrazovce se nyní odehrávala scéna, kdy je Katka nahoře a udává tempo celému představení. Rukama si hrála s prsy a pánví zkušeně pohybovala tak, aby ho v sobě cítila co nejvíce. Katka už musela cítit, že i on se blíží ke svému vrcholu, proto se přesunula mezi jeho nohy, pevně mu ho stiskla rukou a začala se pohybovat nahoru a dolů. Karolína si přepnula kameru z boku postele a přiblížila si scénu, aby viděla přesně to, co vidět chce, krásný detail, jak ho udělá až do konce.

Katka postupně zvyšovala tempo, cítila, jak jí v ruce ještě zmohutněl, což byl jasný signál, co bude následovat. Připravila se, a čekala na chvíli, kdy se i on udělá. Jakmile cítila lehké záškuby, tak jej celého polka a všechno si nechala nastříkat do pusy. Bylo toho opravdu hodně a měla co dělat, aby to zvládla.

Zůstala ležet na posteli, tělo stále napjaté po prožitém okamžiku. Tlumené světlo v ložnici a ticho, které následovalo, jí připomnělo, že večer ještě úplně neskončil. Host se tiše zvedl z postele a začal se oblékat. Jeho pohyby byly klidné, precizní, jako by přesně věděl, co dělá.

Sledovala ho koutkem oka, aniž by se pohnula. Podíval se na ni, jeho pohled byl neutrální, možná trochu spokojený. „Děkuji za příjemný večer,“ pronesl tiše, zatímco si upravoval límec u košile.

Katka přikývla, její hlas zůstal uvězněný v hrdle. Neodpověděla. Jen ležela a sledovala, jak se otočil, vzal si své věci a zamířil ke dveřím ložnice. Kroky hosta se postupně ztrácely v předsíni, až nakonec zaklaply vchodové dveře. V místnosti zavibroval telefon. Katka se natáhla a otevřela zprávu. Na displeji se objevila jediná věta: „Šikovná holka.“

Na chvíli jen zírala na obrazovku, než pomalu vstala z postele. Cítila, jak se jí chvějí nohy, ale přesto zamířila do předsíně. Něco ji táhlo zkontrolovat, jestli je všechno v pořádku. Když přišla do předsíně, její pohled okamžitě upoutala malá hromádka ležící na botníku. Pomalu k ní přistoupila a spatřila pečlivě srovnané bankovky – dvacet tisíc korun.

Cítila, jak jí vyschlo v ústech. Její prsty jemně přejely po bankovkách, jako by si musela ověřit, že jsou skutečné. „Tohle je moje odměna?“ pomyslela si. Bylo to nečekané, znepokojivé, ale zároveň fascinující. V hlavě jí však začínaly křičet pochybnosti.

Vrátila se zpátky do ložnice, peníze stále svírala v rukou. Položila peníze vedle sebe na postel a sklonila hlavu do dlaní. „Tohle nejsem já,“ zašeptala. Ale v hloubi duše cítila, že ta slova nejsou úplně pravdivá. „Možná tohle jsem já. Nebo aspoň část mě. Ale co to znamená?“

Zvedla se, aby uhasila svíčky, a naposledy se podívala na bankovky ležící na posteli. Byly tam, hmatatelné, jako důkaz toho, co se právě stalo. „Nejsem přece žádná kurva,“ zopakovala si v duchu, ale její vlastní hlas v hlavě zněl slabě.

„Ale co jsem dneska byla?“ šeptla tiše do prázdné ložnice, než zhasla světlo a nechala tmu, aby ji pohltila.