Svatební párty I.

Zkusíme drsnější verzi, prosím o komentář pod, zda je tato forma pro Vás zajímavá. Malinko si hraji s drsností a explicitou. Kdy sice jsme měli trošku podobnou párty, která se zvrhla, ale latex se tam nezkoušel.


Kdyby mi někdo ráno řekl, že večer skončím jako „hlavní číslo“ na Verčině čistě dámské rozlučce, vysmála bych se mu. A přesto jsem tu seděla v obýváku, kde světýlka na šňůrách visela jako lampiony z dětské oslavy a na konferenčním stolku se mísily talíře s chlebíčky, bublinky a třpytky, co se usazovaly na všem, co se nehýbalo dost rychle. Vzduch byl lehce sladký a špičky jazyků rozvázané víc než obvykle — bublinky, smích, křik přes hudbu. Verča v bílých šatech zářila štěstím i rozpaky nevěsty, co se snaží organizovat chaos a tvářit se, že je to plán.

„Odměny od nevěsty!“ ťukla lžičkou o sklenici a publikum ztichlo s tím typickým „uuu“. První krabička ukryla vodní balónky a skončila v malé bitvě na balkoně, druhá minibarel prosecca, který padl rychleji, než se stačilo říct „na zdraví“. Třetí obálka odhalila venušiny kuličky, co dotyčná uložila s tichým smíchem do kabelky. Všechno bylo přitrouble nevinné a nevinně přitroublé. Ideální večer.

„Terez,“ řekla Verča a nastavil se na mě reflektor pozornosti, i když žádný skutečný nebyl. Přišla ke mně s pevnou krabicí převázanou stuhou. V tu chvíli jsem ještě byla v klidu — moje verze klidu, s bublinkami v krvi a úsměvem, který se dává dárkům a lidem.

Mašli jsem povolila jedním prstem. Víko jsem nadzvedla — a můj úsměv se vypnul, jako když někdo vytáhne zástrčku ze zdi. Průhledný sáček. Vůně latexu. Vzala jsem pytlík, krabici jsem odložila a roztrhávám pytlík. Doprdele, pomyslím si v hlavě a vyndávám černé latexové kalhotky a super, opět s dildem. Počkat? Tam jsou dvě dilda a už mi to docvakne. Do kundy a do análu. Super, takže moje občasné povídání o nošení šperku v prdélce se přeneslo do jiného rozměru. Aniž by mi došlo, viděly to už i holky. Jedno menší anální dildo a jedno větší, stejné jako v Olympii, do kundičky.

„No…“ začala Verča.

„…to je brutál!“ dokončily holky sborem. „Kde jste to sehnaly?“ „To musíme vidět.“ „Týjo.“ „Ha-ha.“

Zvedla jsem oči — a uviděla Lenku. Ten její výraz „Olympie 2.0?“, který se nedá zapomenout. Zvedla sklenici, naznačila přípitek a jen tak pro mě — mikromrknutí. Vzpomínka se do mě zakousla: kabinka, sázka, hluk u pokladen, její „na hlas“, můj stud, dildo v kundě.

„Pravidla,“ připomněla Verča, jemná i pevná. „Odměna se zkouší hned.“

V sále to zahučelo. Nejhorší druh ticha je to, které je slyšet. Patnáct známých tváří, pár nových, všechny zvědavé. Zvláštním způsobem něžné a kruté zároveň — jako když kamarádky drží zrcadlo o chloupek blíž, než je mi příjemné. Smích, který mi trhal uši, že jsem lapená.

„Holky, tohle je…“ hledala jsem slovo.

„…výzva,“ pomohla mi Lenka a už byla vedle mě. „A my už přece víme, že výzvy umíš. Olympie, pamatuješ?“.

„Chceš, abychom se otočily?“ nadhodila jedna z holek, jen tak, aby to bylo fér.

„Ne,“ řekla jsem dřív, než stačila moje opatrnost zatáhnout za ruční brzdu a sama jsem si v hlavě říkala, já blbá kráva, co tady doprdele zas dělám. „Když hra, tak hra.“ řekla jsem.

