Kabinet (JJ 1)

upozornění: je to volné pokračování povídky Úkol nebo Pravda, takže je určeno primárně těm, kteří se o pokračování tolik zajímali, i proto, že vzešlo z jejich přání



Tak dlouho se chodí se džbánem pro vodu, až se nálož vystřelí.

A v tomto případě se opravdu nebylo čemu divit.

Jindra byl totiž celý týden vystaven neutuchající kampani.

O co více se všichni aktéři legendárního večera za zablokovanými dveřmi s flaškou vysokoprocentní vodky snažili, aby jeho existence, neřkuli průběh, zůstala dokonale utajena všem nezúčastněným, o to více byl Jindra v návaznosti podroben neustálému přívalu kradmé pozornosti, která mu nedávala vydechnout.

Ty výmluvné, jednoznačné pohledy, kterými ho neustále stíhaly Jarmila s Gábinou, kdykoliv měly jen trochu pocit, že se na ně nikdo upřeně nedívá, nebo okolnosti po tom doslova volají, by vydaly za dokonalý katalog toho, jak zařídit, aby o aspoň trochu vnímavého chlapce okamžitě alespoň zavadily hříšné myšlenky. A protože u obou to bylo víceméně normální chování, zejména Jarmila byla svými provokacemi proslulá, byly nyní prakticky prosty zábran a bez obav dráždily Jindru mnohem více, než bylo zdrávo.

Jak týden postupoval, měl postupně nevyspalejší, nevystříkaný Jindra čím dál větší problémy prostě jednu nebo druhou neohnout o nejbližší předmět, kdykoliv to vypadalo, že kolem nich na pár metrů nikdo není v dohledu. Jeho štěstím, kromě včasného si uvědomění tohoto rizika, takže se začal více držet v hloučcích, byla existence Julči.

I bedlivější pozorovatel by možná na první dobrou řekl, že ve vztahu Jindry s Julčou nedošlo k žádné změně. Především díky Julče. Ona stále byla vzorná, pečlivá, snaživá studentka věnující svoji pozornost pouze věcem vážným, patřičně tak vystupující, a ani ji nenapadlo, aby upravila svůj šatník a začala se rázem oblékat jinak než obvyklá šedá myš. I její společenské styky se i nadále omezovaly pouze na úzký okruh vybraných jedinců, kde se chovala jako obvykle. A Jindra mezi těmi vyvolenými vždy zaujímal čestné místo v popředí, takže to, že i nadále byli hojně neustále jeden druhému nablízku, samo o sobě nemohlo budit žádnou zvláštní pozornost. Jenže znáte to. Zdání klame.

Jindra sám se přitom usilovně snažil vystupovat co nejnormálněji, byť měl vážné podezření hraničící s jistotou, že nacházejíce se v permanentní křeči, musí působit přiměřeně nepřirozeně. Bojoval ale ze všech sil, aby si toho i tak nikdo nevšiml, a i pokud ano, nezačal pak hledat příčinu ve správných vodách.
Kromě toho, že mu ten týden prostě zoufale unikala možnost si někde v klidu ulevit alespoň rukou, měl to o to těžší, že si ve vztahu k Julče rázem připadal jako obzvláště zesílený lakmusový papírek. Takže on prostě viděl ty pokoutné pohledy jemu adresované, které byly jako vystřižené z katalogu Jarmily s Gábinou. On prostě vnímal, že se ho Julča rázem dotýká mnohem častěji. A i když se to mohlo zdát stejně neškodné, jako dříve, bylo to jiné. Nehledě na to, že dotyky rozhodně už nebyly spíše náhodné, ale efektivně časované, byly intimnější, cílené a přinášely mu rázem informace, které dříve nedostával.

Možná, že kdyby se zeptal, našlo by se pár informovaných, kteří by před ním neskrývali skutečnost, že to tam bylo už dříve a potvrdili mu tak jeho divokou domněnku, že on byl dříve prostě slepý a citlivý asi jako pařez. Protože už přiznání si této skutečnosti však bylo značným zásahem do jeho sebeúcty, raději se neptal.

