Ráno přišlo tiše.
Z oken stoupalo měkké světlo a Ivet cítila, jak se její tělo probouzí dřív než mysl. Ležela na boku, zády k němu, ale hned poznala, že tam je – podle tepla, které sálalo z jeho hrudi, podle klidného rytmu dechu, který se jí opíral o šíji.
Nechala oči zavřené.
„Ukradl jsem ti peřinu,“ zašeptal. Hlas měl ještě zastřený, jako by mluvil ze snu.
„Vím,“ odpověděla tlumeně a lehce se usmála. „Ale odpouštím ti.“
Chvíli leželi v tichu, dokud nezačal kreslit prstem pomalé kruhy po jejím rameni.
„Co budeme dělat dneska?“ zeptala se.
„Nic,“ řekl a políbil ji na klíční kost. „A všechno.“
Zůstali v posteli dlouho. Četli si nahlas pasáže z knížek, co měla na nočním stolku – jednu chvíli poezii, pak něco úplně absurdního, až se smáli tak moc, že jí slzely oči. On se u toho pořád dotýkal jejích nohou. Jako by se ujistil, že je tam.
Později, když konečně vstali, pršelo ještě pořád. Na zemi ležely mokré boty a kočka spala stočená na parapetu. Uvařili si čaj, tentokrát silný a kořeněný, a posadili se na koberec, každý s hrnkem v ruce.
„Řekni mi něco o sobě, co nikdo neví,“ vybídla ho.
Zamyslel se. Pak se podíval stranou, jako by to chtěl vyhrabat odněkud hluboko.
„Když jsem byl malej, bál jsem se, že jsem z jiné planety. Že jednoho dne přijdou a vezmou mě zpátky.“
Ivet se na něj usmála. „A teď?“
„Teď už se nebojím. Ale někdy mám pocit, že jsem se stejně narodil omylem. Že nejsem úplně odsud.“
Natáhla se k němu a přitiskla čelo na jeho.
„Tak to je nás víc,“ zašeptala.
A venku, na oknech, tančily kapky deště.
Začalo to nenápadně. Únavou, kterou si nejdřív vysvětlovali jarem, pracovní zátěží, špatným spaním. Pak bolestí, která se nechtěla pustit. A nakonec tichým slovem, které rozřízlo svět na dvě části – „nádor“.
Ivet si pamatuje ten okamžik. Seděli v ordinaci, on držel její ruku tak pevně, že jí zůstaly otlaky. A přesto, když lékař domluvil, on byl ten, kdo se první usmál. Ten úsměv, který jí zlomil srdce, protože věděla, že je pro ni. Ne pro něj.
Začala doba ticha a bojů. Vlasy mu vypadaly rychleji než jeho smích. Byl unavený, ale pořád vtipkoval. Říkal věci jako: „Až z toho budu venku, koupíme si malý domek u lesa. Ty budeš péct chleba a já ho budu jíst.“
A ona přikyvovala. Přestože věděla.
Poslední týdny byly zvláštní. Plné světla, paradoxně. Už neplánovali, jen byli. V přítomném čase.
Jednoho večera, kdy byl už slabý a těžko se mu dýchalo, ji požádal, aby mu četla. Vybrala starou sbírku básní, kterou kdysi koupili v antikvariátu. Pamatoval si ji. Každé slovo.
„Pamatuješ, jak jsme ji četli, když pršelo?“ zeptal se a zavřel oči.
„Pamatuju.“
„To byl nejlepší víkend v mým životě.“
Políbila ho na čelo.
„A ty jsi byl celý můj vesmír,“ řekla.
Zemřel brzy ráno. Klidně. V její náruči.
Similar stories
-
You read that right, I fell in love with my boss. What began with intense glances and flirtatious banter in the conference room soon developed into a full-blown affair—the company's managing director…
2 months ago 2 439 21 -
His story in english
TatkaAjehoTlusta InactiveThis time I would like to please English speaking users perhaps they will become our followers and will help us to reach 200 soon:) It’s almost half a year since I met my fate love. The only…
2 months ago 0 72 3 -
The Bet Morning arrived quietly, like it was trying not to wake up anyone who might regret being alive. Soft golden sunlight slipped through the hotel curtains and stretched across the white sheets,…
4 months ago 4 150 6 -
Vztahovy manual pre zeny
leshyi InactiveHladas vztah? Uz si vo vztahu bola a nevyslo to? Nerozumies preco? ... Vec zo vztahmi nie je jednoducha, ale vysvetlitelna. Zena vo vztahu hlada pocity a tvori si predstavu do ktorej sa zamilovava.…
4 months ago 0 69 0