Ponížení manžela

Lenka postávala u postele s rukama založenýma na hrudi, sledujíc scénu před sebou s výrazem tiché spokojenosti. Všimla si, jak se Aleš, přestože právě „dokončil“, znovu začíná pohybovat neklidně — pohled měl upřený na Alenino nahé, rozpálené tělo, které leželo rozhozené mezi polštáři, s tváří schovanou v přikrývce.

Bez jediného slova mu věnovala významný pohled a kývla. Byla to nemá prosba — byl to příkaz.

„Vidím, že jsi ještě neskončil…“ poznamenala tiše. „A Alena rozhodně taky ne.“

Alena otočila hlavu, unavené oči přivřené, ale v koutcích rtů náznak čekání. Přestože byla vyčerpaná, její tělo stále reagovalo, stále se nabízelo. Snad už ani nevěděla komu. Snad už na tom nezáleželo.

Aleš pomalu přistoupil zpátky. Ruce měl uvolněné, oči však soustředěné. Pomalými pohyby si přejel po bocích a Lenka mu mlčky přisunula sklenici vody. Pil bez ptaní.

„Chci, aby ses snažila a Aleš tě znovu postříkal aby měl tvůj manžel co čistit,“ promluvila Lenka směrem k Aleně. Hlas měla tichý, ale pevný. „Ukaž, že si to zasloužíš. Že víš, proč jsi tady. A že víš, komu patří tvoje tělo.“

Alena se pohnula, opřela se o lokty, pomalu se posunula blíž. Její pohyby byly pomalé, ale vědomé. V té chvíli už nebyla manželka, nebyla zrazená žena. Byla jen tělo, které reaguje na rozkazy.

A Aleš… se nechal vést. Tentokrát byl klidnější, ale v jeho očích bylo něco neústupného. Pohyboval se s jistotou, jako někdo, kdo ví, že si bere, co mu bylo nabídnuto.

Lenka se usadila do křesla, sledovala každý detail s chladnou rozkoší.

„Tak je to správně,“ řekla tiše. „Tohle je tvůj nový svět, Aleno. Svět, kde se neprosí… jen poslouchá.“

Lenka vstala z křesla s až teatrálním klidem. V jejím pohybu nebylo nic uspěchaného, přesto každý její krok působil, jako by měl jasně daný cíl. Pohledem přejela všechny přítomné. Všichni jí podvědomě ustupovali. V té místnosti vládla ona – bez diskuze.

„Tak dobře,“ pronesla tiše, přesto ostře. „Změníme hru. Pěkně uvidíme, kdo si ještě zaslouží své místo.“

Ukázala na Alenina manžela, který se do té chvíle držel v tichosti, téměř zapomenutý v rohu. „Lehni si. Teď. Na záda,. Dělej Alena tě bude v pozici 69 kouřit a Aleš si jo vezme zezadu, ty to krásné uvidíš jak do no vstupuje.“

Jeho pohled byl nejdřív prázdný, pak rozrušený. Neodvážil se odporovat. Poslechl. Třásl se. Nevěděl, jestli je to vzrušení nebo stud. Možná obojí.

Lenka pak otočila hlavu k Aleně, která se už automaticky zvedala. Oči měla sklopené, tělo poslušné. Bez jediné otázky si nasedla nad jeho hlavu, čelem k zbytku místnosti. Byla vystavena všem pohledům. Už ji to ale netrápilo. Přes její tvář přešel stín, jakýsi nový klid. Jako by už nebojovala. Přijala svou roli.

A právě v tom okamžiku k nim přistoupil Aleš. Ruce měl pevné, výraz soustředěný. Postavil se za Alenu, mlčky jí přejel dlaněmi po bocích, přitiskl ji pevněji dolů.
V ten moment byl pánem její rovnováhy, jejího pohybu, jejího dechu.

Lenka se posadila zpět a sledovala tu scénu jako pečlivě zrežírované divadlo.
„Pěkně... tak se to dělá,, vidíš ty jeho koule jak pleskají o prdel tvé Aleny, pěkně že. Jestli chceš aby tě dál Alena kouřila, tak budeš Alešovi lizat koule... no nečum a dělej“ vydala rázný pokyn.

V místnosti bylo ticho přerušované jen vzdechy a tichým pleskáním těl.
Žádná slova už nebyla potřeba – mluvila gesta, pohledy, vůně a zvuky.

A Alena? Zavřela oči, opřela se o vlastní dech. V tu chvíli už neexistovalo nic jiného než příkazy, těla kolem ní a ten nový, syrový pocit, že je konečně něčím víc – nebo méně – než dřív.

Lenka se zvedla a pomalu přešla k posteli. Nepospíchala – její kroky byly tiché, měkké, a přesto působily jako ozvěna autority. Ve vzduchu viselo napětí, hutné jako pára. Trojice před ní byla zabraná do pohybů a dechu, ale přesto – když se Lenka zastavila vedle postele – všichni zpozorněli.

Nehovořila hned. Jen se dívala. Rukama si zkřížila paže pod prsy, oči přimhouřené, koutky rtů pozvednuté do pobaveného úsměvu. V tom pohledu bylo všechno – výsměch, dominance i zkoumání.

„Zajímavé,“ pronesla nakonec tiše, skoro jako by si to říkala pro sebe. „Jak se věci změnily. Jak rychle se člověk poddá, když ví, že už není cesty zpátky.“

Přešla blíž k Alešovi, který stále pevně držel Alenu za boky. Zastavila se těsně u něj, tak blízko, že se ho skoro dotýkala. Přejela ho očima. Změřila si jeho klid, soustředění, tělesnou sílu. Vytáhla Alešuv penis z Aleny. Pak pomalu přesunula pohled na Alenina manžela, který ležel níž – oči měl otevřené, ale vyhýbaly se těm Lenčiným..

„Podívej se,“ vyzvala ho měkce, ale ostře. „Tohle je rozdíl mezi mužem a tím, co z tebe zbylo, teď si ho vezmeš do pusy, aby jsi cítil svou ženu zevnitř..“

V místnosti bylo ticho, jen vzdechy Aleny přerušovaly těžký vzduch.

„Alenko tvůj muž ochotná Aleše čuráka, aby navždy věděl, že je paroháč a cuckold “ pronesla Lenka s křivým úsměvem.