Ticho, co mezi náma zahoří

Nehráli jsme si na řeči. Stačil mi ten pohled, kterým ses na mě podívala, když jsi mi otevřela. Dveře se zavřely a bylo jasný, že dneska žádný hraní na slušnost nebude. Přistoupil jsem k tobě, beze slov, beze studu. Chytil jsem tě za krk, jemně, ale s důrazem, že teď už patříš mně.

Zatlačil jsem tě ke stěně, tělo na tělo. Cítil jsem každej dech, každej tep. Polibek přišel tvrdě. Ne jako žádost, ale jako rozkaz. Rozepínám ti šaty pomalu, ale ruce mi hoří, protože vím, že pod nimi nic nemáš. Zasloužíš si to pomalý napětí.

Rukama sjíždím po bocích, stahuju tě dolů. Cítím, jak se ti zachvěje tělo, když mi zajedeš nehty do kůže. Ty víš, že tě nenechám čekat dlouho. Pokládám tě na stůl, nohy se ti roztahují samy. Jazykem ti kreslím kruhy, zrychluju i zpomaluju, podle toho, jak si říkáš vzdechy.

A pak už žádný slitování.

Vezmu si tě tak, jak jsi to chtěla celou dobu silně, hluboko, bez jediné pauzy. Díváš se mi do očí, ztrácíš se v tom. Nezůstává nic než kůže, pot, dravost a to ticho… to ticho, co mezi námi vždycky zahoří, když tě mám přesně tak, jak tě chci.