Více než klient

Zase jsem měla ten pocit v břiše. Ne nervozita, spíš zvláštní napětí, co vždycky přijde, když vcházím do podobného hotelu. Mramorová lobby voněla po santalovém dřevě a drahém parfému, který mi něco připomínal, i když nevím co. Možná jen všechny ty noci, které se v těchhle zdech nikdy neměly stát.

Recepční v Hiltonu mě pozdravil s decentním úsměvem. Věděl, že nemá pokládat otázky. Já jen kývla, přehodila si vlasy přes rameno a zamířila k výtahu.

Pokoj 473.
Luxusní apartmá. Měkký koberec, sklenka prosecca na stole a na posteli on.

Měl rozhalenou košili a pohled, který mě propaloval od prvního okamžiku. Nebyl to klient. Ne tak úplně. Potkali jsme se náhodou, na večeři, kam mě pozval jeden stálý zákazník, a když se šel vyřizovat telefonát, tenhle neznámý si ke mně prostě přisedl. Mluvil klidně, sebevědomě, a měl ten typ hlasu, co vám v hlavě zůstane déle než dotek na stehně.

A teď tu ležel. Na posteli, v tlumeném světle. Mlčeli jsme. Jen jsem si sundala kabátek, pomalu, jako bych hrála nějakou scénu z filmu. Viděla jsem, jak napjatě sleduje každý pohyb. Šaty mi sklouzly z ramen jako voda.

Šla jsem k němu. Nohy se mi zabořily do huňatého koberce, ale cítila jsem každé napětí ve vzduchu. Klekl si na kraj postele, a já se zastavila těsně před ním. Dlaně mu automaticky vyjely na moje boky.

„Víš, že tohle není součást plánu,“ zašeptala jsem, ale stejně jsem se naklonila blíž. Cítila jsem, jak se mu zrychlil dech.
„Já vím. Ale teď žádný plán není.“

Políbila jsem ho. Pomalu, se záměrnou měkkostí, jako když si člověk vychutnává první doušek něčeho zakázaného. A pak už to šlo rychle. Jeho ruce byly všude, mé prsty mu rozepínaly poslední knoflíčky. Cítila jsem jeho touhu, jeho napětí, i to, jak moc mě chtěl. A já? Já jsem ho nechala.

Na chvíli jsem přestala být někým, kdo jen dává zážitky. V tu noc jsem si ho vzala pro sebe. Bez očekávání, bez peněz, bez přetvářky. Jen nás dva a hotelový pokoj, který do rána zapomněl všechno, co se v něm stalo.

Ale já ne. Já si to pamatuju pořád.