Nadržená na tůře

Vlhký horský vzduch mi naplňoval plíce, nohy bolely od dlouhého stoupání a záda jsem měla pod batohem úplně zpocená. Byly jsme tři – já, Bára a Katka. Nejlepší kamarádky od gymplu. Vyrážely jsme každý rok na tůru, a letos padla volba na Rakousko.

Ale už po pár kilometrech toho dne mě začalo rozptylovat něco... jiného. Každý krok, otřes v bocích, tlak batohu na mé tělo – všechno mě pomalu, ale neúprosně dráždilo. Moc tomu nepomáhaly ani úplé legíny a kalhotky, které se zařezávaly do míst, kde neměly.

A když jsme se vyškrábaly nad pás lesa a začaly sestupovat po kamenné stezce lemované nízkým porostem, vzduch se mi najednou zdál až příliš těžký. V kalhotkách jsem cítila jemné vlhko, které tam prostě nemělo co dělat.

Zastavily jsme se na krátkou pauzu. Dělaly si fotky, jedly oříšky. A já už skoro neslyšela, co holky říkají. Celé tělo mi vibrovalo. Nešlo to vydržet.

„Hele… já si jen odskočím, jo?“ oznámila jsem s nenuceným úsměvem a tónem, který měl znít naprosto normálně. „Na velkou,“ dodala jsem s předstíranou otráveností. Holky jen pokývaly hlavou.

Zalezla jsem do křoví asi deset metrů mimo cestu. Trochu stranou, ale ne moc daleko – nechtěla jsem působit podezřele. A taky… neměla jsem moc času. Sedla jsem si na paty mezi keře, stáhla legíny i kalhotky ke kolenům a opřela se o malý balvan. Prsty mi okamžitě sjely mezi nohy, jakoby to měly připravené celé dopoledne.

Byla jsem vlhká, nadržená jako nikdy. Prstem jsem kroužila po klitorisu, nejprve jemně, pak rychleji, bez ostychu. Každý dotek byl výstřel... mé vzdechy byly tlumené, ale přesto jsem se bála, že dost hlasité. Dlaní jsem si přikryla ústa, ale tělo se mi vlnilo a hýždě třásly s každým dalším pohybem. Sklouzla jsem dovnitř, dva prsty, hluboko a rychle. Zalapala jsem po dechu.

Vyvrcholení se dostavilo prudce, nečekaně. Bylo to tak silné, až mi vyklouzlo tiché: „Do prdele…“

Několik vteřin jsem jen seděla, tělo se ještě třáslo dozvuky, srdce mi bušilo až v krku. Otřela jsem se do kapesníčku, natáhla kalhotky a legíny zpět a zamířila zpět na cestu.

A pak jsem je uslyšela.

„No páni, to bylo rychlý!“ smála se Klára.

„Doufám, že to stálo za to, když už jsi šla tak daleko!“ přidala se Bára a obě se řehtaly jako puberťačky.

Zůstala jsem stát jak opařená. Oči mi vyletěly, tváře zrudly.

„Cože?“ zkusila jsem hrát nechápavou.

„Hele, křoví není stěna. Byly jsme hned za ohybem, slyšely jsme… no, dost,“ řekla Bára a významně na mě mrkla. „A neboj, máme to tak taky občas. Ale ty jsi byla fakt rychle, respekt!“

Smích pokračoval, ale byl to ten přátelský, škádlivý. Lehce posměšný, ale bez zloby. Já se začala taky smát. Trochu rozpačitě, ale upřímně. Možná mě slyšely. Možná věděly. Ale stejně to byly moje holky. A když jsme se daly znovu do pochodu, Klára mě poplácala po zádech.

„Příště nám dej vědět. Třeba si uděláme pauzu všechny.“

A já si nebyla úplně jistá, jestli si dělá srandu. Ale popravdě? Ta představa, že si děláme všechny dobře, mě opět trošku vzrušila...