Když žena ztratí jméno

Zvedl ji za vlasy. Pot řinoucí se z jejího krku chutnal jako sůl a stud. Položil ji na čtyři – ale nezajížděl.

Jeho tvrdý úd se jí dotýkal na horkém rozkroku, jen klouzal kolem, mazlil se s jejím mokrem jako kocour, co číhá… ale nevniká. A ona se začala hroutit.

⸻

„Dělej… prosím… už to udělej…!“ Šeptala. Zastřeně. S vytřeštěnýma očima.

On mlčel. Jen přejel žaludem přes její vchod. Znovu. A znovu. Nikdy nedovnitř.

⸻

A ona začala brečet. Ne jako zklamaná milenka. Ale jako hladové zvíře, co se dívá na misku jídla a nemá čím ji sníst.

„Ty seš fakt krutý…“ „Ne. Já tě učím. Co je to slast. Tvoje nadrženost je tvůj úkol. A tvůj trest.“

⸻

Zkusila na něj zatlačit pánví, že ho tam nacpe sama. Ale on ji odtlačil. Chytil ji za boky. Přitiskl jí obličej do postele.

„Ne.“ „Prosím… mrdni mě…“ „Neumíš žebrat správně.“

⸻

Zavzlykala. A pak, zlomená, začala blábolit cokoliv, jen aby dostala to, co její děloha už křičela:

„Mám děvku místo mozku… tvoje děvku! Šukej mě, jinak se poseru slastí…! Já tě chci! Já tě chci tak, že bych se vzdala sebe, svých snů, jména, minulosti… Šukej mě jako prázdnou děvku!“

Byla rudá, třásla se, její kunda pulzovala, i když tam nic nebylo. Něco v ní vykřikovalo: už nemůžeš víc. Ale tělo křičelo: ještě! ještě! jeď!

⸻

A on…

…nepřestal. Jen jí olíznul záda. A dál ji mrdal očima, dechem, silou nečinu.

A pak, když byla totálně rozmazaná, sténala nesmysly, žebrala bez hrdosti – …ji najednou prudce chytil, a v jediném brutálním pohybu…

ZASUNUL.

⸻

Bez slitování. Bez varování. Na doraz. Syrově.

⸻

A ona se rozsypala. Její tělo se přestalo ovládat – škubalo, svíralo, plakalo, sténalo. Orgasmus se v ní neudělal. On se z ní vyrval.

„Tohle jsi chtěla?“ „Ještě víc… je mi to málo… znič mě víc…“

⸻

A v tom pochopil, že ji nemrdá. Stvořil ji