Kabinka číslo 7

Marcela, žena v elegantním věku kolem čtyřicítky, si zrovna zkoušela těsné černé šaty, které zvýrazňovaly její štíhlý pas a kypré boky. V kabince obchodního domu bylo příjemné přítmí, zrcadla lichotila, ale ona dobře věděla, že jí to dnes opravdu sluší. Vlasy měla volně rozpuštěné a rudě nalakované nehty se jí leskly, když si upravovala ramínko na šatech.

Vedlejší kabinka nebyla úplně tichá. Marcela zaslechla tichý hlas ženy a hlubší hlas muže — nešlo o intimní slova, spíš poznámky k oblečení. Ale právě to jí dalo impuls. Mírně pootevřela závěs. Ne dost, aby to bylo vulgární. Ale dost na to, aby měl ten muž šanci koutkem oka zahlédnout její křivky, když si natáčela boky před zrcadlem.

Zachytila jeho pohled. Rychlý, zvědavý, a pak přerušený. Neřekl nic. Ale jeho hlas, když odpovídal partnerce, se změnil — zněl o něco napjatěji, hluboce, soustředěně.

Marcela se usmála sama pro sebe. Byla to malá hra. Neškodná. Ale elektrizující.

Přišla další zkouška — tentokrát tělové prádlo pod saténovou halenkou. Když si ji oblékla, udělala opět totéž — závěs byl jen lehce poodhrnutý, jakoby omylem. A znovu. Pohled. Tentokrát déle. Jeho oči jí klouzaly po těle, než zase zmizely.

Tentokrát se naklonila blíž ke škvíře. Měla v ruce podprsenku, jemnou, krajkovou. A pronesla hlasem, který zněl přesně tak, jak chtěla:
„Promiňte, mohu vás o něco poprosit?“

Muž zaváhal, ale otevřel závěs své kabinky na škvírku. Jeho partnerka mezitím cosi říkala zevnitř. On se mírně naklonil.
„Myslíte mě?“

Marcela se na něj usmála. „Nevím, jestli je tahle velikost v pořádku… ale možná by mi to mohl někdo posoudit. Žensky to člověk občas nevidí objektivně.“

Oči mu klesly k jejím ňadrům v krajce. Byla to pozvánka, ale zahalená v hraní. Nevyzývavá. Svůdná. A on kývl, jen lehce.

„Vypadá to… skvěle,“ řekl chraptivě.

„Vážně? Tak pojďte blíž, ať to vidíte líp.“

Přešel k jejímu závěsu. Partnerka byla stále zabraná v řeči — kabinky byly větší, ale oddělené. Marcela mu nabídla dlaň. Vtáhla ho dovnitř.

Dveře se zavřely.

Zůstali stát proti sobě. Blízko. Halenka sklouzla z jejích ramen. Podprsenka odhalovala víc, než zakrývala.

„Tohle je šílené…“ zašeptal, ale zůstal. Jeho ruka se dotkla její paže. Lehce. Opatrně. Až ji to rozechvělo.

„Přiznej se… líbí se ti, že?“

Přikývl.

Políbila ho. Nečekaně, hladově. Jeho tělo zareagovalo okamžitě. Přitáhl si ji blíž, jejich těla se spojila v jediné vlně touhy, stísněnost kabinky je jen víc stlačila k sobě.

Jeho ruce sklouzly po jejím těle, zatímco ona mu rozepínala pásek, rozepnula zip. Nahmatala jeho vzrušení a usmála se. Byla vítězkou v této hře — a přesto i sama propadala jejímu kouzlu.

Sukně se jí vyhrnula, krajkové kalhotky stáhla sama. Opřela se o stěnu kabinky, jednou nohou se zapřela o lavičku. Nabídla se mu. Beze slov.

Vnikl do ní pomalu, hladce, s naléhavou něhou, která se však rychle změnila v prudkou touhu. Kabinka byla tichá, kromě jejich dechu, šepotu, tlumeného sténání. Její tělo ho přijímalo hladově, jako by přesně tohle chtěla od začátku.

Rytmus byl naléhavý, pohyby hluboké. Její nehty se zaryly do jeho zad, když ji zasáhla první vlna orgasmu. A on se nedržel dlouho — stačil pohled do jejích očí, prudký stisk jejích stehen — a vyvrcholil s tlumeným výkřikem.

Zůstali chvíli stát. Potom se zasmála a upravila si vlasy. On si zapnul zip a nadechl se.

„To byla… hodně zvláštní kabinka,“ řekl.

„Kabinka číslo sedm.

Marcela si pomalu zapínala halenku. Lehce zpocená, ale zářící. Její oči se ještě krátce střetly s těmi jeho, než se tiše a svižně vytratil zpět do své kabinky. Mezi nimi bylo ticho — ale to napětí ve vzduchu zůstávalo jako elektrický náboj.

Slyšela, jak jeho partnerka odtahuje závěs a říká:

„Co jsi tak zticha? Pomůžeš mi s tím zipem vzadu?“

Muž odpověděl. Hlas měl o něco chraplavější, ale snažil se působit klidně: „Jo… promiň. Nějak jsem se zamyslel.“

Marcela se usmála a upravila si vlasy před zrcadlem. Uvažovala, jestli ta žena něco tuší. Nejspíš ne. Ale ženy často poznají, když se něco změní. Něco jemného, co nevidí, ale vycítí.

Chvíli nato slyšela, jak pár vychází ven. Neviděla je. Ale cítila jeho pohled, když procházel kolem kabinky. Jeho krok se na okamžik zpomalil. A pak zrychlil.

Zavřela oči a vychutnala si to. Moc dobře věděla, že v jeho hlavě se teď všechno točí kolem ní. A že to bude trvat. Možná týdny. Možná měsíce. Pokud se ještě někdy uvidí… nebo pokud tohle zůstane jen jako záblesk, malý erotický výpadek z reality.

Ale to by Marcela nebyla Marcela, kdyby to nechala být.

O deset minut později procházela obchodem. Všimla si, jak pár stojí u pokladny. Žena něco platila. Muž stál lehce stranou. A pak… jejich pohledy se znovu střetly.

Pomalu se k němu přiblížila, naoko náhodou. Postavila se vedle něj, tak aby se jejich paže téměř dotýkaly.

„Tvoje přítelkyně má vkus,“ zašeptala. „Ale víš… možná by ti slušela jiná hra.“

Zrudl. Rty pootevřené, zcela zaskočený.

Marcela sáhla do kabelky a vytáhla malý papírek. Vložila mu ho nenápadně do kapsy saka.

„Až budete mít večer volno…“

Pak odešla. Bez ohlédnutí.


Chcete pokračování. Mám v mysli pár směrů, kam se ubírat