Navíc se Jindra nemohl zbavit pocitu, že chování Julči, navenek nezměněné, nově těm, kterým to bylo určeno, nepokrytě projektuje, že Jindra již není na vztahovém trhu volně dostupným zbožím, na které si dosud nikdo nečiní žádný nárok. Koneckonců by to i vysvětlovalo, proč vůči němu Jarmila s Gábinou, přes všechny ty provokace, neučinily jednoznačný krok, přestože jeho iniciativě by se nejspíše ani trochu nebránily.

A hlavně by to vysvětlovalo chování Pavly.

Ta totiž Jindru jako jediná opravdu překvapila. Vždyť i přiznala, že o něj má eminentní zájem. Nejenom na poli sexuálního uspokojení. A tak, když jí Jindra ten večer připravil o panenství, a Pavla i přes jisté technické obtíže a to, že zdaleka neměla Jindru jen výlučně sama pro sebe a nebyla jedinou hvězdou večera, ve výsledku působila nadšená nad očekávání, a Jindra proto předpokládal, že pokud si na něj některá bude myslet, bude to právě Pavla.

Opak byl přitom pravdou. Byla stejně nenucená jako vždy. Živelná, nespoutaná, poletující, věnující rozptýlenou pozornost širokému spektru zájmů a velmi kamarádská vůči rozsáhlé skupině chlapců. A tak i když vůči Jindrovi byla přece jen hmatatelněji blíže, jako by se vůči Julče ještě upozadila. Tak nějak respektovala její právo volby. A to si přitom, nebo i právě proto, byla obě děvčata evidentně ještě bližší než ještě minulý týden. Jindra zůstal jen velmi dobrý kamarád a Pavla nepůsobila, že by tohoto faktu jakkoli litovala.

Jediný smutek, který Pavla upřímně projevila, spočíval výlučně v tom, že jako jediná se vyslovila proti jinak překvapivě společnému dívčímu konsenzu urychleně a nenávratně zničit veškerý důkazní materiál. A i z toho se dokázala do druhého dne otřepat.

Jindra to měl pouze zprostředkovaně, protože o tomto kroku se hlasovalo ještě ten večer už bez jeho přítomnosti, jelikož to ale potvrdila i Julča, neměl žádný důvod pochybovat o správnosti jemu poskytnuté informace. Včetně toho, že se Pavle nepodařilo tajně propašovat ven ani jedinou fotografii, když byla moudře důkladně prohledána a objevený kompromitující materiál jí byl odejmut, a že jí byl vrácen mobil teprve tehdy, až si prošel očistou do továrního nastavení.

„Určitě bys taky nechtěl být hvězdou nějakých pornostránek“, děla k němu při té příležitosti Julča s úsměvem.

Jindra i tak upřímně v duchu zalitoval, že to aspoň jednou nemohl vidět, než to zlikvidovaly. Ale co už. Člověk nemůže mít všechno.

Takže suma sumárum, pokud zde byly informovanější, přímo nezúčastněné osoby, nebylo změna v jejich vztazích veřejným tajemstvím a očividně nikdo na nikoho neukazoval prstem a nikdo se nestal rázem středem nehynoucí pozornosti.

Tedy, až na Jindru. Jenže to mělo velmi prozaický důvod.

Příští pátek bylo možné všeobecně deklarovat, že Jindra měl za sebou opravdu tuhý týden. On sám měl pocit, že měl prakticky permanentní erekci. Tak potentní, že měl občas problém s pohybem a že by to dokázal před světem skrýt, bylo v zásadě zhola nemožné. Takže to, co do té doby jakž takž úspěšně skrýval, se rázem stalo víceméně veřejným povědomím. Totiž, že Jindra je opravdu velký chlapec.