To zaburácelo smíchem, potleskem, něčím, co se přelévalo po místnosti jako teplá vlna. Lenka mi vzala krabici, položila ji na stůl. „Madam,“ poklonila se přehrávaně. „Přejete si asistenci, nebo pojedete solo?“

„Jenom… ať je to rychle,“ řekla jsem a sáhla po sklenici s vínem. Lok. Druhý. Další sklenka. Ještě trochu kuráže.

„Spodní prádlo,“ prohodila Lenka. „Ber to jako spodní prádlo. Akorát s… osobností.“

„Leni,“ zvedla jsem k ní oči, „žádné divadlo prosím.“

„Neboj se,“ zazubila se — a to už stála přede mnou, ruce připravené, tvář odhodlaná. Některé holky si sedly blíž, jiné si stouply, aby líp viděly, někdo vytáhl telefon a hned ho zase strčil do kapsy, protože tahle hra měla svoje hranice, a i kdyby se posouvaly, pořád to byla naše bublina.

„A jdeme,“ nadechla jsem se. Cítit na sobě patnáct párů očí je zvláštní druh tíhy.

Žádné hrdinství, žádná frajeřina. Jen malý tým o dvou lidech a publikum, co jednou bude vykládat „pamatujete, jak…“ Ale teď ještě ne.

Ani nevím, možná ten alkohol, mi dokázal sundat kalhoty a tanga tak rychle, že jsem stála obnažená před touhou vidět oblečený latex.

Lenka vzala latexové kalhotky a roztáhla je, jako když dítěti chcete obléct kalhoty. Vložila jsem jednu nohu, druhou nohu a Lenka je pomale tahala nahoru. Od kolenou jsem již pomáhala i já, až jsem došla do fáze, že už musím zasunout dilda.

„Jsi moc suchá, namažeme,“ řekla Lenka a plivla si do ruky a matlala své opilé sliny po dildu do kundy. To samé provedla i u análního.

„Uf, tak mi teda pomož, když tak hrozně chceš,“ procedila jsem na Lenku a holky se zasmály se mnou. "S radostí madam učitelko", roztáhla mi nohy od sebe a chytila dildo do kundy do své ruky a druhou rukou mi něžně chytila kundičku a prsty roztáhla. Byla v ní vidět preciznost, ikdyž byla opilá. Párkrát přejela po kundě a nasměrovala na vchod do hlubin. Pomale zatlačila a mrkla na mě, zda je tam, kde má být. Kývla jsem. Pomale zasouvala. Dildo mě plnilo postupně a já vzpomínala na Olympii. Vytrhnutí ze vzpomínek. Lenka, když bylo asi v půlce, ho prostě zastrčila plnou silou. Kráva, citíla jsem mírný tlak, protože na tohle, jsem nebyla připravená.

„Dildo v kundě,“ zakřičela Lenka a smála se jak pominutá. Holky se smály a se zájmem nás pozorovaly, některé čuměly do telefonu.

Anální dildo, na to jsem se připravovala více. S dildem v kundě jsem si nechala naplnit ještě sklenku vínem a hodila jí do sobe, jak alkoholik, připravující se na poslední lok. Nevím, ale asi ten alkohol, prostě jsem se mírně předklonila a Lenka něco mlela, rukama jsem si roztáhla půlky a už jsem cítila nasliněné dildo u análku. Lenka to tentokrát zasouvala tak pomale, že vlastně jsem jen na začátku cítila tlak, ale dýchání a alkohol mi pomohly v bezbolestním zásunu. Lenka se zvedla a mrkla. Je hotovo a vytovala mi kalhotky vzhůru. Porovnaly jsme je a já ucítila při pohybu ty dvě, vzájemní věci, co se třou uvnitř. Bože. Tohle není možný.

