Náš příběh "O" kapitola 3-4

KAPITOLA III — POZVÁNKA BEZE SLOV

Byly to dva dny relaxu a vína. Pláž, obchody, lehké doteky, letmé úsměvy. Nic, co by šlo označit za zlom. Ale pod povrchem se to míchalo. Andrea byla klidná, poddajná, a přitom lehce napjatá — jak to umí jen žena, která ví, co se chystá, ale nechce si to přiznat.

Katka se chovala jako někdo, kdo se už nemůže tvářit, že nevidí. A zároveň jako někdo, kdo ještě neví, co s tím pohledem dělat.

Večer byl obyčejný. Film, pití, světla zhasnutá dřív, než by si kdokoli přál.

Byla skoro půlnoc, když Andrea přišla za mnou do koupelny. Měla na sobě jen volnou košili. Žádné kalhotky. Obojek jsem jí připnul dřív, než stihla něco říct. Nepotřeboval jsem slova. Klečela okamžitě.

Její pohyby byly tiché, známé. Rty měkké. Ruce za zády, jak to měla naučené. Dýchala nosem, jazyk pracoval přesně tak, jak jsem chtěl. Ne pro svůj orgasmus — pro oddanost.

Dveře zůstaly pootevřené. Možná náhodou. Možná ne.

Zvuk kroků. Zastavení. Ticho. Pohled.

Katka.

Stála na prahu, na sobě jen tílko a kraťasy. Rozespalá, zaskočená. Oči doširoka otevřené.

Já se na ni podíval. Ne překvapeně. Jen klidně. A pak jsem řekl: „Zůstaň. Dívej se.“

Zůstala.

Opřela se o rám dveří. Nedýchala. Dlaně sevřené do pěstí. Andrea nezvedla hlavu. Jen zrychlila tempo. Věděla, že to je součást rituálu.

Přesně v tu chvíli jsem položil ruku na její temeno a přidržel si ji u kořene. Krátce. Pevně. Věcně.

Katka si přejela jazykem po rtech.

Neřekla nic.

Když jsem se udělal, Andrea zůstala klečet. V ústech zbytky slin a semene. Oči zavřené. Vděčnost v těle.

„Můžeš jít spát,“ řekl jsem Katce.

Otočila se bez slova. Ale její krok už nebyl stejný.

KAPITOLA IV — CO DĚLÁ TĚLO, KDYŽ SE STYDÍ

Druhý den na pláži. Slunce ostré, bílý písek, šum vln.

Katka ležela na břiše. Andrea vedle ní, opřená o lokty, brýle ve vlasech. Já seděl u jejich nohou, pil kávu a pozoroval jejich záda.

Katka si sundala horní díl plavek. Nahá záda. Pokožka hladká, sotva znatelný pot. Na první pohled vše v pořádku.

Ale pak se pohnula. Ne o moc. Jen lehce sevřela stehna k sobě. Zbytečně. Zbytečně rychle. A pak znovu.

Změna dýchání.

Jemné napětí v lýtkách.

„Je jí horko,“ řekla Andrea polohlasem, aniž by zvedla hlavu.

„To není z teploty,“ odpověděl jsem. Usrkl jsem kávu. A díval se dál.

Katka se neotočila. Ale věděla, že jsme si všimli.

A já věděl, že příště už nebude chtít odejít.