Pozdě zjistíš, kdo má pouta. (1)

Byla jsem s holkama v klubu, neplánovalo se nic velkýho. Potřebovala jsem vypnout. Měla jsem v sobě druhý gin a kolu, když jsem si všimla, že se na mě někdo dívá. Nestál přímo u baru, ale bokem, jakoby dával pozor. Nebyl to typickej frajírek. Jen stál, černe triko, rifle, oči jako něco, co tě nutí otočit se znova. A voněl. Cítila jsem to, i když byl metr ode mě.

Když přišel blíž, podíval se na mě s takovým klidem, že jsem ztichla.

„Dneska tu hlídáš?“ zeptala jsem se, jen napůl vtipně.

„Ne. Mám volno,“ odpověděl.

„Ale jsi polda, že jo?“
Přikývl. Otočil hlavu a trochu se pousmál. „Vadí?“
„Naopak,“ řekla jsem až moc rychle.

Ten pohled, co mi věnoval potom, byl jako pěst do břicha. Věděla jsem, že tohle nemám dělat. Ale stejně jsem ho chtěla.

Dal mi napít ze svého pití, byl blízko. Dotýkal se mě jen lehce, jako by čekal na svolení. Ale bylo mi jasný, že ví, co dělá. Chtěla jsem ho. Cítila jsem to v břiše i stehnech.

O chvíli později jsme už byli u něj. Žádný velký kecy. Jen ticho. Dveře se zavřely a on mi řekl:

„Máš šanci to otočit. Teď.“

Neotočila jsem to.
Byt byl tmavej, jen slabý světlo z ulice dopadalo na stěnu. Svlékl si bundu, pověsil ji na věšák, klidnej, tichej, přirozenej. Jen tak se na mě díval. Já pořád stála u dveří, ani jsem si nezuvala boty.

„Nebojíš se?“ zeptal se tiše.
„Ne,“ zalhala jsem.

Přistoupil blíž. Jen krok. Byl o hlavu vyšší, cítila jsem jeho vůni. Něco dřevitýho, trošku ostřejšího, ale ne těžkého. Dýchla jsem to do sebe, zrychlilo mi to tep.

„Jsi vdaná,“ řekl.
„Jo.“

Chvíli mlčel. Nepadaly žádné otázky. Jen to viselo ve vzduchu. Napětí, který šlo krájet.

Pak se natáhl a prstem mi upravil pramínek vlasů za ucho. Pomalu, bez spěchu.
„Tak se zuj. A pojď dál. Ale až budeš chtít.“

A odešel do pokoje. Bez dalšího slova.

Zůstala jsem tam sama, u dveří, s bušícím srdcem a suchem v puse.

A najednou jsem věděla, že jdu......😈