Ráno po hříchu

Slunce teprve vycházelo, když se Tomáš probudil. Ležel na pohovce v chill zóně, přikrytý dekou, a vedle něj spala Klára. Její tvář byla klidná, téměř nevinná, jako by noc předtím byla jen sen. Ale její dlaň pořád spočívala na jeho hrudi – volně, přirozeně, jako by tam patřila.

Nechtěl se pohnout. Nechtěl ten okamžik přerušit.

„Už zase koukáš,“ zamumlala se zavřenýma očima.

Usmál se. „Jsem si nemohl pomoct. Spíš krásně.“

Otevřela oči a zívla. „To nebylo jen o tom včera, viď?“
Zavrtěl hlavou. „Ne. Ale bojím se, že to je průšvih.“

Klára se posadila, přehodila si vlasy přes rameno a podívala se mu do očí.
„Protože jsme tady kvůli show, ne kvůli citům?“
„Protože jsem nepočítal, že mi jedna holka takhle zkomplikuje hru.“

Klára se zasmála – ten druh smíchu, co byl upřímný a trochu nebezpečný.
„Tak si hraj dál, ale mě z té hry nevyhazuj.“

Později ten den bylo všechno jako obvykle. Smích, soutěže, vtípky ostatních. Ale pokaždé, když se jejich pohledy střetly, svět kolem na chvíli zmlkl. Malá gesta – lehký dotek prstu při podávání skleničky, úsměv přes místnost, pohled, co trval o pár vteřin déle, než měl.

A pak večer. Klára přišla v krátkých červených šatech, ve kterých vypadala jako z jiné planety. Sedla si vedle něj a šeptla:
„Dneska se na mě nedívej tak dlouho. Jinak si zase sednu na tvůj klín.“

„To není hrozba, to je pozvání,“ odpověděl bez váhání.

Smáli se, ale mezi smíchem bylo něco víc. Napětí, touha… a něco, co se začínalo měnit ve skutečné spojení.

Tomáš si uvědomil, že nejde jen o tělo. Už chtěl víc. A že Klára taky.