Věčné verše

Průměrný život, jakým žil každý člověk,
žena, dvě dětičky, smrtelné choroby,
zážitky, vzpomínky a marná toužení,
potměšilost, lidská zášť, zloba a nevděk.

Krásu ducha by mu však leckdo záviděl,
zahlcen hloubkou kouzelných myšlenek,
vytvořil verše na stařičkém komputeru,
takové, jaké svět ještě snad neviděl.

Nekonečné, nešťastné veliké lásky,
románky něžného citu, co zbožňoval,
ženy, jež ztotožnil s vílami z pohádky,
to, čím žil, přeměnil v textové řádky.

Rádi torza veršů si četli jeho přátelé,
všichni mu radili, aby je někde zveřejnil,
z důvodů nemístné vrozené skromnosti,
nebyly do knih však nikdy dost dospělé.

Po dané době se jeho čas naplnil,
jak žil, tak zmizel, a svět to nezjistil,
počítač příbuzní vrátili do firmy,
potom ho síťový správce vyřadil.

Co bylo třeba pro další chod podniku
zkopírovali zčásti na chatrné diskety,
však v hardisku vzácné poklady ducha,
odsouzené byly z hlouposti k zániku.

Verše pak svobodně unikly z harwaru,
když se po čase počítač obrátil v prach,
vydaly svobodně se k dalekým hvězdám
a staly se tak věčnou součástí Vesmíru.

Vzepětí duše má přece trvalou hodnotu,
beze stopy se téměř nic nemůže ztratit,
někde časem básník podobně vnímavý
pronikne duší prostorem skrze nicotu.

Věčné myšlenky tak časem se vrátí zpět,
ve verších mladého autora budoucnosti,
snad v třicátémtřetím, či dalším století,
a na světě vykvete potom vzácný květ.