Kdyby na to měl sílu, možná by tu pozornost, kterou rázem měl, ty kratší či delší pohledy směrem ke svému poklopci, významné i rádoby skryté, třeba i nenáviděl. Jenže on byl tak unavený neustálým bojem nezmocnit se některé z těch divošek, kam musel nově počítat i Julču i přes její vzorně deklarovanou zdrženlivost, a tím, jak mu celý týden divoce tepalo srdce, bušilo ve spáncích, či nesmírný tlak svíral klín, že byl ve výsledku pouze značně letargický, či na pokraji duševního zhroucení.

A pak přišel pátek.

Jindra by se již tak rád viděl někde venku využívaje konečně plnohodnotného příchodu jara umožňujícímu krátké rukávy a šortky, místo toho však seděl po škole v kabinetě profesorky matematiky, jako trest za jediný neodevzdaný domácí úkol za celý týden. A jako na potvoru tam s tou starou, jako jestřáb shlížející upjatou dámou neseděl sám.

Co na tom, že Julča tam byla za odměnu. Respektive počítala nějaký příklad jako přípravu na matematickou olympiádu, jehož smysl všem jejím vrstevníkům unikal o několik koňských délek. Její fyzická přítomnost po Jindrově boku mu znemožňovala se sebeméně soustředit na to, co by měl dělat, a místo toho žil v divokých scénářích, ve kterých převládala Julča rozhozená na zádech na lavici a užívající si extaticky Jindry pohrouženého hluboce v ní, a vnímal pouze směsici vůní jejího parfému, šampónu i různých tělových krémů promísenou s jejím přirozeně líbivým pižmem.

Téměř vyvrátil jejich stůl v základech, když mu Julča zničehonic položila horkou dlaň na stehno a jemně ho stiskla. Zatímco se Jindra rosil ve vyvstalém potu, ta potvora se jen velmi vědoucně usmála pod vousy.

Neuplynulo ani deset minut Julčina počítání a Jindrova marného hledání Ariadniny nitě, která by ho mohla nějak zázračně dovést k nějakému spásnému výpočtu, když profesorka vstala, posbírala si kabelku a s úsměvem přikročila k nim.

„Myslím, že se Vás můžu Julie spolehnout, že tomu delikventovi po dobu mé nepřítomnosti nebudete nikterak pomáhat“, děla nejprve směrem ke dvojici, která jí již věnovala plnou pozornost.

„Zajdu si pro něco domů. Budu zpět do 20 minut. Do té doby určitě budete mít co na práci“, informovala pak Julču s Jindrou a nenechávaje prostor pro diskusi, kvačila si to vzápětí ke dveřím. Ostatně Jindra s Julčou jí to stejně poctivě odkývali.

Nějakou minutku se nic zvláštního nedělo. Julča počítala. Jindra marně hledal záchranný kruh. Pak však Julčina dlaň znovu přistála na Jindrově stehně, takže kromě toho, že znovu vykopl nohu nahoru až se opět setkala, tentokrát ještě zněleji, se spodní stranou dřevěné desky, usilovně sevřel pero v dlani, až ho prakticky rozdrtil. Zuřivému stisku přitom zdařile konkurovalo i skřípání pantů a rychlost, s jakou mu na čele naskákaly nové krůpěje potu.

„Potřebuješ pomoct, Jindříšku?“, otázala se ho vzápětí Julča tiše.

Za celá ta dlouhá léta, co se znali, mu nikdy nenechala opsat domácí úkol, nebo mu pomoci při písemce, pouze výjimečně byla ochotná opravovat zpracované úkoly, když druhá strana byla opravdu v koncích a zapřísahala se nejprve, že své dílo potom zdárně dokončí, upraví a přepracuje, nikdo se tak nemohl divit Jindrově sarkastické odezvě „Jako bys byla ochotná přiložit ruku k dílu“.

„A co když ano?“, prohodila Julča, stále ještě upřeně zíraje do svých papírů, perem po nich zuřivě jezdící. Skousnutý spodní ret však signalizoval, že její pozornost je opravdu rozptýlena.

