Večerní déšť

Déšť tichounce bubnoval na okno, když jsem si stáhla župan a zůstala stát jen v krajkovém prádle uprostřed ložnice. Ve vzduchu bylo cítit čerstvo, jako když se otevře okno po letním lijáku. V uších mi ještě doznívala jeho zpráva: "Za půl hodiny jsem u tebe."

Zkontrolovala jsem se v zrcadle. Vlasy trochu zvlněné, rty zvýrazněné vínovou rtěnkou a na těle lehký parfém s vůní vanilky a pižma. Tak, jak jsem věděla, že to má rád.

Když konečně zazvonil zvonek, srdce mi poskočilo. Otevřela jsem dveře a on tam stál — mokré vlasy, černá košile přilepená k tělu od deště, oči, které mě vždycky rozechvěly.

„Promokl jsi,“ usmála jsem se.

„Trochu,“ řekl tiše a sklonil se pro polibek.

Byl to ten typ polibku, co ti připomene, jak moc jsi někoho chtěla cítit. Pomalu mě zatlačil zpět do chodby, až jsme se zastavili těsně u zdi. Jeho ruce mě hladily přes boky, zatímco já mu prsty rozepínala knoflíčky. Košile spadla na zem. Jeho horké tělo kontrastovalo s chladným deštěm, který mu ještě stékal po krku. Líznutí na klíční kosti ho rozvibrovalo.

Zvedl mě do náruče a odnesl do ložnice. Lehla jsem si, zatímco mě sledoval — oči mu potemněly touhou. Prsty mi sjel přes vnitřní stranu stehna až k lemům kalhotek. Cítila jsem, jak se mi zrychluje dech.

„Nechci být jemný,“ zašeptal.

„Ani nemusíš,“ odpověděla jsem a usmála se.

A pak už se svět zúžil jen na doteky, vzdechy a pohyby těl, které do sebe zapadaly jako kousky skládačky. Ztratila jsem se v jeho rytmu, v jeho teple, v tom, jak mě nenechal ani na vteřinu zapomenout, že dnes v noci patřím jen jemu.