Výpadek výtahu

Myslela jsem, že to bude obyčejné ráno. Nestihla jsem kafe, vlasy stažené v drdolu, boty jsem si nazula až v chodbě. Když jsem naskočila do výtahu, málem jsem spadla dveře se skoro zavřely za mnou. A pak jsem ho uviděla.

Byl tam. Ten muž z devátého patra. Vysoký, mlčenlivý typ, který voní drahou kolínskou i přes tři patra. Někdy mě pozdravil. Jindy jen mlčky přikývl. Ale ten pohled… Ten pohled měl v sobě něco, co mě už týdny probouzelo uprostřed noci.

„Dobré ráno,“ řekl.

„Spíš divoké ráno,“ zasmála jsem se. A pak to přišlo.

Ticho. Výtah se prudce zastavil. Zhaslo světlo. Tma.

„Super,“ zavrčela jsem. Zhluboka jsem se nadechla. A pak jsem ucítila jeho ruku..lehce se dotkla mé paže. „V klidu,“ řekl. Jeho hlas zněl jinak ve tmě. Syrovější. Blíž.

Zasvítil si mobilem. Náš prostor se zmenšil. Už jsem ho cítila… Jeho tělo bylo jen kousek od mého.

„Nevypadáš jako někdo, kdo má strach z tmy,“ řekl.

„A ty nevypadáš jako někdo, kdo ji využívá…“ odsekla jsem.

Chvíli ticho. A pak se naklonil blíž. „Jsi si jistá?“

Zatajila jsem dech. Ta drzost. Ten klid. A to napětí mezi námi, které teď nikdo nemohl skrývat. Jen jsme tam stáli. V tom malém, dusném výtahu, dva úplně cizí lidé. A žádné únikové východy.

A pak jsem udělala něco šíleného. Položila jsem ruku na jeho hruď. Cítila jsem, jak se zvedá. Jak dýchá. Jak je napjatý.

„Víš, že kdyby se ty dveře otevřely teď, tak…“ začal.

„Tak co?“ přerušila jsem ho a přitáhla si ho blíž. „Máš jen pár minut. Zvládneš to?“

Nepotřeboval odpovědět. Jeho ruce mě sevřely v pase, narazil mě na stěnu výtahu. Tělem mi projelo horko, jak mě jeho rty našly… nejdřív pomalu, ochutnávavě… a pak hravě tvrdě.

Moje sukně šla nahoru, jeho kalhoty dolů. Všechno to bylo rychlé, syrové, nečekané. Dlaně, co klouzaly po zpocené kůži. Dech, co se mísil. A já… už dávno zapomněla, jak se jmenuju.

Když se výtah znovu rozjel, stáli jsme tam. Zadýchaní. Potichu. Jeho pohled sjel ke mně a jen se usmál.

„Tak příště zase výpadek?“