„Prosím“, pronesl Jindra upřímně a byl by ochoten dát vše, co měl, aby se Julča aspoň pro jedenkrát smilovala a pomohla mu ven ze šlamastiky, ve které se nacházel. Protože pokud by do konce hodiny nespočítal, co měl, a upřímně byly to jinak poměrně triviální rovnice, mohl si být jistý tím, že bude pravidelně celý příští týden po škole počítat jak mourovatý.

Julčin pohled překvapivě bleskově zamířil nejprve k hodinám. Pak ke dveřím za jejich zády. A než se Jindra vzpamatoval, její pravá ruka se již dobývala do jeho poklopce.

„Co blbneš, Julčo?“, vydechl Jindra nevěřícně, pravou rukou v panice se snažící zabránit dalšímu Julčinu postupu, takže jejich ruce se samozřejmě poslušny Murphyho zákonům setkaly přímo na Jindrově erekci, aby ji přes rifle pevně sevřely. Než tak Jindra mohl pohlédnout Julče do očí, musel nejprve pracně zabojovat se zatočením se světa a panickou rigiditou celého stavu jeho osobnosti, včetně usilovně, až bolestivě sklapnutých očních víček.

„Máme ještě dobře 10 minut“, informovala ho pak Julča odhodlaně.

„A i kdyby přišla dříve, sedíme tak bokem a stranou od dveří, že to stihneme zastavit včas, aby nebylo nic nápadné“, byla pak její neochvějná logika, byť ji sama trochu shazovala tím, že si i nadále v nejistotě kousala spodní ret.

„A pak“, děla nakonec po zřetelném záblesku v očích, „musíme vyřešit sázku Jarmily s Gabčou, jestli jsi dneska tak natlakovaný, že tě kdokoliv jen při troše snahy zvládne do minuty udělat rukou“.

Jindrův odpor vymizel jak pára nad hrncem. Tak komplexně se musel věnovat tomu zpracovat nejnovější informaci, snaze rozklíčovat, která z těch dvou by vlastně mohla sázet na co, a tomu, že Julča, ta vždy pravidel a norem dbající Julča by dokonce mohla být ochotná prověřit stav věci teď a tady v kabinetu profesorky, která si šla na 15 minut odskočit.

Jelikož nějakým zázrakem se mu do mozku vměstnalo i vyhodnocení, že pravděpodobnost, že by mohli být od někoho opravdu nečekaně vyrušeni, teď v pátek odpoledne, kdy škola již byla v zásadě prázdná a do seniorního kabinetu staré profesorky matematiky si jednak bez vyzvání netroufal vstoupit nikdo, komu byl život milý, a tomuto místu se bez tak kvůli její strohé, samotě dávající přednost povaze každý tak jako tak vyhýbal obloukem, ochabnul jeho odpor natolik, že Julče se podařilo povolit mu pásek, rozepnout knoflík a dostat horkou dlaň dovnitř do jeho riflí.

Síla jejího doteku byla tak mocná, že Jindrovi, ne nepřekvapivě, bylo okamžitě jasné, že jestli to nechce jako pravý rek pustil rovnou do kalhot, je v jeho eminentním zájmu buď okamžitě spolupracovat, nebo být tak vehementně rezistentní, že všemu učiní bleskovou přítrž. A na druhé fakt neměl sílu, upřímně.

Jeho latentní rezistence tak směřovala od toho, že nejenže dovolil Julče, aby ho lehounce objela prsty kolem hlavičky a něžně stiskla, aby pak jen nevěřícně zíral, jak zase vyproštěnou rukou stáhla opatrně dolů zip a rozevřela mu rifle dokořán, aby nakonec spolupracoval a nadzvednutím se jí umožnil mu sesunout rifle z boků níže a odhalit světu nejen své výhrůžně ztopořené péro, ale i mohutně nalité koule, kolem kterých se pak neprodleně sevřela Julčina dlaň, až Jindra bez možnosti to kontrolovat úctyhodně syknul.

