KLÁRA - Kapitola 2

Kapitola 2 – Kafe s výzvou

"Už to nebylo o tom, jestli se mi někdo líbí. Ale jestli mě unese. V hlavě. V těle. V sobě. A jestli unesu já, co se pak stane."
.....…...........

Nechci, abys mě litoval. Ani obdivoval.
Rozpadla jsem se. Ale to je vedlejší.
Tohle není o konci vztahu. Tohle je o tom, co přišlo potom — když jsem přestala chtít být milovaná a začala jsem chtít být sežraná.
Roztrhaná. Požadovaná. Ovládnutá.
Ale podle mých pravidel.

Ten chlap z bistra — David, jak jsem později zjistila — měl ten pohled. Takovej ten „vím, že bys mě zabila, ale stejně bych tě chtěl“ pohled.
Neřekli jsme si víc než pár vět, a přesto jsme věděli, že tohle není rande.
Tohle je zápas.

.........
„Nepůjdeme ke mně. Ani k tobě,“ řekla jsem.
„Fajn. Kam teda?“
„Na benzínku. A dáš si kafe.“
„To jako výzva?“
„To jako test. První. Jediný, kterým se dostaneš dál.“
........

Ta benzínka byla hnusná. Ošklivý světla. Mastný podlahy. Pár opilců v rohu, týpek co čuměl na porno přes mobil a neřešil, kdo ho vidí.
Dokonalé. Nic svůdného.
Sexuálně sterilní místo. A právě proto ideální.

David šel k pultu a já mu řekla:

„Objednej kafe. Ale musíš do toho propašovat tři slova: sperma, plíseň a samota. Když selžeš, končíme.“
„Když ne?“
„Pak si tě možná položím přes volant auta a zjistím, jestli umíš držet hubu, zatímco tě kouřím.“


Neceknul. Otočil se k prodavači a spustil:

„Jedno kafe, prosím. A jestli to jde bez příchuti sperma, byl bych rád. Minule to tam mělo pachuť samoty a takový… nevím, plísně. Možná to bylo mlíkem. Ale stejně jsem to vypil, chápeš mě, ne?“

Prodavač ztuhl. Zmatený pohled. David se tvářil naprosto klidně.
Já se málem udělala jen z toho, jak tu absurditu zvládl.
S přehledem. Bez omluvy. S tím jeho klidem „fuck it“.


Vzal kafe, přisedl si ke mně, napil se a řekl:

„Tak co. Jsem přijat?“
„Ještě ne. Ale jsi… v procesu.“

Dlouho jsme si nic neříkali. A pak jsem mu sáhla do klína.
Tvrdý. Okamžitě.
Ale ne cuknul. Nepolkl. Jen se podíval a řekl:

„Tohle je fakt test, nebo si to děláš pro sebe?“

A já, bez výrazu:
„Oboje. A teď mi řekni, kdy jsi naposledy měl někoho v hlavě, dřív než v puse.“
„Před tebou?“
„Jo.“
„Nikdy.“

Usmála jsem se. Zatím prošel.
Ale něco ve mně mě začínalo štvát.
Byl klidnější než já. Nebál se. A to bylo... nebezpečný.


.........
"Jestli se mnou chtějí hrát, musí pochopit, že ve skutečnosti mě nechci odevzdat. Jen zjistit, kolik ze mě přežije v druhém."
..........

Pokračování příště ....❤️‍🔥