Setkání a splynutí duší 🖤 část druhá

Kaelen to cítil také. Odvrátil pohled od mlhoviny a jeho oči se střetly s jejími. V jejich hlubinách se zračila otázka, nabídka, pozvání. Bez jediného slova se k ní naklonil. Jeho ruka se pomalu zvedla a jemně se dotkla pramínku jejích vlasů, který jí spadl do čela. Pohladil ji a Ariana zavřela oči, vnímajíc každý atom dotyku. Jeho rty se pak jemně dotkly jejích. Nebyl to dravý polibek, ale něžné zkoumání, slib. Ariana mu odpověděla se stejnou něhou, její rty se pohybovaly v souladu s jeho. Polibek se prohluboval, stával se naléhavějším, odrážejícím měsíce potlačované touhy. Ariana se natáhla a ovinula mu ruce kolem krku, přitahujíc ho blíž, zatímco Kaelenovy ruce jí spočinuly na bocích, pevně ji objímaly. V ten okamžik neexistovala žádná mise, žádné hvězdy, žádná loď. Jen oni dva, ztraceni v okamžiku, který se zdál být předurčen. Polibky se přesunuly na její krk, Kaelenovy rty zanechávaly za sebou žhavou stopu. Ariana vzdychla, její tělo se chvělo pod jeho doteky. „Kaelene…“ zašeptala, její hlas byl sotva slyšitelný. On jí neodpověděl slovy, ale činy. Zvedl ji do náruče, překvapivě snadno v beztížném stavu. Ariana mu ovinula nohy kolem pasu, její sukně se vznášela kolem nich jako aureola. Odnesl ji z můstku, procházeje prázdnými chodbami lodi, kde se ozýval jen tlumený šepot jejich dechů a tiché vrnění motorů lodi. Zastavili se v jeho kajutě, malé, stísněné místnosti, která se nyní zdála být nekonečná. Kaelen ji jemně položil na jeho úzké lůžko. Světlo z okna, které ukazovalo vzdálené hvězdy, vrhalo na jejich těla stříbrnou záři. Ariana se na něj podívala, její oči ho vyzývaly. Pomalu jí rozepnul uniformu, jeho prsty byly pečlivé, ale zároveň plné očekávání. Látka sklouzla z jejích ramen, odhalujíc jemnou kůži pod ní.