Jak nějaká třetí, nezúčastněná osoba Jindra nevěřícně zíral, jak se u Julčiny pravačky zhmotnil papírový kapesníček přihraný její druhou rukou neznámo odkud, a Julča ho pak s úsměvem poslaným do jeho ztrhané tváře začíná bez zdržování honit.

Jindra to moudře nepočítal.

Stran rozhodnutí, kdo sázel správně, ale žádné složitější pozorování stejně nebylo potřeba.

Julčin úchop byl jistý, jako kdyby to nedělala podruhé v životě. A každý křižák na cestě za svatým Grálem by jí musel závidět její odhodlání, s jakým se pustila na cestu, na jejímž konci měl být Jindrův výstřik. Zapumpovala tak jistě a s vervou, že zcela jistě podcenila stav Jindrova celotýdenního natlakování, takže překvapeně hukla a bleskově aplikovala kapesníček, když Jindra sotva po pár prudkých pohybech heknul, zafuněl a s vyvrácenou hlavou to bez ohledů pustil.

Byl by ochotný přísahat, že se mu to nezdálo, že jeho židlička chvíli poskakovala po prknech pod ní, jak křečovitě se jí držel a škubal sebou, když z jeho týraného nástroje létaly chuchvalce hustého šlemu jak z hasičské stříkačky, která kromě vody sebou bere i bláto.

Měl naprosto vymalováno, dokonale vyčištěný harddisk a připadal si, že neváží ani unci, když ta kalamita konečně přestala. Zaposlouchal se pak do svého přerývaného dechu a ten stav ho nějak navigoval k tomu, že se v prostoru jeho klína stále ještě něco odehrává. Když pak popatřil níže, sledoval, jak Julča opatrně odkládá kapesníček stranou a se zjevným zájmem si pak prohlíží znečištěné prsty své pravé ruky, vydatně obalené fragmenty Jindrova střeliva. Jindra, odmítaje věřit svým očím, se následně stal svědkem toho, jak Julča zkoumavě čichá k neznámé substanci a zkoumá ji bedlivýma očima, aby pak přistoupila k testu chutě. Jindra ani nedýchal, když Julča opatrně vložila jeden prst do úst, ocucala ho, honila pak získanou hmotu v ústech, aby ji nakonec zřetelně polkla. Po krátkém rozvažování, nádherně zrcadleném ve výrazu tváře, pak v rychlém sledu očistila i zbylé prsty, průběžně ukládajíc extrahované nánosy dále do svého žaludku.

„Docela netradiční“, zkonstatovala pak ledabyle.

„Silně slané, přitom sladké, lepkavé, celkově neotřelé“, doplnila pak s úsměvem do tváře stále ještě šokovaného Jindry.

„Nicméně Gábi s Jarkou měly pravdu“, uzavřela to pak s úšklebkem. „Někomu to může docela chutnat“.

Jindra ještě stále nebyl schopen přirazit uvolněný pant zpátky ke tváři, když se Julča bleskově otočila, zkontrolovala hodiny, pak ještě jednou změřila hodnoticím pohledem Jindrův vystříkaný penis, a pak již odsouvala svoji židličku dále do boku a neztráceje čas, směřovala svoji hlavu nad Jindrův klín.

V momentě, kdy se její ústa sevřela kolem vrcholu Jindrova údu, podařilo se mu konečně zavřít ústa, uvolněně vydechnout a povadnout v židli jak hadrová panenka.

Pokud však Julča usilovala i o to, rozloučit se touto cestou s jeho aktuální erekcí, silně se minula účinek.
Jindrovo kratičce opadnuvší napnutí bylo záhy zase vyztuženo do repliky železné traverzy, když ho Julčina jemná ústa vybavená horkým dechem a důmyslným jazýčkem poctivě čistila od nánosu, který by nebyl kapesníček schopen efektivně odstranit. Jelikož si navíc Julča pomáhala drobným hnětením dlaní a lehkým sic vydatným sáním, byl Jindra plně připraven do boje, když s ním bez signalizace zničehonic přestala a beze slova mu s úsměvem pomáhala zase se upravit do přijatelné podoby.