„Minule jsi byla statečná,“ odpověděla Lenka, která se koukala, jak kdyby nakreslila obraz. „Dneska jsi svá.“

„Na místě,“ řekla nakonec a otočila se ke zbytku očí. Uhladila ještě lem kalhotek, a já je vzala do ruky taky, srovnala vršek tak, aby to drželo, jak potřebuji. Vzduch zašuměl. Někdo zatleskal. Někdo pískl. Někdo řekl: „Terez, ty jsi blázen… a já tě miluju.“

„Vždycky to věděly,“ houkla Lenka přes rameno s teatrálním klaněním. „Jen potřebovaly důkazní materiál. Protože se to už povídá všude.“

„A fotku,“ přidala Iveta a okamžitě si dala ruku před pusu: „Ne, kecám! Jen na oko.“

„Ofiko hlášení,“ zvedla Verča skleničku: „pravidla hry naplněna. Navrhuji přípitek na odvahu.“

„Na hranice,“ opravila ji jedna z družiček.

„Na kamarádky,“ řekla jsem, aniž jsem si to stihla rozmyslet. A uvědomila si, že to říkám doopravdy.

Nejhorší je alkohol, protože další sklenka mi zatemnila myšlení a nevím, co jsem přesně dělala. Jsou to pouze útržky, náhlé procitnutí

Tancuju v tričku a směju se víc, než je zdrávo. Jen vím, že někde mezi třetím cinknutím skleniček a playlistem „holčičí hity z roku, který nikdo nechce přiznat“ jsem na sebe zapomněla koukat jako na projekt. Zůstala jsem v dlouhém tričku a „svém novém spodním prádle“, jak tomu Verča říkala diplomaticky. Holky mě vtáhly do kola, někdo mi přistrčil do ruky limetku, druhá kamarádka čelenku s nápisem nevěsta. A já — já jsem se smála. Vážně. Bez výhrad a bez zábran, které v sobě nosím jako povinnou výbavu.

Lenka se držela u mě. Ne jako dozorce, ale jako někdo, kdo mě nechá klidně udělat blbost a pak mě chytí, když se jí sama zasměju. „Olympie byla generálka,“ prohodila jednou mezi písničkami. „Tohle je premiéra.“

„Myslela jsem, že to bude horší,“ řekla jsem jí do ucha, protože hudba zrovna vygradovala refrén.

„Ne,“ zavrtěla hlavou. „Myslela jsi, že odejdeš. A místo toho jsi zůstala. V tom je celá věc.“

Někdo mě vyfotil s věnečkem z papírových kytek, někdo jiný mi přinesl vodu, někdo další mi nabídl rameno, když jsem se posadila a nohy si řekly o pauzu. Byla jsem už příjemně rozvázaná — ne tak, abych druhý den litovala, ale dost na to, abych sama sebe přestala cenzurovat.

„Tak co,“ přisedla si Verča, „neřekneš někdy holkám ve sborovně, že víkend má i jiné kapitoly?“

„Ve sborovně se mlčí,“ odvětila jsem s hranou vážností. „První pravidlo učitelek.“

„A druhé?“ zeptala se Iveta.

„Že první pravidlo platí,“ pronesla Lenka a všechny jsme se rozesmály tak, že se nám třpytily oči.

Když se hudba přesunula do klidnějších tónů, natáhla jsem se na sedačku, nohy pod sebe, bradu na polštář. Světýlka se rozmazala do hvězd. V tom teplém šumu jsem slyšela útržky: „Terezo, fakt klobouk dolů…“, „Víš, že tohle bych nedala…“, „Hele, ale vypadáš v tom… fakt dobře,“ „Naučíš nevěstu kráčet v podpatcích a my… no… tohle necháme tobě,“ „Co?“ zamumlala jsem.

„Příště budou balónky,“ zamumlala jsem.

„Kdo by to byl řekl,“ někdo někde pronesl.

Už jsem neodpověděla. Můj poslední obraz byl bílý okraj Verčiných šatů a tichý smích holek, které asi uklízely skleničky a nechaly mě usnout na sedačce, protože některá vítězství jsou nejhezčí, když je prospíš. Krabice zůstala na stole. Zavřená, ale ne popřená. A já — s hlavou položenou na polštáři, s prsty pořád trochu od třpytek — jsem si v duchu řekla něco, co jsem nečekala: *Jsem v tomhle světě doma víc, než jsem si dovolila připustit.*

A světýlka se rozplynula.