Seděl jsem u baru, kde se i duchové zdají být opilý a bůh už dávno odvrátil zrak. Všechno bylo ulepené, stoly, sklenky, i sny těch pár zoufalců, co ještě neztratili dost iluzí, aby odešly domů. Já byl jedním z nich.
Klára, barmanka s úsměvem za všechny prachy světa a očima, které ti klidně zruinují život, si mě všimla už když jsem přišel.
“Ještě jednoho?” Zeptala se, jakoby na tom záleželo.
“Ještě milion, ale začneme tím jedním.” Zamumlal jsem a ona se zasmála tím způsobem smíchu, který tě nutí věřit, že snad někde kolem ještě existuje něco jako naděje.
Neexistuje.
Když zavřela bar, zůstali jsme tam sami jako dva ztracení vojáci na bojišti, kde už nikdo neví, proč se vlastně bojuje.
Chtěl jsem jí ohnout přes pult a nechat za sebou všechno, co nemělo nikdy začít.
Alkohol měl ale jiný plán.
Můj věrný parťák mi tenkrát ukázal prostředníček. Nejspíš zaslouženě.
Klára to vzala s humorem. Klekla si, stáhla mě na zem a já se na té špinavé podlaze kroměřížského pajzlu snažil vypadat aspoň trochu jako muž. Líbal jsem ji, lízal, její hladce oholenou julču s vyholenou čárkou, která mě šimrala na nose a já si v hlavě počítal, kolik nemocí z té země můžeme chytit.
Asi všechny, ale co už.
Byla horká, dychtivá a její tělo křičelo, že chce víc. Tak jsem jí to dal, jak jen nejlíp sem v tom stavu zvládl.
Nakonec se otočila, roztáhla půlky a pohlédla na mě s tím výrazem, co ženy mívají těsně předtím, než ti ze života udělají smysluplný chaos.
Já pokračoval. Protože v tu chvíli stejně neexistovalo nic jiného než ona, já a ten směšně smutný bar.
Strčil jsem jí do zadku dva prsty. Něco tam škrábalo na špičce prstu.
A nebyla to metafora.
Klára sténala, tekla, kousala mě do ruky a já měl pocit, že jestli dneska umřu, tak alespoň ne sám.
Na chvíli bylo všechno špatně krásně správné.
Když jsme skončili, seděli jsme na zemi, zlámaní jak staří psi, rozlili zbytek whiskey do panáků a sledovali jak noční město krásně chcípá za okny.
“Víš, že to bylo fakt dobrý?” Řekla.
“Jasně,” usmál jsem se, “až do rána, kdy mi začneš říkat, že jsem jiný než ostatní.”
Zasmála se.
A já se smál taky, protože jsme oba věděli, že je všechno jinak. Že tohle nebyl začátek ničeho. Jen další večer, další příběh bez pointy.
Někdy totiž není žádný šťastný konec. Někdy je jen whiskey, špinavý bar a holka, která tě na pár hodin přiměje zapomenout, že jsi všechno zkurvil už dávno.
Similar stories
-
For weeks it had lived only in her phone. Jessica had not expected it to be this hard. In her head it had been simple. She would swipe, she would charm, some beautiful, easy woman would say yes, I'd…
10 days ago 1 59 3 -
It was a Saturday morning Intercity train. The carriage was quiet, save for the rhythmic metallic hum of the tracks. A few rows away, she sat looking out the window, but her posture gave her…
27 days ago 0 69 1 -
There are nights when the noise of the world simply fades away, and everything narrows down to a few inches of distance. Saturday morning had been nothing but a prelude: a chance encounter, a glance…
1 month ago 0 57 0 -
[May 25, 2026 - Vienna] I just met up with a guy who just tied me up, tickled me, and edged me. He smelled good. He subdued me. He wasn't great at teasing, but he tried. Honestly, he was there for…
1 month ago 0 32 0 -
The afternoon sun streamed through the large windows of the cottage, casting long shadows across the old wooden floors. The old house, rather mansion than cottage, had seen better days but was ideal…
2 months ago 0 44 2