„Běž raději otevřít okno, ať tu přece jen raději vyvětráme“, děla pak s úsměvem k Jindrovi, a protože tomu to přišlo jako naprosto báječný nápad, neotálel, rychle vstal, a využívaje pak volnosti, zůstal stát při otevřeném okně a snažil se rychle najít střed svého Wa ve víře, že by mu to mohlo dodat pocitu trochu pevnější půdy pod nohama.

Bylo to šťastné rozhodnutí, protože po nějaké době jeho zrak přece jen předal do mozku obrázek, který byl následně správně dekódován a jeho smysl převeden i do řeči, když k Julče za svými zády ulehčeně předeslal „Raketa se na rožku vybavuje s naší třídní“.

Měli tedy ještě dobře pár minut času než slovutná matematikářka, přezdívaná Raketa, zvládne ve staré budově vystoupat tu spoustu schodů do třetího patra, od momentu, kdy se rozžehná s jejich třídní.
Julča vstala. A než se Jindra nadál, byla za jeho zády, přitisknutá k němu.

Tentokrát již nedělal vůbec nic, jen usilovněji sevřel parapet a šířeji se rozkročil, když mu znovu rozepla poklopec a vytáhla jeho dosud neuvadající erekci opět ven, aby pak nemilosrdně sáhla dovnitř a vyprostila skrz rozevřený zip i Jindrovy koule.

„To jí tady chceš postříkat okno nebo co?“, vydechl Jindra, když ho Julča opět začala výmluvně masírovat, líbaje ho zároveň zezadu na krku.

„Nikoliv, měli bychom to dopočítat“, dostalo se po krátké pauze v rozporu s tím, že ho i nadále honila rukou, Jindrovi reakce.

Pak ho však Julča přece jen pustila, vrátila se zpátky se posadit, a k Jindrovi, stále se křečovitě držícím kliky u okna pak prozradila pár zásadních informací.

„Měl bys vědět, že Gabča ti moudře nedůvěřovala, že bys vydržel byť minutu, takže je teď na mě, abych vylízala kundičku nejprve jí“.

Jindrovi se klika snad trvale obtiskla do dlaně, jak pevně ji sevřel.

„Ale když se toho budeš chtít místo mě ujmout ty sám, je to možné“.

Jindrovi v něm stále škubalo jak pominuté. S novou intenzitou.

„S tím ale já sama svolím pouze v případě, že nejprve vylížeš mě, dokud nebudu úplně spokojená.“

Jindra jen maně zase zavřel oči a otázka, zda se raději nějak ještě jednou hned neudělat, sám, nebo ve spolupráci s Julčou, byla rázem zase na stole.

„Když o tom tak mluvím, dnes večer po půl deváté budu do jedenácti ve věži úplně sama, takže chápej, že kdybys chtěl přijít, opravdu není v mém zájmu, aby sis teď ještě jednou ulevil“.

AHA.

„Počítej ovšem s tím, že pokud dorazíš, doufám, že celou tu dobu, víceméně, promilujeme, takže orální sex je u mě aktuálně až na pokraji zájmu“.

Jindru to stálo celý příští týden po škole.

Protože než se jejich učitelka vrátila, byl rád, že se byl schopen aspoň rozumně posadit zpátky a srovnat dech a tep. Nespočítal vůbec nic.

Naopak Julča odevzdala vzorový případ.

Potvora.

Pokud to ale měla být daň za to, že oproti předpokladům Jindra dosud nebyl s Julčou o samotě, když ta musela zrušit i původně nabídnutou schůzku druhý den po večírku, za to, co teď tu hodinku s ní tady zažil a co přišlo ještě ten večer, s radostí by obětoval mnohem, mnohem víc.