Noc v Modré vile

Dveře vily se zavřely a svět venku přestal existovat. Kamery běžely tiše, ale neúprosně. Tohle byl svět, kde se každý dotek mohl stát televizním momentem – a právě proto to bylo tak nebezpečně vzrušující.

Tomáš seděl u bazénu s drinkem v ruce a pozoroval, jak se Klára pomalu vrací z vířivky. Kapky vody jí stékaly po stehnech, vlhké vlasy jí padaly do obličeje a její pohled říkal jediné – víš moc dobře, co dělám.

„Pořád koukáš,“ řekla s úsměvem a zvedla obočí.
„Těžko se na tebe nedívat,“ odpověděl a koutky rtů se mu zvedly v lehce drzý úsměv. „Jseš jako reklama na hřích.“

Klára se zastavila jen kousek od něj. Natáhla ruku, vzala mu drink a bez dovolení se napila. Pak se k němu nahnula tak blízko, že cítil vůni její kůže – směs chloru, sladkého parfému a něčeho, co bylo čistě ona.

„Tak pojď zhřešit,“ zašeptala a olízla si rty.

Její stehna se mu obtočila kolem boků, když si sedla na jeho klín. Polibky byly nejdřív lehké, skoro jako zkouška, ale pak se prohloubily, divoké a naléhavé. Její tělo se tisklo na jeho, jako by ho znala už roky, ne jen pár dní. Kamery kolem jako by přestaly existovat. Horko letní noci se mísilo s jejich dechem, s dotyky, které už nešlo zastavit.

Jejich dech byl zrychlený, ruce nenasytné, a přesto… v jeden moment se Tomáš zastavil. Podíval se jí do očí a najednou si uvědomil, že tenhle moment není jen tělesný. Byl tam pohled, co říkal víc než „chci tě“. Bylo v něm „zajímáš mě“.

„Tohle už není jen hra, že ne?“ zeptal se tiše.

Klára se pousmála, pohladila ho po tváři a přikývla.
„Asi jsme si začali hrát moc dobře.“