Tajná komnata vášně: Budování svatyně

Lucie stála ve sklepě, ruce v bok, a prohlížela si Petrův výtvor. Dubová knihovna, která zakrývala vstup do jejich budoucího playroomu, vypadala přesvědčivě – těžké desky, několik starých knih z antikvariátu a dokonce i umělá prachová vrstva, kterou Petr šikovně napodobnil, aby působila nenápadně. Kolejnice, po kterých se knihovna posouvala, byly schované pod kobercem, a zámek byl diskrétně ukrytý za falešným výtiskem Pátá hora od Paula Coelha. „Tohle je... fakt dobrý,“ řekla Lucie s uznáním. „Terezka to neprokoukne. Snad.“

Petr, s vrtačkou v ruce a flíčkem potu na čele, se ušklíbl. „Snad? Ta holka má rentgenový oči. Ale jestli se dostane přes tenhle zámek, tak jí koupím detektivní sadu a najmu ji jako špiona.“

Bylo sobotní odpoledne, dva týdny od jejich první opatrné scény v ložnici. Děti byly v obýváku – Terezka četla knihu o čarodějnicích, Matěj skládal lego – a Lucie s Petrem využili chvíle klidu k práci na jejich „tajné svatyni“. Místnost za knihovnou už začínala nabývat tvar: Lucie připevnila těžké červené závěsy na úzké okno, aby zvenčí neproniklo žádné světlo, a na podlahu položili hustý tmavý koberec, který pohlcoval zvuk. Akustické panely, maskované jako dekorativní obložení, čekaly v krabicích na instalaci.

„Dneska musíme začít s těma panelama,“ řekl Petr, když odložil vrtačku. „Četl jsem, že to fakt pomůže. Ale musíme to dělat potichu, nebo Terezka uslyší a začne zase s otázkama.“

Lucie přikývla a vytáhla z truhly seznam věcí, které ještě potřebovali. „Už jsem objednala další pomůcky. Lavičku, co vypadá jako obyčejný stůl, a nějaký... ehm, další lana.“ Zarazila se a zčervenala. „Ale musíme je schovat, než přijdou. Matěj minule málem neotevřel ten balíček.“

Petr se zasmál. „Jo, to bylo těsný. ‚Mami, co je to za divný pásky?‘“ napodobil Matějův hlas. „Musíme si dávat bacha. A taky na tvou mámu. Jana by si všimla i špatně zavřený truhly.“

Lucie si povzdechla. „To jo. Minule se ptala, proč máme novou knihovnu. Řekla jsem, že je to na starý knížky, ale myslím, že mi nevěřila.“

Práce na playroomu pokračovala pomalu, ale s nadšením. Petr strávil další večer montováním akustických panelů, které vypadaly jako šedé umělecké obložení s jemným vzorem. „Tohle by mohlo projít jako designový kousek,“ řekl, když připevňoval poslední panel. „Třeba Jana bude myslet, že máme najednou vkus.“

Lucie se zasmála, ale její mysl byla jinde. Přemýšlela o tom, co přijde, až bude místnost hotová. Jejich první scéna s floggerem a šátkem byla hravá, opatrná, ale probudila v ní zvědavost. Chtěla zkusit víc – možná něco intenzivnějšího, možná si prohodit role. Ale zároveň cítila nejistotu. Co když se Petr bude bát, že to zajde příliš daleko? Nebo co když se sama ztratí v těch nových pocitech?

„Na co myslíš?“ zeptal se Petr, když si všiml jejího zamyšleného výrazu.

„Jen... na to, jak to bude, až to tady dokončíme,“ přiznala. „Je to vzrušující, ale taky trochu děsivý. Co když se nám to vymkne z ruky?“

Petr položil šroubovák a přešel k ní. „Hele, máme to ‚slunce‘, ne? A budeme si o všem povídat. Jestli se ti něco nebude zdát, nebo mně, prostě to zastavíme. Jasný?“

Lucie přikývla a lehce ho políbila. „Jasný. Ale... myslíš, že bychom mohli zkusit ještě něco novýho? Třeba já bych mohla být víc... no, ta co rozhoduje.“

Petr zvedl obočí, ale usmál se. „Ty jako domina? To bych chtěl vidět. Ale jo, proč ne. Jen to musíme dělat tiše, dokud není odhlučnění hotový.“

Další den přijel balíček s lavičkou – elegantní, koženou, s nenápadným designem, který by mohl projít jako moderní kus nábytku. Lucie ho rychle schovala do garáže, než se děti vrátily ze školy. Když večer rozbalili krabici, Petr si ji prohlédl a hvízdl. „Tohle vypadá draze. Fakt to schováme před Janou?“

„Musíme,“ řekla Lucie. „Řekneme, že je to... třeba odkládací stůl. Nebo dekorace.“

Petr se zasmál. „Jo, jasně, dekorace. Jana ti to sežere i s navijákem.“

Právě když se chystali lavičku přenést do sklepa, ozvalo se zvonění. Lucie ztuhla. „Neříkej, že je to zase máma.“ Seběhla k dveřím a tam stála Jana, s dalším tácem buchet a svým typickým zvědavým pohledem.

„No nazdar, Lucie,“ řekla Jana a protlačila se dovnitř. „Co to máte za nový nábytek v chodbě? A proč je ta knihovna tak divně postavená?“

Lucie se rychle vzpamatovala. „To je jen... úložný prostor, mámo. Petr uklízí sklep, víš, jak je to tam narvaný.“ Jana zvedla obočí, ale naštěstí ji rozptýlil Matěj, který přiběhl s legem a začal vyprávět o své „vesmírné lodi“.

Když Jana odjela, Lucie se zhroutila na gauč. „Tohle je horší než špionážní film. Musíme tu knihovnu zamaskovat líp. Třeba přidat víc knih, nebo... nevím, květinu?“

Petr přikývl. „A zámek. Pořádný. Nebo Terezka zjistí, jak to funguje.“

V pátek večer, když děti usnuly, se Lucie a Petr vrátili do sklepa. Místnost už vypadala jako něco z jejich fantazií – červené závěsy, šedé panely, koberec, a nová lavička stála uprostřed. Odhlučnění nebylo dokončené, ale Petr přidal další vrstvu pěnových desek pod koberec, což dávalo naději, že zvuky zůstanou uvnitř. Lucie zapnula reproduktor s jazzem, aby přehlušil případné šramoty.

„Tak,“ řekla Lucie a vytáhla z truhly flogger a nová lana. „Chceš zkusit něco... intenzivnějšího?“

Petr se opřel o lavičku a usmál se. „Ty jsi dneska šéfka, viď? Fajn, ukaž, co umíš.“

Lucie cítila, jak se jí zrychlil tep. „Dobře. Sedni si na lavičku. A... zkus se nechat vést.“ Její hlas byl pevnější, než čekala. Vzala flogger a lehce ho přejela po jeho ramenou, jen aby cítil dotek. Pak vzala lano a začala ho omotávat kolem jeho zápěstí, podle návodu na shibari, který studovala online. Uzly byly jednoduché, ale pečlivé, a Lucie cítila, jak roste její sebevědomí.

„Jak to cítíš?“ zeptala se, když dotáhla první uzel.

Petr se usmál, jeho oči sledovaly její pohyby. „Zatím dobrý. Ale... ‚slunce‘, kdyby něco, jo?“

„Jo,“ zasmála se Lucie. „Ale myslím, že to zvládneš.“

Scéna byla pomalá, zkoumavá. Lucie kombinovala lehké dotyky floggerem s jemnými pohyby lana, přejížděla mu po hrudi a krku, zkoušela, jak daleko může zajít. Petr se nechal vést, jeho dech se zrychloval, ale zůstával klidný, důvěřující. Bylo to jako tanec, kde oba hledali hranice své důvěry a touhy. Lucie cítila, jak se v ní mísí vzrušení a nervozita – bylo to nové, intimní, a přesto tak přirozené.

Najednou se z chodby ozval šramot. „Mami? Tati?“ zavolal Matěj ospale. Lucie rychle odložila flogger a rozvázala lana. „Už jdeme, Matěji!“ zavolala a vrhla na Petra omluvný pohled. „To odhlučnění musíme dokončit. Hned.“

Petr se zasmál, uvolňoval si zápěstí. „Jo, a možná přidat ještě jeden zámek na knihovnu. Matěj je taky zvědavej.“